reklama
 
 

Netanjahu je špatný lídr, říká spisovatel Meir Šalev

24. 5. 2012 11:16
Rozhovor se slavným izraelským spisovatelem, jemuž v Česku vyšla první kniha

Rozhovor - Ve své zemi má Meir Šalev na literární a veřejné scéně pozici, srovnatelnou snad jen s takovými velikány jako jsou Amos Oz a David Grossman. Česku se ale zatím překlady jeho epických románů s magicko-realistickým šmrncem, díky nimž si vysloužil nálepku izraelského G. G. Marquéze, vyhýbaly. Dluh teď napravuje Ruský román, jehož vydání přijel Šalev na sklonku minulého týdne podpořit do Prahy na veletrh Svět knihy.

Je to podmanivé čtení, které vás okamžitě vtáhne do exotického světa prvních izraelských průkopníků, kteří se na počátku 20. století usídlili v nehostinné Palestině a položili tak základy pozdějšího státu. Je to svět zalidněný bizarními postavami prožívajícími neuvěřitelné příběhy. Příběh - to je vůbec klíčové slovo, které Šalev v rozhovoru používá. A pak také humor. Ten je nedílnou součástí nejen jeho literárních děl, ale také ostře satirických sloupků, které pravidelně uveřejňuje ve víkendovém vydání novin Jediot achronot. Rozjezd našeho povídání patřil literatuře, druhá půlka se nemohla vyhnout politice. Tenhle sympatický šedesátník umí své názory formulovat jasně a ostře. 

Aktuálně.cz: Ruský román je vaše první kniha přeložená do čestiny a zároveň je to váš debut, který jste napsal před pětadvaceti lety. Považujete knihu za dobrý vstup do vašeho díla?

Přijde mi k tomu velmi vhodná, mám ji rád, a je úplně jedno, že od vydání uběhlo přes dvacet let, protože většina knihy se odehrává sto, osmdesát, sedmdesát let nazpátek.

A.cz: Kniha se odehrává v mošavu, což je typ družstevní osady tvořené společně hospodařícími soukromými statky. Pro vás to není neznámé prostředí, protože jste se v mošavu narodil a vyrůstal. Jak vzpomínáte na dětství?

Bylo pěkné. V mošavu jsem měl spoustu přátel a velkou rodinu. Mezi mými příbuznými byli skvělí vypravěči, kteří pořád vtipkovali a něco vyprávěli a navíc jsem tak měl blízko ke zvířatům a k přírodě. Bylo vcelku jasné, že já sám se nestanu farmářem, protože jsem víc četl knížky, než pracoval na poli, ale vzpomínám na tu atmosféru rád. V mošavech panoval mnohem méně kolektivistický způsob života než v kibucech, kde se to společné vlastnictví a sdílení týká úplně všeho, s čímž bych měl problém nejen já, ale musí to vadit každému normálnímu člověku, ptáte-li se na můj názor.

A.cz: Velký životní vliv na vás prý měla babička, protože byla skvělá vypravěčka.

To je pravda. Díky její neuvěřitelnému talentu jsem později začal být v literatuře vybíravý. Když začnu číst knihu a chybí v ní příběh, a je tam jen atmosféra nebo nějaké ideje, propaganda nebo moralistické postoje, tak ji hned odkládám.

A.cz: Ruský román je rozhodně hodně epický. Životní podmínky jeho hrdinů musely být hodně tvrdé, vy ale na jejich osudy nahlížíte s humorem. Proč ten lehký tón?

Humor je hrozně důležitý. I v naší rodině se objevují smutné momenty a tragédie, ale stejně jsme schopni vtipkovat i v těch nejsmutnějších momentech. Je to tak trochu součástí židovského chování nebo údělu, ale v naší rodině je to obzvlášť silné. A to se samozřejmě promítá i do mého psaní.

Když chceš propagovat myšlenku, napiš článek

A.cz: Jste také velmi populární sloupkař a ve své novinářské práci se prezentujete výrazně politicky. Vaše knihy se přitom politiky moc nedotýkají. Proč tyto polohy tak striktně rozlišujete?

Nemám rád politicky laděnou prózu. Můžu citovat mnohem lepšího izraelského spisovatele, než jsem já, který se jmenuje se David Shahar a přátelil se s mými rodiči. Když jsem se ho jednou jako mladík ptal na jeho psaní, řekl mi: „Když máš příběh, napiš román. Když chceš propagovat nějakou myšlenku, napiš článek do novin. Mám rád, když romány vyprávějí o vztazích mezi muži a ženami, o lásce, touze, smrti, prostě o tradičních základních kamenech literatury.

