Čtenář je schopen ponurost tématu - nejlepší léta života prožitá v dost mizerném režimu - strávit jen díky autorovu vypravěčskému talentu. Spisovatelé bývají vypravěči nebo experimentátoři. A pětapadesátiletý Šabach je vypravěč; nemučí čtenáře jazykovými pokusy, baví sebe i je plynutím historek.
Jeho síla je v malých sevřených příbězích, které mají příslovečný začátek, střed a konec, prostě hlavu a patu. Podobají se líčením vyprávěným v hospodách nebo za dlouhé cesty vlakem. Jediné, co z vyprávění vybočuje, jsou básničky vypravěčova přítele, ale i ony svým příležitostným a parodickým charakterem k vypravěčství patří.
V jedenácté knize se série Šabachových mikropříběhů vine od konce 60. let do doby po listopadu 1989. Pro skupinu pubertálních mládenců je iniciačním bodem nikoli srpen 1968, ale srpen 1969, kdy se proti občanům postavila policie vlastní země. Nikoli okupanti, ale jejich domácí prodloužené ruce s obuškem.
Ještě během Pražského jara vystupovali esenbáci nějakou dobu mírně, skoro kamarádsky. A najednou je tady mlácení pendreky, ponižování, držení ve vazbě, zničené studium, později vyhazovy z práce. Všechno je o to horší, že předtím se přes všudypřítomné šikanování věci krok za krokem zlepšovaly.
Pak najednou přišel pád do dvacet let trvající temnoty. Zlo té doby ztělesňuje příslušník Rusňák, lidsky zdegenerovaná bytost v uniformě, které je dovoleno vše a která si vyhlédne oběť a s plnou důkladností se jí věnuje.
Zvláštností normalizace bylo, že nebyla ani jen tragická, ani jen komická; byla čímsi mezi. Šabach dokáže různé tváře té doby přesně postihnout. Najdeme tu tragické příběhy lidí, kteří nechtěli nic víc než žít v nenormální době normální život.
Jedním z nejhorších osudů je příběh mladíka, který se pokouší nabourat si zdraví, aby se vyhnul vojně, což ho nakonec stojí život. Tragikomický je osud mužů, kteří během demonstrace nevinně opravují auto, ale police usoudí, že jejich špinavé ruce jsou důkazem, že házeli na zasahující jednotky kovové matky.
Vtipných historek ubývá, ale stojí za to: grotesku připomíná ta o natáčení filmu Temné slunce, kde má kompars složený z pražských "živlů" napadnout policii, kterou hrají skuteční příslušníci. Dopadne to podle očekávání: komparsisté pojmou vystoupení coby mstu a policii zbijí doopravdy.
A právě na téhle poslední historce lze demonstrovat sílu i potíž Šabachova psaní. Kdo už v 70. letech rozum bral, pamatuje si na onen školou povinný film Otakara Vávry Temné slunce z roku 1980.
Bylo to takové socialistické zpracování Čapkova Krakatitu a představa (v knize nejmenovaného) režiséra, jak se pokouší amplionem krotit vlasatce nadšeně tlukoucí policisty, pamětníka jaksi intertextuálně pobaví. Jenomže co ti, kteří takové asociace nemají?
Vzpomínky na občanský průkaz, ono zlořečené stigma, které označovalo příslušnost k nevolníkům Husákova režimu a jež jste dle zákona měli mít u sebe snad i v plaveckém bazénu, už blednou. Objevují se čtenáři, kterým tohle nic neříká.
Není jich zřejmě mnoho, jak dokazuje skoro kultovní charakter Šabachových knih a filmových adaptací. Přežije však vyprávění tohoto stylu pamětníky? Ta otázka se týká nejen Šabacha, ale ze starší generace třeba Josefa Škvoreckého, z mladších Ireny Douskové či Michala Viewegha. Můžeme si dovolit tipovat, že ano - i když ne jako "klasika".
Ke té se (zatím) takřka jistě připojí i Občanský průkaz, byť současně se ji svým pokusem o "malé dějiny fízlování" snaží překročit a Šabach se přes historkaření na minulost nedívá nijak laskavě. Ani nemůže; být smířlivý vůči všemu organizovanému teroru různého stupně by mohl člověk hloupý nebo navedený.
Závěr knihy nás vede až do naší doby s jejími spory o agentství a lustrace; zároveň je to místo, kde lze Občanskému průkazu literárně nejvíc vytknout. Čas najednou zrychlí, léta ubíhají se stále delšími pauzami.
Snad si připravuje látku pro další knihu, ale když odhlédneme od toho, že stejně čteme většinou Šabacha "jako takového" bez ohledu na název titulu, něco tu prostě chybí. Třeba to má být otázka k přemýšlení, ale možná je to dáno tím, že autoři, kteří do psaní vkládají příliš mnoho své biografie, mají před definitivními konci jakýsi psychologický ostych.
Petr Šabach: Občanský průkaz. Praha, 179 stran, vydala Paseka, 2006.
