Recenze - Jak se na divadle vypořádat s banálním dějem "nevím kdo jsem / miluji pracovnici Armády spásy / byl jsem u vykradení banky"? Nejlépe zhmotněním snové reality a spoustou písniček k tomu. Tak vypadá inscenace Muž bez minulosti, novinka na scéně Dejvického divadla.
Současná pražská divadla jsou plná filmových příběhů: v Rokoku mají na programu Prolomit vlny, Na Jezerce hrají Válku Roseových, ve Švandově divadle zase Kdo je tady ředitel? Nehledejme v tom jen krok vstříc diváckému zájmu přes témata, která jsou známá z kina a televize; zdá se, že filmografie nabízí divadelním scénám impulsy, které současná dramatika nedokáže plně postihnout.
Ale jak si s už obehranou látkou poradit na jevišti? Dejvické divadlo a režisér Muže bez minulosti Miroslav Krobot ukazuje, že hlavní je nebýt k předloze ostýchavý - a scénář silně autorsky interpretovat.
Hodinu a půl plno herců
Muž bez minulosti, slavný film Aki Kaurismäkiho z roku 2002, se tak na malé scéně stává výletem do vnitřního světa hlavního hrdiny: ten je přepaden na nádraží a když se probudí z kómatu, ujmou se ho bezdomovci. On sám si z dřívějška nepamatuje vůbec nic a tak jeho začlenění probíhá mezi lidmi na okraji společnosti, pokračuje angažmá s kapelou Armády spásy, které doporučí rockovější repertoár, aby se pak čirou náhodou ocitl při přepadení banky. Lupič je také ten, který mu odkryje minulost - a tím ukáže budoucnost.
Jeviště Dejvického divadla je hodinu a půl plné herců. Hlavní místo patří Davidu Novotnému jako onomu Muži bez minulosti, pořízkovi se smyslem pro absurdní humor s ještě absurdnějšími představami v hlavě. Nesledujeme psychologii jeho postavy, díváme se na jeho interakci s ostatními - mezi vyděděnci dokáže stoicky přijímat svůj status, přitom když se mu zalíbí Irma, dívka z Armády spásy (Tatiana Vilhelmová), hned po ní vyjede. Je to člověk bez předsudků i společenských konvencí.
Pohybujeme se v bezčasí, kde hrdinovo chování snese ledacos. Ani výlet v ledničce jeho parťáků (Martin Myšička a Jaroslav Plesl) nebo podivnou chůzi podivných policistů (Václav Neužil a Pavol Smolárik) nemusí divák rozumově odhalit, ale v rámci posunutého vnímání reality je všechno přirozené. Sen může být bláznivý obsah, ale svoje pravidla si drží.
Muže bez minulosti můžeme také sledovat jako střet filmové reality s existencí na jevišti. Výprava je minimalistická, variabilně se pohybuje od domácí pohody s křesílky a umělou květinou přes policejní stanici, kde stačí psací stroj, až po halucinogenní les: jedličku, břízu i smrk hbitě zastoupí dvacítka herců.
Hra se zpěvy
Princip "hry ve hře" je pro Dejvické divadlo příznačný - vzpomeňme například improvizaci Sekec mazec anebo Černou díru, historku z benzínové pumpy představenou z několika pohledů - a je jasné, že soubor vycvičený na klasické dramatice by Muže bez minulosti nemohl uvádět. Skvělá herecká souhra a divadelnost dosažená hlavně existencí na jevišti pro diváky znamená až interaktivní zážitek.
Inscenaci by snad prospěla silnější stylizace a vnitřní rytmus, teď ho dodávají písně zpívané samotnými herci. Funkčně zajišťují vnitřní napětí a radosti hlavního hrdiny: Muž bez minulosti si v hlavě zpívá tak "nahlas", že se mu obrazy začnou zjevovat před očima a on si je často nechává zopakovat ještě jednou. V podtitulu této inscenace by namísto "hra o lásce" mohlo stát "hra se zpěvy" - vůbec ne muzikál, vůbec ne písničky vklíněné do příběhu, ale součást bytí, které se stejně jako píseň pohybuje na hranici vnímatelného.
Muž bez minulosti je výjimečná inscenace. Na Kaurismäkiho film si divák málokdy vzpomene, v Dejvickém divadle totiž sleduje svébytný příběh bez nánosu psychologizování a patosu. Muž bez minulosti nabízí hravou přítomnost - kéž by taková byla i budoucnost českého divadla.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti. Překlad Pavla Arveta, scéna a kostýmy Andrej Ďurík, hudba a hudební nastudování Marek Doubrava, pohybová spolupráce Kristýna Lhotáková, dramaturgie Karel František Tománek, divadelní adaptace a režie Miroslav Krobot. Dejvické divadlo, Praha, premiéra 21. a 22. ledna 2010.
