Kateřina Šedá vyvolala před Tate Modern jen duchy

Ondřej Váša
18. 10. 2011 13:37
Projekt proběhl zdárně; i když to tak nikdo nechtěl.

Tate Modern nabídla Kateřině Šedé jako první Češce zrealizování vlastního projektu, v rámci kterého transponovala přes centrum Londýna mezi Tate Modern a kostelem sv. Pavla malou moravskou obec i s jejími občany. K akci se ještě s odstupem vracíme reflexí recenzenta Aktuálně.cz, který je v Londýně na stipendijním pobytu.

Recenze -  První polední dojem z jednodenního projektu Kateřiny Šedé Od nevidím do nevidím (From Morning Till Night) byl ten, že se vlastně nic neděje. Cestou od katedrály Sv. Pavla směrem k Tate Modern se sice pravidelně vynořovali kumštýři, malující dle zadání docela něco jiného, než co jim výhled nabízel, ale kdo by se nad tím pozastavil.

Stejně tak osmdesátka Bedřichovických se lehce ztratila v davu lidí kolem Tate Modern, kde je čeština o víkendech slyšet poměrně často. Ani nad tím, že kdosi hraje před galerií fotbal, skáče panáka nebo mastí karty, popřípadě rozloží "hasičský stánek", se vlastně nikdo z místních nepodivoval.

Dorozumění mimo umění a skrze něj

Šedá pozvala bedřichovické, aby na území odpovídající velikostí i uspořádáním rozloze vesnice dělali to, co normálně dělají doma. Čili uklízeli, hráli fotbal, obědvali, zametali, opravovali, pili pivo, koukali na televizi, nebo jen lelkovali. "Já na procházku nejdu, hele, budu dělat to, co dělám doma. Takže nikam nejdu,! pronesla se smíchem na palouku před Tate Modern Žena č. 1.

Další osmdesátka britských umělců, usazených na konkrétní místa v rámci imaginárního plánu Bedřichovic, dostala za úkol malovat dle fotografií pohledy na vesnici - a to z míst, která v rámci imaginární mapy odpovídala skutečným výhledům na vísku.

Ve zkratce vycházel projekt ze zkušenosti života na malé vesnici, kde k sobě mají lidé alespoň formálně blízko, ale nemají podněty ani důvod protrhnout všeobjímající letargii. Nemají důvod se skutečně sejít. "No takhle, jak jsme se viděli tady, jsme se fakt doma moc nesešli," pronesli v rámci večerní pijatyky Muž č. 1 a Muž č. 2.

Projekt byl tedy veden především otázkou společného protnutí v čase spíše než prostorovou blízkostí. A jako takový byl dalším pokračování snahy Šedé "spojit lidi na základě věcí, které je rozdělují. Snažím se vytvořit něco, co lidi přiměje ke změně stereotypu, ve kterém žijí".

Připomeňme, že autorka Šedá se časoprostorem specifické české vesnice zabývá dlouhodobě; v rámci projektu Výstava za okny (2001) přiměla 150 obyvatel Líšně u Brna, aby v oknech vystavili své oblíbené předměty. Projekt Nic tam není (2003) zorganizoval obvyklé činnosti Ponětovických do jednoho dne a společného rytmu (čili všichni šli společně na nákup).

Vesnice, to není sranda

Prostřednictvím akce Každej pes, jiná ves (2007) propojila pomocí nevyžádané pošty obyvatele sídliště Nová Líšeň. Projekt Furt dokola (2008) vycházel ze zkušenosti intimního prostoru vesnice, který přehrazují a trhají čím dál tím větší ploty.

Do rodiny těchto projektů lze zahrnout i intervenci do života vlastní babičky Je to jedno (2005), v rámci níž dotyčná kreslila po paměti inventář obchodu, kde pracovala - čímž ji Šedá vytrhla z bezpamětné letargie (geniální věta "je to jedno" je stejně jen variantou tvrzení "není rozdíl mezi kdysi, teď a potom, protože se nic neděje") .

Popřípadě sem patří i diplomka Převaděč (2005), v rámci níž rodinní příslušníci nadvakrát hodnotili práce studentů, které nejdříve shlédli bez komentáře, posléze s komentářem autorů. I zde šlo o inscenované setkání, o snahu udělat související břehy ze dvou nesouvisejících území "umělců" a "obyčejných lidí" (uvozovky u obojího podtrhuji).

Stojí za to zdůraznit, že Šedá vychází ze zkušenosti specifického typu českých nebo moravských vesnic - vesnic, kde "nic není". Když tu projíždíte během dne, jako byste prožívali atmosféru "dne poté". Ponětovice, Líšeň i Bedřichovice vyvlastňuje bezprostřední blízkost města  a zároveň poloha mimo hlavní komunikace. Takové vesnice ani nejsou periferií; nemají status okrajů center, ke kterým přestávají organicky patřit.