A.cz: Jací autoři vás nejvíc ovlivnili?

Je jich hrozně moc. Z Ruska Gogol a Bulgakov. Thomas Hardy a Fielding z anglické literatury. Faulkner a Melville z americké literatury, Starý Zákon, řecká mytologie…

A.cz: Zmínil jste Bibli. Sám jste napsal knihu, v níž se zabýváte otázkou, kdy se různé různé fenomény lidského života objevily v textu Bible poprvé (Reflections on the Bible´s Intriguing Firsts). Co Vás k tomu vedlo?

Chtěl bych podotknout, že jsem sekulární člověk, ale Bibli mám rád z literárního hlediska. Měl jsem o ní přednášku a mluvil jsem na ní o Jakubově snu, jak leží a vidí žebřík s anděli kmitajícími se nahoru a dolů. A tvrdil jsem, že to je první sen v Bibli. Když jsem skončil, přišel za mnou jeden z posluchačů a upozornil mě, že jsem se zmýlil. A měl pravdu. Už dříve je v Bibli sen krále Filistinského, kdy se mu zjeví Bůh. A tak jsem se rozhodl pátrat v Bibli po dalších prvních zmínkách o různých věcech: lásce, pláči, prvních králích a prorocích. A zjistil jsem zajímavé věci. Například první polibek v Bibli není mezi mužem a ženou a první láska je mezi otcem a synem.

Arabské revoluce byly k ničemu

A.cz: V těchto dnech (rozhovor byl pořízen v pátek) je v Česku na návštěvě izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Co si myslíte o něm jako lídrovi?

Nejdřiv bych chtěl zdůraznit, že mezi našimi návštěvami není souvislost (smích). Nemám ho jako premiéra rád, protože si myslím, že není dostatečně odvážný, aby učinil velká rozhodnutí, která potřebujeme. Zabývá se dneškem, a ne budoucností, a postrádá vizi. Možná by byl dobrý generální manažer ekonomické firmy. Izrael nyní stojí na zásadní křižovatce, vládne široká koalice, ale on jejího potenciálu nevyužívá.

A.cz: Tou křižovatkou míníte debaty o vytvoření nezávislého palestinského státu?

Ano, například, měli bychom mluvit s Palestinci a konstruktivně s nimi vyjednávat, ale jde mi hlavně o žebříček preferencí, určit, co je důležité pro život v Izraeli. Přijde mi, že nyní investujeme neúměrné množství času, energie a peněz do okupovaných území, do osídlování, a neinvestujeme tolik do školství, zdravotnictví a do vědy. Chtěl bych mít v čele státu lídra, který se zamyslí, jaký Izrael by chtěl mít za patnáct, dvacet let a na základě téhle úvahy začne jednat. A takovým lídrem Netanjahu není.

A.cz: Co si myslíte o kontroverzní básni Güntera Grasse Co musí být řečeno, v níž německý nobelista nepřímo označil vaši zemi za hrozbu pro světový mír?

Já sám jsem ji nečetl, ale sám jsem vám už říkal, že nemám rád politickou literaturu. V Německu mám přátele, kteří mi říkali, že je to velmi slabě napsané, těžko se mi k tomu vyjadřuje. Osobně si myslím, že Izrael by neměl zaútočit ze vzduchu na Irán, ale na druhou stranu si nemyslím, že bychom byli jediná země, kterou lze obviňovat z problémů na Středním Východě. Myslím si, že Palestinci, Arabové a muslimové dělají také spoustu chyb a někteří jsou fanatičtější než my. Má to co dělat s faktem, že náboženství hraje v oblasti negativní roli - místo aby zmírňovalo fanatismus, podněcuje agresivitu.

A.cz: A nevidíte nějaký potenciál pro změnu nebo naději v loňských revolucích, označovaných jako arabské jaro?

Opravdu ne. Mnozí byli u vytržení z toho, že jejich účastníci používají Facebook. To je trochu rasistické uvažování. Jako by předtím neměli počítače. Teď se každý diví: Wow, podívejte, používají laptopy! A teď jsou v Egyptě na vzestupu fundamentální tendence, místo aby se posilovaly prvky demokracie. Nestačí jen svrhnout diktátora a nahradit jej jinou formou diktatury. Arabské země by měly změnit postavení žen ve společnosti a zavést civilní právo a pak se můžeme bavit o nějakých změnách. Podívejte se tamhle přes uličku na stánek Saudské Arábie, vidíte tam nějaké knihy? Jsou tam jen nějaké obrázky a propagandistické brožury a to mluví úplně samo za sebe.

autor: Jan Gregor | 24. 5. 2012 11:16

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama