Recenze - Takže vy byste chtěli být poctivě vyspíláni, nechat sebou zatřást, být zasaženi, vy intelektuálové. Jenže to jste se přepočítali. Asi tak o 34 let.
Po pravdě řečeno, těžko si představit, čím vyvolalo Spílání publiku takový skandál v roce 1966. Jeden má pocit, že to byla doba permanentní společenské i kulturní revolty, ale německé publikum spořádaně došlo do divadla a spořádaně nechalo se vytočit tím, že na jevišti nevidělo normální hru, respektive že se tam nehrála žádná hra.
Z dnešního pohledu se text jeví úplně krotký. Rozhněvaný mladý Rakušan Peter Handke jen otočil perspektivu a namísto klasických postav ilustrujících děj nechal čtyři mluvčí, aby diváky přesvědčovali, že to, co jim právě nabízejí, není hloupé klasické divadlo (z) minulosti, žádný příběh - a hlavně žádná iluze.
Že věci na scéně nemají nic symbolizovat, že jeviště i hlediště sdílejí společný prostor, čas na pódiu je i časem diváků a je na nich, jak s ním naloží. Cyklicky roztáčený apel, ve kterém se střídají inspirativní momenty s trochu úmornými tezemi, končí pochopitelně titulním spíláním, které se má publikum probrat z „měšťácké letargie".
Nemožnost Now!
Umělecký šéf Komedie Dušan Pařízek se rozhodl, že touto kdysi skandální hrou zahájí letošní, tzv. rakouskou sezonu své scény. Přitom si byl určitě od začátku vědom, že Handkeho revoluční výzva je takřka absolutně vázaná na tehdejší společenskou situaci a dnes nemůže fungovat.
Hru proto znovu „otočil" a jedním z témat své inscenace udělal právě fatální nemožnost jakékoli vážně míněné snahy o společenský apel. Nemožné už proto, že dnes neexistují už žádná tabu ani sdílené normy, jejichž porušení vyvolá nějakou reakci. A i kdyby tu nějaká "poptávka" byla, vše stejně zaniká a rozpouští se v neustávajícím informačním a marketingovém balastu.
Spílání publiku s vročením 2010 tak není pokus o interpretaci. Respektive adaptace na dnešek proměnila hru v divadelní úvahu o tom, proč dnes nefunguje provokace uměním. Což je shodou okolností téma, které se objevuje při diskuzích o současné rudolfínské výstavě Decadence Now!
Recenzenti poměrně často vyčítají inscenaci v Komedii, že se jí nedaří vyvést publikum z míry, že všechno je tu jen jako; že jde o humorné divadélko s nejasným cílem zaplevelené vtípky a odkazy. Na rozdíl od nich si myslím, že to není nepovedený výsledek, ale že to byl od počátku cíl inscenátorů.
V divadelních recenzích se často mluví o „výsledném tvaru" - jako něčem, co má „kladný" obsah, co tvůrci dokázali do svého díla pojmout. Spílání publiku 2010 je svým způsobem opak, Pařízek udělal negativní otisk Handkeho hry do současnosti a testuje, čím se naplní.
Revoluční jednota
Začal tím, že spolu s překladatelkou doplnil hru o „zcizovací" repliky mluvčích, které přidělil elitě zdejší scény. Martin Finger, Martin Pechlát, Gabriela Míčová a Stanislav Majer úderně prezentují Handkeho text, často dokonce v jakési spartakiádní koordinaci pohybů a gest, snad aby zdůraznili revoluční jednotu v boji proti diváctvu.
Ale stejně často autorovy teze ironicky komentují a doplňují, jindy je opouštějí úplně a věnují se sami sobě a své profesi. Vystupují z rolí - které rolemi být vůbec neměly! - a srovnávají své metody a přístupy, vyčítají si chyby, na světlo vystupují vzájemné animozity. Dojde na chlubení nahotou (Míčová: Kolikrát já už tu hrála nahá!) i přímo na tu nahotu, polévání „krví" jakožto důkaz skutečného herectví nebo opravdové házení hrachu na zeď.
Tématem je i samo divadlo Komedie: čtveřice insidersky připomíná zdejší inscenace a jejich kritické ohlasy, v jednu chvíli se mluvčí převléknou za čtyři Pařízky, diskutují na forbíně a sekvenci zakonči skandováním Dušan Dušan. A pravda je, že to Dušan vymyslel opravdu dobře.
