Národní galerie počtvrté soutěžně zastříhala ušima

Ondřej Váša
26. 1. 2011 14:39
Letošní kolo NG 333 skončilo nemastně - neslaně.
Martin Šilhán: Reinterpretace mentálního-bytového prostoru
Martin Šilhán: Reinterpretace mentálního-bytového prostoru | Foto: NG

Recenze - V pátém patře Národní galerie mají nově automat na kafe, což byste měli vědět. Také stoleček se čtyřmi židličkami. Ne že by to bylo na galerii to nejdůležitější, ale chvíli jsem si vážně připadal jako na benzínce. Ale to jen tak mimochodem.

Instalace finalistů čtvrtého ročníku soutěže NG 333 instalovaná právě do 5. patra Veletržního paláce, se mimochodem rovněž neobešla bez rozepří: Vlasta Žáková po roztržce ohledně neúplné expozice svých skulptur nakonec měkké textilní plastiky z výstavy stáhla.

Čtěte také:
Cenu NG 333 dostala Holka z cirkusu za hýbání ušima

Převažující vlastností vystavených projektů je jejich nedotaženost; zůstalo prostě u nápadu, se kterým se mělo dále pracovat, takže výsledky spíš evokují ohmatávání terénu, ne-li přímo autorské selhání.

Série Domácí sochy Aleše Nováka takto sice může narážet na domácnost lempla, u nějž nevyhozené petlahve, nesmyslně zaseklá pravítka, trčící z šuplíku, nebo pohozené ponožky zbytní časem v sochy, co z úklidu činí skoro až kurátorskou oběť (vím o čem mluvím, mám to doma) - ale jakmile autor začne mluvit o posunutých významech, klesá na úroveň naivního estetického klišé.

Vojtěch Maša: Rozumím (Lublaň)
Vojtěch Maša: Rozumím (Lublaň) | Foto: NG

Navíc se necitlivým a nevhodným vystavením v galerii (jako kdyby to byla Michelangelova Pieta) ruší i záměr "zdomácnění nedomácího". Co v sobě doma nese nepatřičný čas a prodlevu, ve funkcionalistické hale se stalo utopeným gestem.

Olja Triaška Stefanovič se ve svých fotografiích zaměřila na atmosféru televizních kulis, vprostřed kterých vznikají konkrétní příběhy, ale samy o sobě se resetují jak hotelový pokoj. Problém je, že autorka na snímcích výrazně zabírá i okolní lešení, reflektory či zbytek bývalého skladu, čímž se kýžený efekt vyprázdněných prostor "simulace lidských osudů" smrskl na snímky filmového ateliéru po šichtě. Což podle všeho nebyl záměr.

Vojtěch Maša vpasoval do fotek Lublaně až surreálné motivy vycházející ze zkušenosti nedorozumění, přeslechnutí či mylné interpretace cizího jazyka a na druhé straně pracující s až dětskou zkušeností prostředí, v němž obrazotvornost převažuje nad racionálním chápáním. Jedná se o nenápadnou sérii, i tady by stálo za úvahu, jestli se s tématem nedalo pracovat dál. Prostředí (samo o sobě fádní) a vložené motivy se k sobě chovají inertně; navzdory záměru působí s výjimkou magrittovského supího muže v krajině buď prozaicky, dekorativně, nebo nadbytečně. Dětská představivost naopak působí až horečnatě - a je to právě prostředí, které je představivostí zasaženo nejvíc.

Aleš Novák: Domácí sochy
Aleš Novák: Domácí sochy | Foto: NG

Za vrchol fotografické série "magických" krajin a objektů Šimona Vahaly osobně považuji snímek Les sebevrahů (2010), ve kterém to opravdu vypadá, jako kdyby se všechny lesní příšery a dryády rozhodly položit karty. Zcela neproblematická série.

Martin Šilhán se v rámci svých "Pisoartů" pustil do "reinterpretace mentálního-bytového prostoru. Podstatou instalace je vytvoření rovnováhy mezi protipóly, primárně se jedná o interakci mezi černou a bílou, resp. tmou a světlem, a dále mezi hranou a oblinou, jež vnímám jako zástupné prvky lidského myšlení ve smyslu ortodoxního x heterodoxního uvažování  (citováno z katalogu)". Což je hezké, ale přiznám se, že prostě nevidím plodnou souvislost mezi tímto záměrem a vypouklým pisoárem, popřípadě pisoárem á la houpací kůň.

K interiéru se obrací i Martin Pertl vystavující Poustevnu, verzi úplně minimálního příbytku - skutečné holé poustevny. Zkouška toho, jak vnitřek nekoresponduje s vnějším tvarem, tak nějak funguje. Zatímco interiér je aspoň pro poustevníka relativně zútulnitelným místem, vnějšek je až agresivně neforemný, sestávající z nesouladných hran. Což zdá se taky nebylo autorovým záměrem, soudě dle katalogu, kde se naopak hovoří o korespondenci obojího a o indikaci interiéru z vnějšího pohledu.

Martin Pertl: Poustevna
Martin Pertl: Poustevna | Foto: NG

Navíc označuje-li Pertl vzniklou "terasu" za prvek přepychu a místo, kde je možné spolustolovat s příležitostnými poustevníky, pak doporučuji praktickou zkoušku ve dvojici. I poustevníci ví, že na ploše odpovídající průměrnému výtahu mejdan udělat nejde.

