Když Libuše odešla do návy, viděly dívky z její družiny, že nejsou již u takové vážnosti, jakou mívaly. Těžko to nesly a hořce vzpomínaly. Od těch mytických dob už uběhl nějaký pátek, ale situace se asi moc nezměnila - i když dvojvýstava Vlasta a Šárka prý vznikla na popud galeristy a sběratele Karla Babíčka.
Představuje protějšek k loňské "mužné expozici" Otcové, ženy, děti na festivalu Mámení k poctě Komenskému v Brandýse nad Orlicí. Pro letošek je tu tedy dámská jízda, snad aby byla na světě rovnováha.
Expozice má dvě části. První Vlasta - je v Praze a je věnována mladší a bojovnější generaci. Druhá Šárka naopak té klidnější a "lstivější", tedy pokročilejším a vyspělým matkám, a bude opět v Brandýse. Babíček spojil síly s teoretičkou Vlastou Čihákovou-Noshiro, jsa muž prozíravý, jistě ne náhodou, neboť i Jirásek praví, že "vyzvání Vlastino nebylo prázdným hlasem, jejž vítr zavane, ale jako jiskra zažehlo srdce přemnohých. Jako když holubice ze svých kotců vyletí, tak chvátaly ženy a dívky od svých mužů, otců, bratří."
Tentokrát ovšem ne na Děvín, ale do pražské Galerie kritiků. Inu, Dívčí válka má mnoho podob. A jak to tedy v jejích síních a jizbách, kde se to ženami jen hemží, vypadá? Středně progresivně, jak se na "letní výstavu" sluší. Jde to tam tak trochu nahoru dolů, ode zdi ke zdi.
Vystavené práce jsou z posledních let, najdete premiéry i věci viděné, autorky, které zaujmou, i ty, na které radši dál nemyslet. Instalace je jen standardní, bez nápadu navíc. Janákův art-decový interiér paláce Adria už položil na záda jiné jonáky, natož tenhle rozvolněný dívčí voj, přestože plný ženského udatenství. Navíc několik přinejlepším průměrných prací ty zbylé zbytečně sráží na kolena.
První ligu tu hrají známá jména: Lenka Klodová, jež se tentokrát představuje s Lucií Krejčovou a Helenou Polákovou společným projektem do sádry odlitých těhotných bříšek, kterým dávají různou podobu podle momentální nálady a inspirace. Dort, batoh, umyvadlo to jsou některé z prostořekých hořkosladkých štěků této povedené trojice. Škoda jen, že už je odštěkaly jednou na jaře.
Vtipná a rozverná byla i Veronika Bromová svým dovádivým digitálním tiskem Prasestry Prazdroj rovněž z letošního roku, kterým přihodila svůj originální příspěvek k tradičnímu malířskému tématu velkého koupání. Své si na úrovni odehrály i Veronika Drahotová a Barbora Šlapetová, jejíž snímky Madon mají něco do sebe, přestože jim těla a tváře dodaly třeba Aňa a Ester Geislerovy, takže se divákovi samovolně přesmyknou spíš do sféry lifestylových časopisů. Snad tím chtěla fotografická básnířka naznačit, že i herečka je jen žena, aniž pouze sázela na známé obličeje.
Vzestupnou tendenci potvrdila malířka Anna Neborová, přitažlivé je hlavně její melancholické Okno v hotelu. Jen standard naopak ukázala Patricie Fexová, možná i proto, že se představuje dva roky starým obrazem.
Tam, kde se ženy a dívky opíraly samy o sebe, obecnou člověčinu, ženskou zkušenost a úděl bylo většinou všechno v pořádku; kde se autorky pustily do mystiky, šlo to od desíti k pěti, obsahově i technicky. Zcela na opačném konci spektra se tak ocitly Anna Irmanovová (4 démoni u mě doma) nebo Edita Pattová (Iniciační rituál I-IV).
A závěr? Jako v pověstech. Vlasta vyrazila mezi nepřátele. Zuřivost ji hnala, myslilať, že jsou družky v plném houfu za ní. Dívky však jí nestačily. Husto kolem mužů. Sevřeli ji, s koně strhli, na nože ji rozebrali. Ostatní také marně zápasily.. Tu byla veta, konec ženské síle i udatnosti.
Gender je hezká věc, ale někdy trochu navíc a tím i zbytečná. Čím je tato výstava jiná? Nevystavují na ní muži. Jinak ničím. Ale stejně tak tu nenajdete třeba Asiaty. Je proto evropská?
Vlasta (z dvojvýstavy Vlasta a Šárka). Galerie kritiků, Palác Adria, Praha 1, výstava se koná do 27. srpna.