Nejde tu jen o mechanické podrývání Handkeho hry. Narážky mluvčích se postupně vrství jedna na druhou a zpětně ovlivňují předchozí repliky. Nikdy si nejsme jistí motivací a „pozicí" mluvčích, a tudíž ani váhou jejich slov. Co se zdálo být vážně míněným příspěvkem, ukazuje se za chvíli spíš jako další vrstva; jako egoismus a mistrování, snaha se předvést, opanovat prostor, získat navrch.
Už dávno tu mělo zaznít, že Spílání publiku 2010 je také inscenace neskutečně vtipná. Dokonce to vypadá, jako by tím tvůrci chtěli nejen atakovat Handkeho, ale hlavně naplnit nejdůležitější přikázání dnešní doby: Hlavně nenudit a zaujmout, i kdyby to mělo převálcovat původní smysl.
Právě v těchto momentech ještě víc platí, že přes konkrétní narážky a ostré kontury slov se všechno propadá do absolutní nejistoty a relativity. V jedné z nejzábavnějších scén má Gabriela Míčová na hlavě paruku zpodobňující normalizační trvalou a vytváří jakési best of někdejších divadelních heroin.
Pateticky deklamuje, vlna nad čelem se rytmicky klepe, diváci se válí smíchy, ale těžko říct, co se za tím skrývá. Je to „jen" odvázaná retro parodie pro obveselení, nebo připomínka starých časů, kdy byl tenhle druh vážnosti i jistou podmínkou pro to, aby mohl být vážně brán autor typu Handkeho?
Je to spiklenecké pomrkávání, že oni to v Komedii fakt dělají jinak? Není to už trochu samožerné a laciné, jako by si anitihle „umělci" nemohli pomoct a začali se předvádět? Jak se pozná hranice mezi jednoduchým humorem, jeho parodií, isncenací trapností a trapností? A nechytila se občas i sama Komedie do svůdné pasti permanentní sebeprezentace?
Internet bez efektu
I to by ale dobře zapadlo do toho, že Spílání publiku 2010 je dokonalý model komunikačních kódů a módů v éře internetu. Máme přebytek informací, všechny lze vřadit do systému, kde na sebe odkazují, jsou provázané a proklikané. Ale pevný bod, „objektivní" klíč k pochopení celé té virtuální struktury, není dispozici - pokud má ještě cenu o něčem podobném uvažovat.
Pařízkova slova, že si v inscenaci chtějí ujasnit vlastní umělecké postoje, jsou možná spíš další součástí celé mystifikace. Ale tvrzení o tom, že chtěli zachytit chybějící kontakt s realitou, je přesné.
„Internetový model" můžeme aplikovat i na závěrečné spílání, víc než čtvrthodinový proud nadávek, které herci z jeviště i z hlediště chrlí do publika. Lezou přes sedadla, šajnují na diváky bodovými reflektory, vyřvávají si plíce, až jim kolegové musí přijít na pomoc (Ne díky, zvládnu to sám, odmítá heroicky Pechlát).
Výsledkem je ale jen jazykově brilantní a obsahově vyčerpávající "wikipedie nadávek". Katalog současného Česka, ve kterém se „spravedlivě" útočí na všechny kasty od zahrádkářů a zahrádkáříčků přes intelektuály po zlotřilé podnikatele i zastánce minulého režimu. Celý ten slovní uragán nemá žádný přímý efekt, všechno je jen - ano, skvělé divadlo, jaké Komedie umí.
Vypadá to, že autentické nasazení (uf, to zní staromódně) chybí na straně herců i publika, které se usmívá, nebo přinejhorším vrtí. Bylo by samozřejmě zajímavé vědět, jestli byli herci připravení, že jejich apel někdo vezme vážně a dostaví se na jeviště spolu s nimi rušit onu divadelní iluzi; případně po sobě aspoň nenechá stékat nadávky a vrátí jim je zpět.
Je skoro jisté, že zatím to nestalo - ani při jakémsi dovětku, kdy herci pilou a sekerou řežou a destruují jedinou kulisu, obří dřevěnou krychli, která tvořila prostor inscenace. Do toho se objevuje pozvání k base piv a k buřtům i další vybízení k ovacím.
Demontáž, parodie a absurdita může pokračovat do nekonečna a bez odpovědi, k čemu všechna ta energie směřuje. Pokud tedy za pointu nebudeme považovat to, že někteří vyspílaní diváci si šťastně odnášejí třísky podepsané herci.
Divadlo Komedie Praha - Peter Handke: Spílání publiku 2010. Překlad Jitka Bodláková. Scéna A Režie Dušan D. Pařízek, Kostýmy Kamila Polívková. Hrají Martin Finger, Stanislav Majer, Gabriela Míčová, Martin Pechlát. Nejbližší představení 3. listopadu.