Jakub Geltner představil digitální koláže Plebejského dvora: prstenec složený z nekonečné řady činžáků obklopujících (či obklopených) jedním velkým nic, ačkoli si nejsem jistý, nakolik je tato struktura "totalitární". Neboť v čem by tato totalita spočívala? Pokud bychom Geltnerovy koláže vzali doslova, pak naopak představuje do krajnosti dovedené sousedství; navíc velkolepé utopie dokonalých sídlišť vedly ke zcela jiným problémům, než Geltnerem načtrtnutá struktura naznačuje.

Lenka Veselá pracuje se salonní praxí výstav spočívajících v tom, že se obrazy prostě nakupily na stěně až po strop (nikoli ovšem zcela nezávazně). V rozměrné instalaci vytváří schematický model takové stěny, přičemž panely zastupující obrazy a mezery mezi nimi vytváří samy o sobě abstraktní kompozici. Na téhle úrovni se ovšem jedná o banální projekt; zajímavější by bylo vyjít z konkrétních výstav, teprve pak by bylo možné tematizovat a exponovat naznačené rudimentární vztahy mezi obrazy.

Olja Triaška Stefanovič: Ružové tiene
Olja Triaška Stefanovič: Ružové tiene | Foto: Aktuálně.cz

Jaroslav Varga představuje v podobě fotografického pruhu táhnoucího se podél zdi svůj několikaletý projekt, zabývající se logikou uspořádání knihoven. Jedná se vlastně o pouhou ukázku, jediný pruh mnoho neřekne; k docenění tohoto projektu by bylo nutné mít k dispozici model knihovny, v němž jde procházet i vertikálně či na přeskáčku (Varga jej už uskutečnil), nemluvě o možnosti procházet nejen mezi tituly, ale i skrze knihy samy.

Vítězka soutěže Juliána Höschlová dovádí v sérii Holka cirkusu vlastní tělo do takových grimas, až to zabolí. Faktem je, že série tří videí jde strašně snadno odepsat jako totální pitominu (a jako vítězka je autorka prostě víc na ráně). Holka na obrazovce prostě stříhá ušima, kroutí krkem, natahuje krční svaly až k prasknutí - s tím, že autorka sama přiznává, že přes konotace s cirkusem nebo zkušeností "těla, které jako by mi nepatřilo", se jedná vlastně spíš o vtip.

Každopádně právě dojem nepatřícího a nepatřičného těla, s nímž se pojí až sebeobranný odpor, je při sledování videí poměrně silný. Nic víc, nic míň - což je přece jen možná méně, než by člověk od vítězného díla čekal.

Zbytečné schizma

Bude zajímavé sledovat, co se s cenou stane po odchodu jejího zakladatele Milana Knížáka z čela NG. Soutěž byla přirozeně vnímána jako vztyčený prostředník Ceně Jindřicha Chalupeckého  zvláště pak po rozbrojích vyvolaných střetem mezi Knížákem a Davidem Černým v roce 2000, po nichž manželství CJCH s NG  skončilo. A teď co s dětmi, že. Střídavá péče se ukazuje jako neefektivní.

Ne že by Česká republika principiálně neunesla víc výtvarných soutěží, je ale něco zvrhlého na tom, že obě mají de facto stejné zaměření založené na principu oceňování umělců s důrazem na mládí a potenciál.

Jsme dost malá země na to, abychom si mohli dovolit dvě celonárodní soutěže tohoto typu, zvláště pokud mají ambici vycházet z výtvarné scény jako celku: soutěž, která si chce vybudovat a udržet prestiž, prostě musí mít z čeho vybírat, a jsou to samozřejmě především finalisté, kdo kvalitu ceny určují a nikoli vítěz; co to vlastně v kontextu výtvarného umění znamená?

Zbytečné schizma, kdy je otázka přihlášení se do jedné či druhé soutěže vedeno i morálními důvody, se tak přenáší na výtvarnou scénu.  Rozšíření na Slovensko v případě 333 NG to nezachrání.  Že CJCH s přehledem vede, zatímco do 333 NG se hlásí více účastníků, je jiná věc.

Současná koexistence soutěží ve stávající podobě chtě nechtě vystavuje výtvarnou scénu dilematům, které vůbec nepotřebuje, navíc je to plýtvání. Howg.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Německá prokuratura obvinila cášského biskupa ze zpronevěry

Německá prokuratura obvinila světícího biskupa v Cáchách Johannese Bündgense ze zpronevěry. Informovala o tom dnes agentura DPA. Podle vyšetřovatelů hodnostář zneužil plné moci 78leté ženy trpící demencí a nechal si na svůj soukromý účet z jejího jmění převést celkem 128 000 eur (3,2 milionu korun). Bündgens oznámil, že po dobu svého stíhání nebude dál zastávat svůj úřad.

Podle obvinění biskup peníze získané od seniorky použil na nákup nemovitosti a slíbil jí, že v jeho domě bude mít doživotní právo užívat byt. Do katastru však nebylo věcné břemeno zaneseno.

Cášský biskup a Bündgensův nadřízený Helmut Dieser řekl, že je vyšetřováním šokován a chce, aby se celá záležitost pečlivě prověřila. Bündgens oznámil, že celou částku už ženě vrátil.

Zdroj: ČTK
Další zprávy