Přes den vám ho nepůjčí a vy budete mít chuť si v něm často listovat. Dozvědět se na sedmdesáti stránkách, jak to chodí v přírodě, co dokáže za jednu zimu poničit průmyslová lobby a jak lidé zbytečně ohýbají záda před namyšleným prezidentem - to je čtení a prohlížení, které se neokouká.
Je to svět nás všech, nejenom jednoho sympatického medvěda. Proto je pravdivý, věrný a dětem tak srozumitelný. Na vyvolání pohádkové iluze stačí jen to, že medvěd mluví.
Příběh vymyslel Frank Tashlin prostý. Medvěd ulehne k zimnímu spánku a než se na jaře probudí, postaví mu dělníci nad brlohem továrnu. Medvěd se rázem stane ve fabrice podezřelým a rušivým elementem a všichni ho vidí jako flákače, který nechce pracovat.
Nesmysl, že? Jenže v takovém světě zkrátka žijeme. Celou dobu cítíte tu nespravedlnost a příkoří, které se sympatickému medvědovi děje. Do konce knihy schází poslední list a medvěd s mozkem vymytým řečmi hloupého prezidenta umrzá v závěji sněhu. Ale je tu ještě ten poslední list...
Tashlinova kresba není jednoduchá, ale jednoduše vypadá. Jako když táta vezme do ruky tužku a chce dětem ilustrovat vyprávěnou pohádku. Bez zbytečných příkras, ostatně tak to má být. Ruce tátů bývají zvyklé na hrubší práci, svět kudrlinek není nic pro ně. Továrna - to je přeci nekonečná řada oken výrobních hal a spousta komínů. A tak jich Tashlin vykreslí v jednoduchých liniích tolik, kolik jich list papíru unese, až vytvoří spleť připomínající bludiště v sobotní novinové příloze.
"Mě se moc líbí, jak jsou ty obrázky prohlížecí. To mě pak vůbec nevadí, že nejsou barvené, to není potřeba." (Adéla, 7 let)
Tashlin sice pracoval pro Walta Disneye, ale zlozvyk vidět dětský svět jako záplavu sladce zaoblených stolečků a židliček si udržel dostatečně daleko od své ruky. Přitom jeho ilustrace děti baví, jsou totiž hravé. Vtrhnou-li do lesa zeměměřiči, aby vybrali místo pro novou továrnu, je jich mezi stromy víc než popadaných šišek. Měří nejen na zemi, ale lezou po stromech jako veverky, na laně se spouštějí z větví jako pavouci, nad medvědím pelechem krouží letadlo.
"To je ten prohlížecí obrázek. Můžu se na něj dívat dlouho a vždycky tam najdu něco nového. I když si myslím, že ho znám." (Adéla, 7 let)
Na správné nasměrování pozornosti dětí používá Tashlin jednoduchý trik. Černá hustá srst medvěda je v příkrém kontrastu s ostatními postavami, na jejichž vykreslení stačí několik jednoduchých linek. Děti tak přirozeně sledují na každém obrázku hlavního hrdinu a v kresbě se neztrácejí.
Ostatně i na dospělé ten trik zabírá, a to nejen v knížkách. Vybavujete si například působivou scénu z Schindlerova seznamu, kde Steven Spielberg zakomponoval do černobílých záběrů postavu malého děvčátka v červeném kabátku?
Nejsilnější pasáž je uprostřed příběhu, kdy medvěda postupně pět nadřízených přesvědčuje, že není medvěd, ale "hlupák, který by se měl oholit a který nosí kožich". Začíná se v kanceláři vedoucího směny a končí se až u prezidenta. Stejné výtky, stejné prostředí, mašinérie slepé poslušnosti funguje. Přesto je každá audience jiná...
"Je hrozně legrační, jak v každé kanceláři přibývají věci. Ten první vedoucí má jeden obrázek na stěně, jeden telefon, jeden odpadkový koš a jednu sekretářku. A prezident musí mít všechno pětkrát. Ten je asi pěkně hloupej, když si myslí, že potřebuje pět košů na smetí. Ten je tím jen pro legraci, takovému prezidentovi bych nevěřila." (Adéla, 7 let)
Každý, kdo měl někdy nad sebou ne právě osvíceného nadřízeného, si karikatury atributů moci bude vychutnávat donekonečna. Proto ty tajné výpravy do dětské knihovny.
Slovo "knihovnička" sem nepatří. Frank Tashlin je rovněž nepoužívá, protože děti zbytečné zdrobněliny nepotřebují. Medvěd je zkrátka medvěd a ne medvídek, spí v doupěti a ne v pelíšku.
V knize je možná jediné místo, které si děti nevychutnají, ale které o to víc potěší rodiče: scéna u prezidenta. Prezidenta vševědoucího, samolibého a vydávajícího nesmysl za pravdu a správné vidění světa. "Jsi nejen hlupák, který by se měl oholit a který nosí kožich, ale jsi zároveň velmi tvrdohlavý. Přesvědčím tě tedy jednou provždy o tom, že nejsi medvěd," říká prezident medvědovi.
Kdo myslíte, že z těch dvou je moudřejší a má pravdu?
"Moc se mi líbí, že se medvěd nenechá přemluvit těmi nesmysly a stojí si za svým." (Adéla, 7 let)
Frank Tashlin: Medvěd, který nebyl. Přeložili Tereza Horváthová a Jiří Dvořák. Vydal Baobab v edici lemur, Praha 2006. Anglický originál The Bear That Wasn't byl poprvé vydaný v roce 1946, první české vydání v roce 1947.
