Praha - V Národním divadle se v sobotu otevřelo naleziště tradičního českého mramoru. Popatnácté se tu rozdávaly Ceny Thálie za mimořádné jevištní výkony.
Cenu pro herce do 33 let získal Michal Čapka. Thálie v kategorii opereta muzikál a jiný hudebně dramatický žánr dostali Pavla Břínková za Čardášovou princeznu z Karlína a Petr Štěpán za Čarodějky z Eastwicku v Brně.
Baletní Thálie si odnesli Nikola Márová za Odettu-Odilii ve Státní opeře a Michal Štípa za roli v choreografii Brel - Vysockij - Kryl z domácího Národního.
Rumunka Anna-Louise Bogza za Pucciniho Minii v Národním a Ital Gianluca Zampieri za Cyrana v ostravském Národním divadle moravskoslezském zvítězili mezi operními pěvci.
Činoherní cena patří Simoně Stašové (Evy Mearová v Simonových Drobečcích z perníku v Příbrami) a Eriku Pardusovi za titulní roli v Mrežkovského dramatu Smrt Pavla I. z Městského divadla Brno.
Jeho ocenění bylo s Čapkou jediným styčným bodem s cenami Alfréda Radoka, které udělují divadelní kritici; a i když jeho básnička patřila tak na základku, byl výstup brněnského četníka aspoň milým pokusem o vybočení z patosu, který má své oprávnění i smysl u celoživotních cen.
Ty letos mají mim Jaroslav Čejka, barytonista Václav Zídek a herec Ilja Racek; Vlasta Chramostová si přišla pro zvláštní Cenu kolegia.
O tom, jestli je Thálie nejprestižnější z českých divadelních cen, nebo je spíš odborový večírek pořádající Herecké asociace a předávání cen zasloužilým pracovníkům, jak praví cynické hlasy, můžeme i po letošním ročníku polemizovat.
Jasné ale je, že Thálie obhájily pozici nejnudnějšího ceremoniálu. Divadlo na rozdíl od filmu i hudby žije právě a jen v "přímém přenosu" a takřka nic k tomu nepotřebuje - ale na jevišti to zase vidět nebylo.
Žádná živá akce, jen profily nominovaných v podání Ladislava Mrkvičky, Josefa Somra nebo Taťány Medvecké, které tradičně připomínaly pohádky ovčí babičky se sklonem k patosu; následné videoukázky sugerovaly večírek televizních archivářů, kam zapomněli přinést dost kazet.
Jedna věc je výběr nominovaných, druhá jeho prezentace. A tady organizátoři dokázali "znormalizovat" všechny inscenace do oblíbené lidové představy, že umění znamená velká slova se slzou v oku. Což bude asi i důvod, proč se Thálii tradičně dostává prostor na ČT1.
Tenhle konstrukt podpořil i moderátor Antonín Procházka svou psychologicky pěkně vystavěnou rolí kultivovaného moderátora. S patřičnou úctou mluvil o Tylovi, Komenském, Voskovcovi i Stavovském divadle pod knutou Němců, ale obrozeneckou náladu uměl i zlehčit humornými poznámkami na téma hereckého života.
A o moc víc se toho na scéně, kterou výjimečně opět navrhnul Daniel Dvořák, nestalo. Peter Kovarčík se jen pochválil za to, jak Teleaxis pomáhá divadlu; stejně jako Kapsch i Stavby silnic a železnic.
A mezitím laureáti převzali ceny navržené Bořkem Šípkem i kytice od firmy Oxalis, jak nám několikrát dali dobrý tip.
Přenos divadelních cen nemusí vypadat zrovna jako Sexy Pistols, které tou dobou běžely na Nově. Ale člověk by taky nemusel volat Hele, vole, kde mám káru? - protože má pocit, že slavnostní nemusí znamenat nudný.
Snad byl pražský radní Richter v té době na nějakém muzikálu. Jinak by ho to posílilo v názoru, že není nic, co by komerční scény nezvládly stejně dobře.
