reklama
 
 

Recenze: Alexis Jenni počítá mrtvé sladké Francie

26. 5. 2013 15:12
Francouzské umění válečné má krutost, ironii, ale i sexualitu či filozofické koncepty

Recenze - Kdysi dávno se měl Ludvík XIV. projíždět Francií a v jednu chvíli - na jednom konkrétním místě, v jednom konkrétním městě - odhrnout záclonku svého kočáru. To, co uviděl, údajně okomentoval takto: „Je to odporné, je to ošklivé, je to Lyon." Pokud je tato historka pravdivá (ale i kdyby ne, nevadí, však sám Jenni ví, že lež nás formuje mnohdy víc než pravda), je dokonale logické, že právě ve městě zavrženém tím, kdo byl Francií kdysi, vznikl román, který se pokouší zjistit, co je Francie nyní.

Francouzské umění válečné vznikalo pět let a jeho autor Alexis Jenni, středoškolský profesor biologie, jej psal po kavárnách, nad croissanty a kávou; o nedělích, tak jako jiní lidé o nedělích malují. Je opravdu znát, že nikam nespěchal, že zvažoval a laskal každé slovo. A těžko si představit lepší čas než právě nedělní líné odpoledne, kdy si tuto šestisetstránkovou procházku po krvavých dějinách Francie (a francouzštiny) dopřát.

Skutečnost byla odpornější než fikce

Vypravěč románu je bezejmenným mladíkem, který povýšil flákání a obcházení pracovních povinností na svého druhu umění. Svět se pro něj změní až díky dvěma událostem. Jednak může v televizi v přímém přenosu sledovat Operaci pouštní bouře (a uvědomit si brutální rozpor mezi tisíci bezejmenných padlých na straně Iráku a hrstkou všeobecně známých jmen mrtvých na straně spojenců - v přeneseném smyslu pak rozpor mezi těmi „velkými" osobnostmi dějin a masou neznámých a zapomenutých).

A druhak se potká s Viktoriánem Salagnonem - starcem se zálibou v malování, který kdysi prošel onou dlouhou, strašlivou dvacetiletou válkou, která začala nacistickou okupací a pokračovala rozpadem impéria v Kočinčíně a Alžíru... V jeho vyprávění opět ožívá strach zatemněných francouzských domácností čelících náletům spojenců i kontrolám okupantů, temnota džungle prosáklé krví i horké alžírské slunce, pod kterým se takřka setřel rozdíl mezí „přihlížet" a „dělat".

Je přitom příznačné, že zatímco v první osobě podané osudy vypravěče jsou nadepsané jako Glosy (I-VII), tak v třetí osobě nabízená retrospektiva příběhu Viktoriána Salagnona nese v titulku Román (I-VI). Jednou máme tedy co do činění s ve své podstatě filozofickým traktátem, podruhé s klasickým románem, sledujícím na životě konkrétního jedince snahu najít nějaký pevný bod, domov.

Mimochodem, Viktorián popisuje dvacet let svého života a poměrně často přichází do kontaktu s Homérovou Odysseou, ke které zazní i následující: „Odysseovi trvalo dvacet let, než se vrátil domů. Dvacet let se obvykle splácí hypotéka."

Jakkoliv se tedy zdá Viktoriánův Román jednoduchým, lineárním vyprávěním, ve skutečnosti se jedná o stejně propracovaný a komplexní text jako Glosy; plný odkazů, alegorií a skrytých parafrází, které se organicky propojují s tématy druhé části knihy, aniž by ztratil ze zřetele bohatost děje. Jenni klade otázky a... neodpovídá, ale popisuje historické události, které daly oněm otázkám zaznít a které se na ně pokusily odpovědět.

I z výše uvedeného je snad přitom jasné, že se nejedná pouze o zasvěcený komentář k dějinám krátkého dvacátého století, přestože je pravda, že Jenni trousí drobné odkazy a citáty. Některé jsou blíže osvětleny v poznámkách překladatelky (například nechvalně známé „Bigeardovy krevety", což byli lidé popravovaní shozením z vrtulníků do moře), jiné čekají na svého čtenáře...

Například v několika obdobách zazní věta „Pochopil jsem vás" (Je vous ai compris). Jedná se o odkaz ke 4. červnu 1958 a zvolání, kterým se de Gaulle uvedl během své triumfální návštěvy v násilím zmítaném Alžíru (a díky němuž prý na něj nebyl spáchán atentát).

Tyto dva příklady přitom neukazují pouze autorovu znalost, ale i letmo odhalují jednu z jeho literárních zbraní. Mám na mysli napětí mezi na jedné straně naturalistickou krutostí (spálená lidská těla, krevetami a rybami ohlodané mrtvoly, popisy mučení) a na druhé určitým, hrůze ulevujícím pobavením (de Gaulle rozhodně nepotěšil ty, kterým své „pochopení" věnoval, ve jméně „Viktorián" nelze nespatřit ironii, vzhledem k tomu, že Francie své poslední koloniální války de facto prohrála, a alžírští pučisté v podstatě převzali německé učení o „dýce do zad").

