Rozhovor - Svět, ve kterém by vládnul Jakub Hošek, by možná nebyl nutně plný umrlčích hnátů, krvavých dýk a sloganů napsaných kostrbatým písmem, ale rozhodně by v něm permanentně hrála hudba.
Ta je totiž pro malíře dvakrát nominovaného na cenu Jindřicha Chalupeckého fanatickou potřebou. Nejenže prostupuje jeho obrazy, ale už pátým rokem se v rámci AM180 kolektivu podílí na DIY organizování koncertů výrazných jmen současné indie scény. Namátkou Liars, Casiotone for The Painfully Alone, Final Fantasy nebo Smog; svoje narozeniny na podzim oslavili s Handsome Furs a Xiu Xiu.
"Nechte mě vládnout" je mnohoznačný titul jeho zatím největší autorské výstavy, s níž opustil zázemí vlastní nezávislé AM180 galerie: až do 9. března probíhá v prostorách Galerie Jiří Švestka.
Součástí výstavy je instalace tvého dětského pokoje, což mi připadá na tvůj věk jako něco, co zavání bilancí. Není na to brzo, nebo si už připadáš starej?
Starej si připadám. I když logicky je brzo. Nevím, jestli se tomu dá říkat dětský pokoj, protože jsem použil věci, které mě obklopují pořád. Nezměnily se za posledních deset patnáct let. Chtěl jsem divákovi, který přijde na výstavu, přiblížit, jak moje obrazy vznikají, co je inspiruje. Dát mu klíč k mojí estetice. V té instalaci jsou celkem nenápadně zakomponovaný i moje přesně deset let starý věci a to je asi spjaté s bilancováním.
Je to bilancování nostalgické, nebo jde o snahu odstřihnout se?
Obojí. S každou výstavou si říkám, že udělám tlustou čáru, kterou ale nakonec nikdy neudělám.
Takřka každý tvůj obraz obsahuje slogan, nebo text. Jaké máš kritérium na slova, která chceš použít?
Obsah slov mě strašně baví a někdy mám potřebu ilustrovat jejich význam. Převyprávět ho. Slova jsou taky většinou první impulz, proč mám chuť vytvořit obraz. Chci je posunout dál, přisvojit si je. Hodně mě baví citace z filmů.
Je plus, když divák pozná, odkud ty hlášky pochází?
To je dobrý, ale stává se to málokdy. Jsem nadšenej, když někdo, koho zajímá jít na moji výstavu, pochopí, odkud vycházím. Propojení s kulturou jako takovou je pro mě strašně podstatný. I když zároveň vím, že dostat se fest na jednu vlnu je vzácný.
Ale zase když máš plátno se jménem Nicole Scherzinger, tak je poměrně jednoduchý přijít na kontext.
To jo, ale volba typografie je tak nečitelná, že ho rozluštíš až ve druhém plánu.
Půjdeš na Pussycat Dolls?
Půjdu, koketuju s tou myšlenkou, i když ten den jsou myslím The Bronx na Sedmičce, takže je možná oželím; ale lákalo by mě to. Pro mě je ten obraz normální portrét, ale úplně si nejsem jistý, jestli ji oslavuje. Je to fascinace stupiditou šoubyznysu, která mě přitahuje, ale zároveň se jí nikdy nechci účastnit.
Jak jsi došel k té svojí technice vyřezávání? Tvoje obrazy stojí na silně kresebném základu.
Vlastně náhodou. Když jsem začal chodit na školu, tak jsem pracoval úplně jiným způsobem. Hodně expresivním, měl jsem rád Basquiaty a první graffiťáky, ovlivňovala mě newyorská malba osmdesátých let. To jsem spontánně přejal a na papundeklových deskách jsem kombinoval barvy a spreje s pasetelema. Po pár letech mi to už připadalo nudný, chtěl jsem vymanit z té infantilní polohy, a jelikož jsem chodil do malířského ateliéru, tak jsem logicky dostal chuť namalovat klasický obraz.
Jenže když jsem stejný způsobem začal pracovat na plátně, tak to absolutně nefungovalo. Protože dost reju, což na plátno nejde. Proto jsem se rozhodl vypůjčit si ze street-artu šablony. Pomocí nich se mi povedlo přenést expresivní linku na plátno tak, aby to vypadalo čistě a přitom mělo tvrdost. Všechno načmárám na lepenku, vyříznu linku, vyplním barvou, strhnu a vznikne mi ostrá linie. Ale jsou tu dvě fáze kresby - první je normálně propiskou na lepenku, ta druhá je řezákem, při ní dociluju ještě ostřejších tvarů. Moje kresba je, jako když reješ hřebíkem do kovu. I když píšu, tak reju, toho štětcem nedocílím.
Novým prvkem je i předsunutí plátna do prostoru, takže tvarem připomíná reklamní light-box.
