Recenze - Finský režisér Aki Kaurismäki patří v tuzemském prostředí bezesporu mezi nejznámější osobnosti autorské kinematografie. Tvorba melancholického (a značně sebeironického) romantika formovala generaci dnešních třicátníků, kteří počátkem 90. let zaplavovali s pověstnými batůžky na zádech karlovarskou festivalovou kolonádu.
Díky konzervativní dramaturgii České televize, která Kaurismäkiho filmy opakovaně reprizuje v rámci svých filmových klubů, dodnes ovlivňuje cinefilní hasiče, zdravotníky, noční vrátné a několik desítek dalších nadšenců ochotných si naladit hodinu po půlnoci ČT2.
I proto je poněkud s podivem, že české knižní monografie se Kaurismäki dočkal až nyní; dlouho po režisérech, kteří mají na divácký vkus českého publika daleko menší vliv. Ať už proto, že (jako Hitchcock, Bergman či Kieslowski) patří mezi poněkud „zmramorovatělé" klasiky, nebo proto, že (jako Lynch či Peckinpah) oslovují mnohem užší okruh diváků.
I když - slovo „monografie" není tak úplně namístě. Publikace Světla soumraku je druhým přírůstkem edice Iniciály, na níž spolu s nakladatelstvím Casablanca spolupracují pořadatelé uherskohradišťské Letní filmové školy. A stejně jako loni vydanou knihu V oku velryby věnovanou bardovi maďarského filmu Bélu Tarrovi ji tvoří soubor svým původem značně nesourodých textů.
Výplody „starého sentimentálního sráče"
Některé byly napsány přímo na výzvu vydavatelů, jiné byly publikovány v minulosti v českých, slovenských či finských filmových časopisech nebo představují mírně upravené kapitoly z diplomových či disertačních prací. Jako celek tak Světla soumraku představují poměrně kuriózní, leč pozoruhodný kurátorský výběr, od něhož nelze očekávat systematické a detailní uvedení do stylu, biografie či témat Akiho Kaurismäkiho.
Příspěvky vniklé při tak odlišných příležitostech, pro tak odlišné čtenáře a s tak odlišnými cíli (místy bohužel i s tak výrazně odlišnou úrovní jazyka a argumentace) se zkrátka musejí rozbíhat do příliš mnoha směrů. Na druhou stranu vzájemně se lišící a nezávislé příspěvky přispívají i ke čtenářskému komfortu - drobný svazek je přirozeně rozčleněn do vypointovaných částí, které není nutné konzumovat v určeném pořadí.
Fakt, že klíčové rysy Kaurismäkiho filmů před čtenáři vyvstávají nepřímo, jen prostřednictvím motivů, k nimž se pisatelé v různých kontextech opakovaně vracejí, navíc jako by dokonale korespondoval s postojem autora, který už ve svých třiadvaceti pojmenoval vlastní tvůrčí krédo následovně: „Jestliže scenárista a režisér nechtějí za každou cenu sdělit nějaké poselství, pravděpodobně se jim podaří něco vyjádřit. A naopak."
Kaurismäki je proslulý odporem k dalekosáhlým interpretacím a analýzám vlastních filmů; své snímky označuje za výplody „starého sentimentálního sráče". Finský filmový teoretik Peter von Bagh kdysi jeho styl klasifikoval ve stejném duchu, jen ne tak mile lapidárně, coby „poetiku nepatřičnosti" a právě její nejrůznější projevy většina textů shromážděných ve Světlech soumraku komentuje.
Režisér, který nenávidí moderní dobu
Řada autorů - Petrem Fischerem počínaje a Vlastimilem Zuskou konče - si všímá takřka totální osamělosti Kaurismäkiho hrdinů, již se mlčky, bez kontaktů a bez peněz, potácejí odlidštěným prostředím přístavů, jatek či továrních hal. Na motiv životní nepatřičnosti navazují motivy další.
Na jedné je to sociální kritika: osamělost se u Kaurismäkiho vždy pojí se vzdorem a jeho postavy vesměs drží při životě trochu absurdní pýcha na to, že nezapadají do světa, který za hlavní hodnotu nepovažuje lidskou důstojnost, ale výhodný kšeft. Na straně druhé se vykořeněnost postavy odráží i ve svérázné volbě filmových postupů.