Abstraktní systémy aplikované na lidi

Tím, jak vedle sebe Jenni klade krutost, ironii, ale i sexualitu či teoretické a filozofické koncepty, může někomu připomínat Bohumila Hrabala v nejlepší formě. Jeho text doslova volá po označení „pábení" a přetéká až básnickými obrazy („nádherná domýšlivost tvého nosu" nebo „podobně jako sklo, i pohled těchto vězňů byl buď křišťálový a prázdný, anebo rozbitý") či umným zvýrazňováním a opakováním slov a obratů (což je později ještě doplněno hrou s citacemi slavných děl i osobností). Ostatně, jazyk a jeho používání je dalším z témat, kterým se Jenni věnuje.

Jak v knize zazní - vypráví o kousku dějin Francie a těch, kdo hovoří francouzsky. A připomíná, že francouzština byla vždy jazykem idejí (a že nelze nikoho beztrestně učit svobodě, rovnosti a bratrství a pak mu tyto věci upřít). A stejně jako se rozpadala koloniální říše, odumírala i sama francouzština. Stejně jako Francouzi bojovali proti sobě na francouzské půdě, tak i jazyk bojoval se svými mluvčími zase v jejich těle.

Nejedná se přitom o žádné těžkopádné úvahy odtržené od reality. Pokud Jenni dojde k závěru, že francouzština je umělkyní v tom, jak vymyslet složité abstraktní systémy a pak je použít na lidi, neváhá to ukázat na podrobném popisu mučících a katalogizačních postupů výsadkářů v Alžíru.

Jinými slovy, obě části knihy fungují jako obohacující dialog. A nejen mezi sebou. Však také jedním z podnětů k sepsání románu byla společenská diskuse o národní francouzské identitě. I proto se Jenni často obrací k již zmíněnému de Gaullovi, kterého označuje za velkého romanopisce a lháře... ale také mu přiznává právo používat patos a vzletná oslovení Francie jako nikomu jinému...

Kam až toto vymezování se vůči de Gaullovi, či naopak rozvíjení jeho myšlenek a postojů (Francouzské umění válečné je jako všechna velká díla otevřené více čtením) sahá, je na uvážení čtenáře. Ale stojí za pozornost, že tradičně vychovávaný de Gaulle ve Francii vždy viděl ženu - ve všech významech tohoto slova - a vypravěčova přítelkyně, objevivší se v závěru knihy - se jeví být čímsi víc než jen lidskou bytostí.

Jak Francie válčí?

Ve všech těch odstavcích se nám zatím nedostalo času na zodpovězení otázky, jaké je vlastně v názvu proklamované francouzské umění válečné. Což je logické - Jenniho román  patří k těm dílům, která něčím zaujmou skoro každého čtenáře - často tím, čeho si druhý ani nevšimne. Vzhledem k tomu, jakou pověst Francouzi mají coby vojáci v dnešní, především anglosaským prostředím formované popkultuře, se však sluší odpovědět.

Rozhodně nečekejte, že by se Jenniho postoj dal shrnout známým parodickým obrázkem srovnávajícím švýcarský vojenský nůž (dvacet udělátek včetně atomovky) a francouzský vojenský nůž (vývrtka a bílá vlaječka). Jenni bere francouzské války především jako opakování těch samých chyb; jako zoufalé hledání vlastní síly a hrdosti v situacích, které podtrhují jen lidskou slabost a ztrátu cti.

Hledá, kde se vzala víra v spásnost násilných řešení a jak se společnost od vojska a války, které sama vytvořila a vyvolala, odvrací a nechává vojáky na pospas nejen nepříteli, ale především vlastním běsům a hrůze ze smrti, ale i z přežití, mnohdy závislém pouze a pouze na štěstí (což jsou opět témata, která se odráží už v Odyssee, ale i v prvním filmovém Rambovi, na kterého Jenni také odkazuje).

Francouzské umění válečné je tedy skutečně velký román - obsahem, záběrem i působivostí - který pro vás neskončí s poslední stránkou. Důkazem budiž i to, že jen na krátkém rozsahu této recenze jsme se dotkli problematiky společenské, historické, kulturní... a mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Třeba odkazem na skvělé pojednání o filmu Bitva o Alžír (natočil jej v roce 1966 Gillo Pontecorvo, ve Francii byl zakázán a dle Jenniho se stal „legendou levice"), na kterém kniha rozvede trefnou úvahu o pravdivosti zobrazovaného i strachu úřadů z fikce.

Z této fikce rozhodně strach nemějte, ale naopak jí jděte vstříc. Vyplatí se vám se všemi svými krutými pravdami i krásnými lžemi více než dostatečně.

Alexis Jenni: Francouzské umění válečné. Překlad: Danuše Navrátilová, Argo, Praha 2013, 610 s., 398 korun. Román získal Goncourtovu cenu za rok 2011.

autor: Boris Hokr | 26. 5. 2013 15:12

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama