Londýn - Takzvaný „čtvrtý sokl" na slavném Trafalgarském náměstí, na kterém se v sousedství imperiální historie střídají díla současných umělců, obsadila na rok čtyřmetrová bronzová socha chlapečka na houpacím koni.
Skandinávští autoři Michael Elmgreen a Ingar Dragset ji nazvali Bezmocné struktury, č. 101 a podle jejich slov tak vznášejí otázku, zda jsou pomníky předurčeny k tomu, aby zachycovaly vojenská vítězství, či porážky.
Dominantou populárního místa je sloup oslavující vítězství admirála Nelsona. Ve třech rozích stojí na podstavcích sochy, čtvrtý sokl vztyčený v roce 1841 je prázdný. Původně na něm měla stát jezdecká socha krále Williama IV. Zpočátku na ni však nebyly peníze a poté prý už nebylo tak jasné, čí podobizna by tu měla vlastně být vztyčena.
Od roku 1999 londýnská radnice podstavec v konkurzu propůjčuje umělcům pro konkrétní projekty na půl roku či rok. Výběrové řízení organizuje umělecká nadace a v prezentaci výsledků se tradičně angažují londýnští starostové.
Většina umělců se svými díly snaží vést dialog s historií či symbolikou náměstí a Skandinávci nyní nejsou výjimkou.
Podle organizátorů duo Elmgreen & Dragset po 170 letech „konečně dokončilo výstavbu sloupu. Ukázalo novou tradici jezdeckých soch a zároveň vede polemiku s historií podstavce".
V podobném tónu na pomezí ironie, jež je ostatně současnému umění často vlastní, se nese i hodnocení starosty Borise Johnsona. Podle něj je to „v roce olympijských her úžasný talisman, který bude dohlížet na celé město".
Dán Elmgreen a Nor Dragset žijí a tvoří v Londýně a v Berlíně. Vystavují sami i jako dvojice. Sólově se představili kupříkladu i v Tate Modern, příští rok na podzim budou mít společnou výstavu v londýnském Victoria and Albert Museum. Jejich známou společnou prací je například replika butiku Prada ve skutečné velikosti, kterou umístili doprostřed texaské pouště.
Jejich současná socha vystřídala model Nelsonovy lodi v láhvi, který vytvořil Yinka Shonibare. Od umělce nigerijského původu to bylo chápáno jako narážka na minulost hrdého Albionu právě v místech, kde je vzpomínka na časy zašlé slávy dodnes živoucí.
Chlapečka na houpacím koni by měl pak příští rok nahradit jasně modrý kohout od Němky Kathariny Fritschové symbolizující prý sílu, obnovu a procitnutí.
Pozornost vzbudil v roce 2009 projekt sochaře Antonyho Gormleyho nazvaný The One and Other (Ten i onen).
Zatímco na své nejznámější dílo, obřího Anděla severu, spotřeboval Gormley přes dvě stě tun oceli, na trafalgarský projekt jakési „sochy v čase" mu stačilo 2400 Britů.
Jeho návrh byl prostý: na soklu se 100 dní po hodině střídali dobrovolníci, kteří tak „představili současnou zemi s jejími sny i problémy". Co lidé po svých šedesát minut slávy dělali, byla jejich věc; jedinou podmínkou byla legalita.
Zdravotník Jason Clark si natáčel na kameru, jak ho lidé sledují, studentka Heather Pringleová tu tehdy oslavila dvacáté narozeniny. A třiaosmdesátiletá Gwynneth Pedlerová z Oxfordu si vzala - zřejmě v námořní tradici místa - na sokl signální vlaječky.
Jedním z nejznámějších a nejdiskutovanějších děl byla hned roku 1999 socha Krista od Marka Wallingera nazvaná Ecce homo. Autor se prý stojící postavou "chlápka s trnovou korunou" nechtěl nikomu vysmívat ani provokovat, ale v sousedství generálů ho chtěl ukázat jako obyčejného člověka a zároveň politického vůdce utlačovaných lidí.
|
|
|
|