To má víc významů. Často říkají, že to je posunutí malby do 3D, ale je to složitější. Moje věci nemají žádnou perspektivu, jsou to plochy bez tloušťky. Když namaluju dům, je tlustý jako papír, a kdybych se ho třeba rozhodl obtočit lanem, tak to neudělám perspektivně dobře. Připadá mi to ironický, jako když vyřezáváš z papíru. Tlusté boxy si jako médium říkají o to, abys víc pracoval s perspektivou, jenomže já ji používám ještě míň. Zatáčím věci nesmyslně za roh. A připadá mi to správně debilní. Je to částečně spjatý s designem.
Přitom kdykoli vytváříš třeba letáky na koncerty nebo design obalu desky, tak se stylem nikdy nepřizpůsobíš.
Nikdy. Design by se přizpůsobit měl, ale mně se nechce, i když chápu, že to spojení ve finále nefunguje. Ale pro mě je největší souznění, když udělám nepřehledný leták a někdo si přesto najde přesně to, co tam je. Vlastně to je takové síto na diváky. Jako když se dělaly koncem devadesátých let koncerty a promotéři říkali: „Nebudu to nikam cpát ani lepit plakáty, protože člověk, který to miluje, si to najde sám." Ale to už je na mě moc drastický.
Na podzim jste s promotérským kolektivem AM180 oslavili na koncertech Xiu Xiu a Handsome Furs pět let fungování na zdejší scéně. Jak bys je zhodnotil? Rostete, stagnujete?
Zjišťujeme, že se scéna nikam moc neposouvá. My jsme si loni nabalili strašně aktivit a budeme v tom chtít letos pokračovat. Ale pokud mám být upřímný, tak si myslím, že skutečný vliv, který na scénu máme, se teprve projeví. Jeden z faktorů útlumu je třeba to, že Praha už není moc atraktivní místo pro cizince - a hlavně pro studenty. Je drahá. V minulosti chodilo hodně lidí, co tu byli na stážích, a měli o hudbě větší přehled, a pak taky odpadávají moji vrstevníci. Zároveň si nová generace čerstvých dvacátníků dává načas, což, mám pocit, je znát i v jiných odvětví kultury.
Přitom pět let je dost dlouhá doba, když se věnuješ něčemu, co cílí přímo na mladý publikum.
Jedeme ve vlnách. Po prvních dvou letech nadšení jsme začali trochu stagnovat a ten způsob, kterým fungujeme - což je DIY, vše z vlastních prostředků, po těch pěti letech přestává bejt úplně dynamickej. Potřebujeme inovovat a nabalovat další aktivity: loni jsme proto založili label Arty Maniac Disc.
To je ale spíš sebevražda než pomoc.
Jasně, prodej desek šel globálně dolů, ale my můžeme vsadit na prodej sběratelských limitovaných edicí. Vím, že počet lidí, který o to budou mít zájem, se nebude zvětšovat.
Před lety jste jako AM180 žádali o grant...
Loni jsme od Centra pro současné umění dostali grant na provoz naší galerie. Její program si žádá víc peněz - zvlášť když chceš pozvat třeba někoho ze zahraničí, protože je to absolutně bez výhledu na zisk. Koncerty může aspoň podpořit vstupné, kdežto v galerii je vše absolutně zadarmo.
A žádat o grant na koncerty? Ve Švédsku stát mladou kulturu silně podporuje... Praha ale právě zveřejnila granty na rok 2009 a figurují v nich tak prazvláštní podniky jako Svatováclavské slavnosti.
V poslední době se o granty začínáme zajímat víc. Ale když vidím, kdo je dostává, tak si nedělám iluze, že nějaký připadne nám.
Jedním z prvních vytčených cílů AM180 byla snaha sblížit výtvarnou a hudební komunitu, přetáhnout publika z vernisáží na koncerty a naopak. Když se na to teď dívám, tak se to povedlo směrem od umění na koncerty.
Zjistil jsem, že umělecká scéna je tu otevřenější než hudební. Pro mě je ale hudba strašně důležitá, jsem fanatik a vždycky budu. A pokládám za důležitý tady prezentovat dobrý nový kapely, protože časem to začne mít vliv i na zdejší dění. Naše kapely získávají možnost vidět je naživo a konfrontovat se s nima jako support.
Speciálně se divím, že lidi, kteří hudbu dělají, na koncerty moc nechodí. Ale na druhou stranu co se divit, když jsem v nějakém rozhovoru s Kryštofem Michalem ze Support Lesbiens četl, jak na otázku, co posloucháš za hudbu, odpovídá: „Nic moc. Manželka mi vždycky vypálí nějaký mix a já si to pouštím v autě." To sedí.
Tvoje výstava se jmenuje Nechte mě vládnout, co bys udělal jako první, kdybys vládnul?
Počkej, to zaváni populistickou odpovědí. Já nechci, aby mě nechali vládnout. Ať mě nechaj bejt.
Jakub Hošek: Nechte mě vládnout (Let Me Rule), Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha. Výstava trvá do 14. března.
