Recenze - Podtitul velmi zdařilého výběru prací ze 70. let, totiž Možné variace, vystihuje komorní výstavu Jana Kotíka v pražské Galerii Jiří Švestka dokonale. Nejenže se k některým artefaktům zachoval návod, podle kterého je bylo třeba teprve sestavit či instalovat; nebo chcete-li zrekonstruovat. Ale právě metoda variací a otevřených možností byla pro autora v 70. létech klíčová.
Stojí za to připomenout, že poněkud hůře uchopitelný umělec se věnoval lecčemus: od umění přes design a sklářství (v rámci něhož zazářil na EXPO 58) až po poměrně bohatou teoretickou činnost. Psal často a psal rád - nejen o umění. Mezi jeho články, statěmi či přednáškami rozpoznáte i zájem o ekonomii.
Ještě před nucenou emigrací v 70. letech, kdy byl zbaven občanství a zůstal v Berlíně, navíc na české scéně působil jako chameleón, o kterém panovala obecná (byť přehnaná) představa, že je vlastně nezařaditelný. Byl sice členem Skupiny 42 a s českými, třebas i o generaci mladšími výtvarníky se přátelil, ale chyběl třeba na důležitých výstavách Konfrontace. Jako by vždycky dělal trochu něco jiného, než zrovna frčelo, popřípadě než co se od něj očekávalo.
V zásadě ale střídal dvě polohy, které pro něj byly spojenými nádobami: spontánní, expresivní či živelnou práci s barvou, linií, formami a figurací obecně, a pak promyšlené, analytické a řekněme technické rozvažování nad povahou uměleckého díla, jeho principy, základy a vztahy k okolí.
Nejdřív problémy, pak popisky
Právě na tuto polohu jeho mnohovrstevnaté práce se kurátorská dvojice Jaromír Novotný a Pavel Švec soustředila, přičemž otevřeně přiznává, že jejich ambicí nebylo udělat klasickou "naučnou" výstavu, která by v kostce vystihla zvolenou epochu.
Naopak, i v souladu s vlastním uměleckých zájmem vybrala díla na základě problémů, které Kotíkovo dílo otevírá. Důraz na 70. léta je tedy třeba chápat spíše jako důsledek než záměr, který by vedl konečný výběr zhruba dvacítky prací. Tak je taky vhodné výstavu vnímat: nikoli jako exkurz do jedné etapy Kotíkova díla, ale jako cestu po problémech, které v této etapě "shodou okolností" tematizoval.
Vtip je samozřejmě v tom, že právě tahle logika výběru, jež se v prvé řadě soustředí na metodu a problémy, velmi vhodně přibližuje Kotíkovo dílo sedmé dekády. Tehdy se do centra umělcova zájmu dostal prostor a čas, který dílo definuje a sdílí se svými diváky; a stejně tak vztah mezi dílem a jeho podkladem, popřípadě vztah k materiálu a k elementárním prvkům či principům, na kterých umělecké dílo stojí.
Práce mají nepochybně jisté příbuzenství, klíčovým principem jsou však variace a výtvarné rozvažování, které od diváka vyžaduje nikoli plynulou cestu od jednoho díla k druhému, ale pochopení každého díla jako křižovatky - v rámci které dochází vždy k jedinečnému náhledu, jak dílo figuruje v místnosti, vzhledem ke stěně i k divákovi, který se v místnosti ocitá. Dílo tu vlastně působí jako krystal, skrze který se koukáme na svět.
Že tu nejsou popisky (dostanete přehledný seznam), jak je u Švestky ostatně zvykem, je strašně dobře. Díla tak mohou působit cele a čistě svým umístěním a působením v prostoru, aniž je pozornost vychýlená a umenšená pohledem lačnícím po informaci, že jsou totiž skoro všechna bez názvu.
Manipulátor prostoru i času
Na jedné straně tak geometricky či inženýrsky působící objekty-obrazy tematizují samy sebe. Co to znamená, lépe řečeno co to udělá, když se soustava několika pohyblivých geometrických desek rozevře či přiklopí, co v obraze a s obrazem provede pohyb vychýlení, rozevření či posun těžiště. A v neposlední řadě: k jakým paradoxům dochází, když se vztahy elementárních částí či prvků (trojúhelníku, čtverce, obdélníku) vztahují k nějakému řádu, z něhož ale představují výchylku.
Vlastně všechny objekty v sobě podivuhodně uchovávají nestabilitu - a tím pádem i jistou spontánnost. Visí, jsou nakřivo, rozlamují se v několik částí, vlní se, křiví se nebo se choulí, aniž by bylo úplně jasné, jaká je jejich klidová poloha. Navzdory klasické kompozici obrazu - a ony jsou to stále obrazy - drží pohromadě jakoby silou vůle, jenže není úplně jasné, jaká vůle to je.
Všechny ty objekty mají takříkajíc nakročeno: jako kdyby zaujímaly dočasnou pozici, než si všechny dohromady sednou. A samozřejmě: žádná taková klidová pozice není. Jen nášlapy, které vždy představují jednu z fází chůze. A přesně tímhle nakročením, pohybem z místa, se otevírá umělecky a tělesně prožívaný prostor.
Proto je u Kotíka stejně podstatná instalace: co to hodí, když se dílo posune nebo pověsí o půl metru výš či níž, jak se díla chovají k sobě navzájem? Jak zakoušení řádu a organizace nakonec vyvěrá ve zkušenost nesamozřejmosti prostoru, ale stejně tak i času, okamžiku či události, ve kterou se prožitek prostoru mění? Odtud i časté spojení artefaktu se zdí prostřednictvím kresby, která dílo vysunuje do prostoru stejně jako celou stěnu vtahuje do hry.
Nemělo by ale zapadnout, čeho si svého času všimnul a popsal Jiří Valoch: Kotíkovo dílo v sobě vlastně skýtá jistý humor nebo "hračičkovství". Upřímně řečeno, dát dohromady pár pohyblivých desek odstupujících od kresby na zdi je stejně tak zajímavý experiment jako sranda. Vždyť ona ty křídla, když se na ně podíváte z boku, vypadají přesně jako <i>.
Jan Kotík: Možné variace. Práce ze 70. let. Kurátoři Jaromír Novotný, Pavel Švec. Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1. Výstava trvá do 4. června.
