Rozhovor - Slavnostním zasedáním "nevalné hromady" hodlá alternativní loutkový soubor Buchty a loutky oslavit v sobotu ve Švandově divadle v Praze 20. výročí založení. Podle ředitele Marka Bečky akce ponese název Barát Pardá a součástí skvělého programu za účasti významných hostů má být i "očekávané představení 3D loutkové technologie určené pro nezávislé produkce".
Soubor vznikl v roce 1991 v Chebu, kde se v angažmá společně ocitli čerství absolventi loutkářské fakulty. Od roku 1994 působí v Praze, je stálým hostem Švandova divadla. V průměru odehraje ročně 250 představení. Název Buchty a loutky byl inspirován americkým divadlem Bread and Puppet, jehož členové pekli při představeních divákům chléb. Pražští loutkáři se prý o tom dočetli v časopise Loutkář a jedli přitom buchty z alobalové mističky.
V dalších dnech Buchty a loutky v rámci oslav 20 let uvedou přehlídku svých inscenací čerpajících z klasických filmových trháků. K Psychu, Barbarelle a Čelistem v říjnu přibyla Moucha Davida Cronenberga. Byla to už jejich šestačtyřicátá premiéra. V současné době má v repertoáru osm inscenací pro děti a devět titulů pro dospělé.
Jaký je základní rozdíl hraní pro děti a dospělé? Kým se víc cítíte a jak se vám pracuje s dospělým publikem?
Jasně že tam rozdíly jsou, dětské publikum nechápe třeba ironii a není tzv. zdvořilé, když se nudí, tak nahlas. Ale my to máme docela dobře rozdělené napůl a doplňuje se nám to. Abychom nezpychli po večerním aplausu a nezbláznili se z jednotvárného hraní po školkách...
Nedávno jste v rozhovoru řekli, že loutkové divadlo původně nebylo určené pro děti. V jaké situaci se tedy nachází dnes - a snažíte se to změnit svými příběhy pro dospělé?
My se asi vědomě nesnažíme o nic, jen hrajeme a hrajeme a máme radost ze všech diváků. Ale celosvětově se loutkové divadlo považuje za formu divadla pro děti. Podobně jako animovaný film a komiks. Ale mění se to.
Řekl jste také, že pohádky typu Erbena nebo Grimmů jsou spíš iniciační příběhy pro dospělé. Kde tedy berete „ty pravé" pohádky pro děti?
Není to jednoduché najít dobrý a neotřelý příběh pro děti. Pravou poznáte spíš srdcem než hlavou, nesmíte moc kalkulovat a pořád se snažit myslet jako děti...
Vaše pohádky jsou docela děsivé. Co říkáte na současnou vlnu přeslazených a hezky ilustrovaných příběhů, které se dětem servírují? Mají se děti „strašit"?
Červená karkulka, ve které vlk nikoho nesežere a nakonec se skamarádí s babičkou, je možná politicky korektní, ale je to jen vata, výplň volného času. My nechceme děti děsit, ale vyprávění pohádek má prostě pravidla a nemůžete je porušovat. To pak pro vás přijde opravdový vlk...
Kromě loutek používáte různé pomůcky a předměty, které prostě najdete třeba i na smetišti. Inspirují vás pak a slouží jako námět nové hry, nebo je vyhledáváte již k hotovému dílu?
Často k nám přijdou samy, někdy je nakupujeme - ale s úctou, kterou nás naučil Jan Švankmajer.
Stejně tak „oprašujete" i zapomenuté látky, kterých by se možná jiní báli (například Příběh ??? člověka). Chystáte Cestu na Sibiř podle knihy Martina Ryšavého. Jak u vás vlastně probíhá dramaturgie?
Hm, dramaturgie. Tohle slovo jsme dlouho ani nepoužívali, máme demokracii divadelní, a tak se inscenuje, co kdo chce. Někdy se musíme nutit a jindy zase stojíme ve frontě.
Vaše pohádky i další kusy mají silný příběh, současně se zdá, že slouží jako vstupní brána do psychoanalýzy a k magii věcí, podobně jako u Petra Nikla. Vkládáte to do nich záměrně?
Jakmile začne ve vymýšlení převažovat racio, nefunguje to. Musí být s emocemi v rovnováze.
Některá z vašich představení se inspirují filmovou tvorbou - Lynch, Rocky, 7 statečných. Dokonce používáte „filmové prostředky", jako je střih, práce s detailem a světlem. Dá se říci, že na divadle hrajete film?
Spíše jsme generace, pro kterou je film a jeho řeč už něco samozřejmého. A spojení filmu a divadla jsme „vynalezli" v Příběhu???člověka.
Máte cyklus Reloaded - adaptace filmových hororů včetně nové Cronenbergovy Mouchy. Co vás na nich láká - opět ona podprahovost, která je v hororech obsažena? Co do vašich „remaků" přidáváte, proč vůbec „překládat" film do divadla?
To by mě taky zajímalo, proč některé věci děláme. Asi musíme?
Podíleli jste se i na snímku Larse von Triera Antikrist. Jak to probíhalo? Viděli jste se se známým pedantem?
Bohužel jsme se nepotkali, natáčení probíhalo v lese a vedl ho jeden z mistrových asistentů. Lars von Trier seděl doma v zatemněném pokoji a trpěl.
Jak se liší publikum v jednotlivých zemích? Jaké jsou třeba extrémně různé reakce na totéž představení?
Poláci jsou ideální publikum pro naše dospělá představení, děti jsou všude víceméně stejné.
Pozorujete za těch dvacet let proměnu dětského diváka, resp. dětského vnímání, o němž se mluví v souvislosti s počítači nebo násilím v médiích?
Trochu se všechno zrychluje.
Co je vám blízké ze světové animace a loutkové tvorby?
Karel Zeman a Jan Švankmajer.
A co byste si chtěli ještě vyzkoušet - tematicky, žánrově i stylově?
Po těch dvaceti letech? Asi všechno, co jsme ještě nezkusili!
