Recenze - Lenka Klodová je na naší výtvarné scéně už dlouho stálicí. Její jméno se za ta léta stalo synonymem pro určitý druh uměleckého vyjádření, respektive tématu - které je ale pro mnohé často zúženo na pornografii, sex nebo alespoň nahotu obecně.
To jsou obecně vzato věci přitažlivé pro všechny, zvlášť pokud mají veřejný charakter. Jedna část lidí si naplno užívá provokativní vzrušení, které z nich vyplývá, druhá naopak neodolá pobuřujícímu potenciálu. Není divu, že projekty Lenky Klodové pravidelně budí pozornost.
Naštěstí to ale není jen proto, že pudí lidi k prvoplánovým reakcím. Jsou zajímavé hlavně tím, že jejich autorka nápaditě a programově odtabuizovává témata jako těhotenství, menstruaci, nakonec i ten sex a porno.
To má svoji váhu - i když se zdejší společnost navenek jeví jako poměrně tolerantní, pořád je konzervativní, puritánská a šovinistická až běda. Klodová navíc ke všem těm „ošemetnostem" přistupuje s velkou dávkou citově podmíněné kreativity a téměř vědeckého zaujetí.
Nejednoznačné není dvojsmyslné
Lenka Klodová se dlouhodobě zabývá něčím, co by se dalo volně označit jako řeč těla. Možná ne náhodou je druhou významnou částí její tvorby právě práce s textem, přesněji řečeno se slovy. Přestože velmi často pracuje s fenoménem přetažené doslovnosti, je natolik nápaditá, že její práce z obou oblastí jsou téměř pravidelně nejednoznačné (což nemusí být vždy synonymem pro dvojsmyslnost) - ale o to zajímavější prostor pro přemýšlení vytvářejí.
Nejinak je tomu i u jejího nejnovějšího projektu Pojmenuj mě nově, kterým se po čase vrací do hájemství fotografie. Snímků vystavila celkem šest, ale celý cyklus je minimálně jednou tak rozsáhlý. Série je to tiše autobiografická. Rozklíčovat se to však dá jen těžko, snad jen podle ich-formy v názvu.
Na všech fotkách je do půl pasu obnažená ženská postava zbavena hlavy i rukou, takže má podobu jakéhosi současného pseudoantického torza (není od věci zmínit, že Klodová je vystudovaná sochařka). Dotyčná je však zachycena v domácím prostředí a při běžných činnostech: v posteli, za stolem s talířem a sklenkou, u okna, s knihou v křesle, u šňůry s prádlem, v řece.
Už kánonická forma je v této podobě stejně absurdní jako působivá. Sama o sobě je celkem drsně zpochybněna několik desítek let viditelně „používaným" tělem reálné ženy i neretušovanou hyperrealistickou fotografií, která jde až do úrovně zarudlého uhříku mezi ňadry.
Také nijak nearanžované prostředí dělá své, stejně jako zpodobnění spodní poloviny postavy. Ta je vždy zahalená, skrytá pod peřinou, deskou stolu, vodní hladinou nebo „anticky" zahalená draperií, kterou v tomto případě pro změnu nahradila podomácku šitá sukně, zpod jejíhož lemu občas vykukují papučky.
Jak mluví tvář těla
Lze bez nadsázky napsat, že fotografie působí na fantazii dráždivě. Přes bizarní podobu a veškerou všední utahanost jimi prosvítá to, co jsme zvyklí nazývat klasickou krásou i obyčejně neobyčejnou lidskou pohodou. Profánní klasika s česko-antickým nádechem se obecně zas tak často nevidí; tady už vůbec ne. Už tím je projekt výjimečný.
Druhá věc je torzo samo. Bez tváře a rukou se člověk zase může jen domýšlet, co vlastně žena na fotografiích dělá nebo prožívá. Gesta ani mimika, které jsou více méně spolehlivým dekodérem, chybějí.
Zůstává jen jakási „tvář těla", kterou má ale člověk po chvíli tendenci díky kontextu vnímat výrazově. Snad bude něco i na literárním postřehu Nicholsona Bakera, že „bradavky na fotkách jsou tak výmluvný jako ženský oči, nebo skoro".
A nakonec je tu ta výzva: Pojmenuj mě nově. Ale to už musí každý sám.
Lenka Klodová: Pojmenuj mě nově. Hunt Kastner Artworks, Praha. Výstava se koná do 9. listopadu.