Kaurismäkiho snímky jsou proslulé tím, že je nelze zařadit do žádné existující tradice - jednak kvůli tomu, že se odehrávají v podivném bezčasí (kdykoli mezi 40. a 90. léty minulého století), jednak pro zcela nezačlenitelný režisérský rukopis, který bezostyšně kombinuje postupy žánrových filmů, francouzské nové vlny i němé kinematografie.
Není náhodou, že ve dvou z těch nejrozsáhlejších a nejzajímavějších studií Světel soumraku rozebírají Michal Procházka a Lea Trojanová kaurismäkiovský propletenec levicové rétoriky („Je čas udělat krvavou revoluci proti globálnímu kapitalismu, moci peněz a korupci. Nejsem si jistý jak to dopadne s lidstvem, ale planeta se ještě zachránit dá."), nostalgie („Nemám rád moderní dobu. Lépe řečeno, budu ji mít rád za nějakých dvacet let, kdy bude všechno ještě horší.") a ironie (viz předchozí citáty).
Světla soumraku Kaurismäkiho originalitu odhalují i tím, že představují finský kulturní a historický kontext, vůči němuž se tento solitér dodnes vymezuje. Nedaří se to paradoxně tolik Peteru von Baghovi (a jeho článku o finské filmové produkci v 70. a 80. letech) ani Pietari Kääpämu (a jeho textu o rozdílech mezi Kaurismäkiho tvorbou a snímky jeho staršího bratra Miky), na jejichž příspěvcích je patrné, že byly napsané pro zcela jinou příležitost.
Naproti tomu studie Věry Parente-Čapkové o způsobu, jakým Kaurismäki ve svých filmech zobrazuje „suomi-mentalitu" a ironizuje kanonické motivy finských literátů, patří nejen k nejlepším pasážím celé knihy, ale i k vůbec nejlepším textům o vztahu mezi filmovou tvorbou a konstruováním národní identity, které kdy v Česku vyšly.
Světla finského soumraku
Knihy publikované v edici Iniciály však své tvůrce představují i přímo. Oko velryby nabídlo interview s Bélou Tarrem i členy jeho nejužšího tvůrčího týmu (kameramanem Gáborem Medvigym a scenáristou László Krásznahorkaiem). Světla soumraku jdou ještě dál a vedle rozhovoru se režisérem (a Miroslavem Krobotem, který v Dejvickém divadle inscenoval Kaurismäkiho Muže bez minulosti) nabízí i kniha kinematografický manifest „Baudelaire, horečnatá blouznění", který třiadvacetiletý Kaurismäki ještě coby kavárenský povaleč publikoval v časopise Filmihullu.
Je to pozoruhodné čtení. Jednak v něm mladý autodidakt oslnivým spratkovským stylem prozrazuje své filmové vzory, zároveň tu Kaurismäki zcela naplno využívá svůj eruptivní smysl pro humor, kterým je dodnes schopný ničivě rozložit otázky novinářů, již se v rozhovorech pokoušejí nahlédnout do režisérovy tvůrčí kuchyně: „Skutečně podstatné u herce je, jestli umí ve filmu hrát."
Knihy z Iniciál možná nejsou (navzdory názvu) úplně v hodné k tomu, aby plnily zasvěcovací funkci - před čtením textů je vhodnější znát filmy, o nichž se v nich píše. To však samo o sobě není žádná nevýhoda. Znalost Tarrových i Kaurismäkiho filmů si lze snadno doplnit; v případě toho prvního například návštěvou projekce Turínského koně, v případě toho druhého na festivalu, který začíná právě tuto středu středu v kině Aero (program najdete zde).
Zároveň svým charakterem Světla soumraku nenápadně poukazují na pravý smysl umělecké kritiky, která není ani shrnutím jednotlivých děl, ani úvodem či návodem k tomu, jak je číst. Je prostě jen trochu nepatřičným, osamělým a občas sebeironickým místem, které zážitek z umění prodlužuje, umocňuje a vytrhává z přiblblého kolotoče řazení věcí na ty, jež „se líbí" a na ty, jež „se nelíbí".
Abych to nějak jednoduše shrnul: mně se tedy Světla soumraku líbí.
