Recenze - Znělo to úplně pohádkově: nový román Miloše Urbana Boletus arcanus bude mít za téma nebezpečnou houbu. Kombinace k dekadenci vždy připraveného autora s jeho prověřenou schopností evokovat váchalovskou přírodu... Dovedete si představit lepší začátek houbařsko-čtenářské sezony?
U autora, který dokáže ve svých novogotických románech věnovat mnohostránkové popisy architektonickým finesám barokních a gotických kostelů, jsme ovšem očekávali i postupnou expozici s narůstáním tajemna. Ale vše se ocitne v košíku s nečekanou rychlostí; vůbec celý Boletus arcanus je psán v klíči "rychle a zběsile".
A aby těch překvapení nebylo málo, knihou se vine autorova předstíraná či opravdová vášeň pro rychlá auta. Zásadní tajemství, totiž zjevení a popis vzácného hřibu Boletus arcanum, který má schopnost plnit lidem lecjaká přání, ale který se ukáže jen povolaným, je nalezeno, rozřezáno a nasušeno hned v prvních třiceti stranách třísetstránkové knihy.
Češi jsou národem posedlých houbařů. Zvláštní odrůdu pak tvoří hledači lysohlávek. A houby samy o sobě jsou mimořádně zajímavými bytostmi, podle Terrence McKenny například tak trochu z jiné dimenze. Ale i bez new age poetiky pořád ještě pěkně tajuplné, pokud si otevřete příslušné texty třeba od Zdeňka Neubauera.
Všeho toho úrodného materiálu se však Miloš Urban dotýká jen letmo, je to pouhý kolorit. Z celého mykologického univerza se pouze opájí českými i latinskými názvy, které s až automatickým nutkáním trousí textem, aniž to má jiný smysl.
Vypravěčem je redaktor - a houbař. Ale jeho houbařská vášeň je nevysvětlená a vlastně tak trochu nepochopitelná. Autorovo anti-alter-ego. Neúspěšný spisovatel, který se nezmůže na víc než na pulírování cizích textů. Člověk fatálně asociální, bez přátel, neschopný navázat trvalejší vztah. Vlastně docela typický Urbanův hrdina.
Politici, ti nám tu chyběli
Houba je tu ale jen vrcholkem ledovce, plodnicí mnohem důležitějšího podhoubí. Stejně tak se vypravěč v okamžiku, kdy nachází svůj první Boletus arcanus zvaný podle svého objevitele Paquina „paquiňák", potkává se se svou fatální ženou, pro Urbanovy knihy rovněž tak typickou.
Jako by i ona byla jen povrchovým úkazem, velvyslancem podzemní říše. Zatímco vypravěč se s houbou seznamuje, Emilia už pěkných pár let jede v houbovém byznysu. Za nalezené houby totiž boháči velmi dobře platí; dávno přišli na to, že paquiňák vrací mládí, a dokonce lze s jeho pomocí úplně změnit identitu. Nejlépe platí tajemný McRoupolos, majitel kosmetické firmy využívající extrakty z houby.
A tak náš redaktor chodí do lesa, dealuje s houbou a čile souloží s novou přítelkyní, neboť Boletus působí silně i na libido. Jenže jsme v příběhu docela zbaveném tajemství. Vše je známo, odhaleno; tak co s tím? Přesně v polovině románu nechá autor figury nově rozstřelit jednou ranou z pušky. Crčí krev a bude crčet ještě mnohokrát. Modus „rychle a zběsile" zcela převzal kontrolu nad vyprávěním, jako když podhoubí parazitické houby housenice pronikne do těla hostitele.
Nejeden čtenář Urbanových románů považuje za jeho nejlepší dílo Hastrmana, ale jen jeho první polovinu. Boletus arcanum k Urbanovým nejlepším pracím nepatří, ale je postižen stejným syndromem jako Hastrman. Nabízí se úvaha, zda nakonec není Urban zdatnějším autorem novel. První polovina procítěná a lehce tajemná, druhá polovina akčnější, do nešvarů tepající.
V Boletu zároveň s akcí přichází stále silnější akcent na groteskno. Jako by byl pisatel už zcela pod vlivem, události jsou čím dál vypouklejší, absurdnější. Zvěst o utajené houbě se šíří. O její účinky se začnou zajímat politické strany. Ale politická satira se tentokrát nekoná, jen bezzubá groteska, která snad svědčí o tom, že autorovi se v osobním životě v poslední době patrně daří, když v sobě nevydoloval dostatečné množství kreativního vzteku jako dřív.
Snad jen jediný špílec nachází svůj terč, totiž obraz Pražského hradu (sídla prezidenta, jenž se v knize také mihne) zcela omotaný houbovými vlákny a svou nejvyšší věží připomínající hadovku smrdutou. Phallus impudicus.
Postmoderna k sežrání
Jako by zoufalství nebylo u konce, na scéně se objeví dokonce zástupci Věcí veřejných, ale ani jejich pokosení samopalem v nás nevyvolá pražádné emoce. Nejedeme na stejné houbě jako autor. Nepotřebujeme, aby děj vypodkládal stále novými postavami, které jsou vytaženy z bezedného klobouku, chvíli čekají na smích publika a pak zase mizí. Tuto smaženici už nemůžeme strávit.
Kniha je plná načatých a nevyužitých možností. Chvílemi máte pocit, že sledujete český „chípácký film" o feťácích, pak náběh na metaforu o moci, popřípadě o současné honbě za kultem krásy, ale všechny nahrávky končí do ztracena. Dominuje krkolomný děj, hrdina je pinkán od jedné partičky ke druhé, každý mu slibuje řešení jeho problémů, i když on sám žádné nemá.
Některé postavy mají jména odkazující na Čapkovu Věc Makropulos. Sám děj zase v jistém smyslu kopíruje Krakatit. O vypravěče se přetahují bodyguardi a dvojití agenti, on sám střílí nepřítele na potkání, přesto ke konci nemá nic lepšího na práci než se stavit v redakci a trápit se nad tím, jakou práci vykáže šéfovi.
V zoufalství začne psát román, kterým předstírá, že se jedná o rukopis jiného autora. Po tom všem je to ta poslední věc, kterou bychom od něj čekali - ale i on si musí vybrat všechny svévole svého vlastního autora až do dna. Buď se v těch čapkovských narážkách a dvojnickém románu v románu (neboť hrdina sepisuje právě Boletus arcanus) objevují zapomenuté zbytky Urbanových původních koncepcí, z nichž se kniha rodila, v procesu ovšem rozježděných rychlými koly fantazie na fašírku. Anebo se jedná o ironické autorovo gesto: Stále mě řadíte k postmodernistům, máte to mít!
Anebo se tu mezi řádky nesměle hlásí o slovo jiný spisovatel Max Unterwasser. A pomocí náznaků nám telegrafuje: Tu knihu jsem napsal já. Ano, jeho jméno bychom na obálce našli s větším porozuměním. Toto je rychlý zážeh ve stylu novelky Michaela. Jen se nějak v lesním tichu rozbujel do něčeho, co pod vším tím listím vypadá skoro jako román.
Miloš Urban: Boletus arcanus. 306 stran, doporučená 385 korun. Vydalo Argo, Praha 2011.
