Recenze - Divadlu Na zábradlí je letos 50 let. V rámci oslav soubor nastudoval inscenaci My, hrdinové z pera jednoho z největších současných francouzských dramatiků Jeana-Luca Lagarceho.
Lagarceho text je krásný i náročný - divadlo na divadle. Z dialogů dýchá poezie a jemný humor, vystřelují vybroušené jízlivosti. Zákulisní život početné herecké družiny plný zápletek, vzájemné řevnivosti, tajných i veřejných vztahů.
Hra, kterou prý Lagarce napsal pod vlivem deníků Franze Kafky, osciluje mezi tragikomedií, černou groteskou a absurdním dramatem. Režisér Juraj Nvota vložil akcent na nostalgickou náladu dramatu s každodenním existenčním zápasem.
Sálem zní tklivé melodie i kolovrátkový motiv, nad jevištěm se vznáší zlatí boubelatí andílkové. Scénické předěly často rámuje valčíkový tanec. I kostýmy jsou spíše zašlé, letité, o to více však z nich čiší neopakovatelná neukřičená elegance.
Drama, které líčí osudy kočující divadelní rodiny, má ovšem v kontextu pražské společnosti zásadní význam navíc. V intimním příběhu herců a jejich podniku jde především o přežití.
A Nvota s jemnou ironií vypíchl momenty zápasu uměleckých ambicí s ignoranstvím politického aparátu. Postavy herců tak nejsou jen oběťmi svých vášní, tužeb a schopností. Neméně jsou oběťmi libovůle mocných - představitelů města a jejich štědrosti. A to ve smyslu Panáčkuj, abychom tě vzali na vědomí; v lepším případě na milost.
Humor je z podstatné části ukryt ve slovech. Narážky na vrchnost, na politickou situaci i na střety s úřednickým šimlem jsou do scén zakomponovány přirozeně a vycházejí z dané doby. O jejich nadčasové platnosti se přitom přesvědčujeme dnes a denně. A bez debat (přeneseně i doslovně).
Neagresivní komiku dotvářejí charaktery rolí, jejichž poznávacím znamením je i kostým, v němž se - pro nás „zákulisnímu" publiku - nejčastěji představují. Principál družiny Jiřího Ornesta vzbuzuje soucit i tím, že vypadá jako starý unavený mocnář Franz Josef (i s jeho zásadami, konzervatismem a ctí staré školy).
Naopak jiný člen „hrdinů" Josefa Poláška je v osobním životě ambiciózní intrikán, na štacích souboru ovšem ztvárňuje cupitajícího andílka s křidélky a kadidlem. V jedné roli je charakter podtržen, v jiné ostře kontrastní.
V Mých hrdinech propojil francouzský dramatik Jean-Luc Lagarce dva ze svých životních motivů: návrat ztraceného syna (a nejen jeho) a motiv divadla. Od rodinného podniku chce odejít nejmladší syn, chce utnout tradici založenou dědečkem, vyjmout se ze soukolí předem vytyčeného života. Skrze úctu k rodičům i společnému dílu ale nakonec mění názor.
Stejně tak sebestředný intrikán souboru, který v předválečné době koketuje s myšlenkami spravedlivé beztřídní společnosti, chce družinu před představením nechat na holičkách a jít za domnělým uznáním, se nechá nakonec přesvědčit k návratu. I stárnoucí hvězda, vznešená dáma zvyklá na ovace, úspěchy a pozlátko, se nemůže odpoutat od souputníků, na něž shlíží (a s nimiž často jedná) spatra.
Přes nepřízeň osudu, finanční těžkosti i existenční tíseň herci znovu vcházejí na prkna, jež znamenají svět, aby cosi z múzických výšin předali publiku. To cosi může být těžko definovatelné, ale obohacuje duchovní život jak těm, kteří přijímají, tak těm, kteří dávají.
Nvotova inscenace přejala z textu lásku k divadlu velmi výstižně a velmi zdařile. Nostalgií i sebeironií prodchnuté hemžení pod jeho taktovkou odkazuje na klasické divadelní postupy s důrazem na významovost jazyka a dikce (principálův monolog o tom, co řekl a co neřekl a co tím myslel a co nemyslel při potyčce s jedním ze svých svěřenců, je asi nejkrásnějším dokladem).
I přes parodické prvky na dnešní trendy (hiphopový taneček principálova syna) se inscenace drží citlivého, ba až dojemného pohledu na zašlou slávu starého divadla (bída byla větší, lidé skromnější, radost, smutek i vtip čistší, jak vzpomíná utrmácený a nemocný principál).
Tuto nostalgii zhmotnil režisér i do postavy dědečka-zakladatele v podání Vladimíra Marka, který coby duch oděný do zlata s cylindrem a hůlkou trefně komentuje jak jinak než bláhové jednání vlastních potomků.
Inscenace My, hrdinové v divadle Na zábradlí ve výsledku ze všeho nejvíc připomíná román starého mistra, k němuž se člověk navrátí několikrát za život. A nemusí vysvětlovat proč. Zkrátka musí.
Divadlo Na Zábradlí - Jean-Luc Lagarce: My, hrdinové. Režie: Juraj Nvota. Scéna: Tomáš Rusín, kostýmy: Zuzana Štefunková. Hrají: Jiří Ornest, Natália Drabiščáková, Zdena Hadrbolcová, Vladimír Marek, Igor Chmela, Josef Polášek, Marie Spurná, Miloslav Mejzlík a další. Premiéra 18. prosince 2008.