Projekty Kateřiny Šedé proto nelze generalizovat jako sondy do života vesnic. Šedá vlastně vychází z míst, která nedisponují žádnou atrakcí, jež by jim umožnila vítězit na trhu fetišizovaného koloritu.  De facto propadají sítem současné definice "místa" jako takového, kam se ani nestěhují rodiny z měst. A ztrácejí i cosi jako veřejný čas: viz vymírání vesnických hospod a jejich revitalizaci skrze klubovny.

Projekty jako by tedy měly za cíl rekonstruovat či aspoň jednorázově povzbudit pospolitost na základě prostorové příslušnosti a sousedství v rámci sdíleného domova; iniciovat prožívání společného prostoru ve společném čase.

Zpět do Babiččina údolí?

Je jasné, že celý projekt byl určen především Bedřichovickým, popřípadě krajanům, kteří znají reálie a tím pádem ze z publika rychle stali účastníky. Ponechme stranou debatu, zda,  proč a jak se jedná, či nejedná o umění. Stačí poznamenat, že minimálně rámec umělecké instituce je zřejmě jedinou platformou, v rámci které lze podobný v silném slova smyslu svátek či karneval uskutečnit.

Pochopitelně je otázkou, do jaké míry se jednalo o zájezd pro vybranou komunitu, popřípadě o předvídatelný, a tedy slepý pokus snažící se resuscitovat vazby tam, kde nad rámec paradoxního karnevalu (neboť karneval vztahy obrací a ruší, nikoli naopak) nemohou dlouhodobě přežít a kde ani není důvod, proč by měly.

Popřípadě zda nešlo jen o sentimentální vývoz českých reálií, romantické zhlédnutí se v "opravdovosti" české vesnice. Jestli měl projekt smysl mimo prostředí, ze kterého vycházel (narozdíl od výše zmíněné akce v Ponětovicích).

Soudě dle setkání před Sv. Pavlem stihly podobné pochyby i Bedřichovické. "Se nebojte, ne, jen pojďte mezi nás. No, si tu chvíli posedíme a pak půjdeme zas dělat kašpary," pronesl mezi desítkou sousedů Muž č. 3 - a v té chvíli nebyl zdaleka jediný.

Část aktivit byla samozřejmě inscenovaná. Holky skákaly panáka na Millenium Bridge, a když skupina v rámci odpolední procházky po imaginárních Bedřichovicích prošla kolem, sbalily se a šly skákat v předstihu na Peter's Hill. Což je tak trochu Potěmkinova vesnice nerespektující zadání úkolu.

Zjevení, ale pro koho?

Z tiskové zprávy: "Cílem hromadné choreografie (…) je propojit dvě zcela různorodá místa, velkoměstský Londýn a vesnické Bedřichovice, a jejich obyvatele.  Malíři budou malovat obec, která tam reálně není, budou se dívat třeba na Temži a po paměti kreslit dva baráky na vesnici. Nejde jen kresbu, ale o akci. Má to být něco jako zázrak pro anglické publikum."

Foto: Ondřej Váša

Jenže ten zázrak se nakonal a k propojení nedošlo. Londýňanům to bylo fuk, pokud si někdo vůbec něčeho všimnul. Stejně tak umělci - tedy ti, se kterými jsem mluvil - viseli tak trochu ve vzduchoprázdnu; úkolu teoreticky rozuměli, ale de facto nevěděli, co činí. Že se pak vyhlašoval nejoblíbenější obrázek, je úplně jedno.

K interakci nad rámec radosti nad spodobněnou ulicí dvakrát moc nedošlo. Ani nemohlo. Protože CO se vlastně mohlo propojit? A jak? Inscenované "běžné" činnosti jen vytvořily divadelní kulisu, a tím pádem iniciovaly divadlo v technickém, nikoli hanlivém slova smyslu - i když se v průběhu odpoledne všichni uvolnili a opravdu to vypadalo, že skutečně dělají to, co by dělali doma, že si prostě osahali a zdomácněli teritorium, zabydleli se.

"Vesničané se pokusí svou vesnici ve velkoměstě oživit, a tím dostávají možnost se při svých činnostech uvidět," pravilo se dále v oficiální zprávě. Ve výsledku se však stalo pouze to, že ambiciózní reflexe a znovuoživení komunity se obrátila ve vytvoření svébytné inscenace v nesouvisejícím prostředí. Asi jako kdybychom chtěli resuscitovat ztracené dětství tím, že vyndáme stavebnici a začneme si v třiceti znovu hrát s legem. Taková hra je jistě podnětem k reflexi - ale vede k uvědomění nevratné ztráty, nikoli k oživení.

Možná, že "vesničané" po návratu domů opravdu vyjdou do ulic a najdou společný čas, pozdraví se, uvidí se. Ale budou se vracet k divadelní utopii, k události londýnského výletu jako k počátku a rámci domněle "autentické" či "zanedbané" pospolitosti. A teď aby to nevyznělo nějak škarohlídsky, protože bez ohledu na záměr projektu byla akce díky onomu interakčnímu vakuu pozoruhodná.

Ti druzí

Představte si situaci, kdy stojíte na Millenium Bridge (v tu chvíli na Hlavní ulici), koukáte na řeku, kam ukazuje průvodkyně organizované procházky po imaginární vesnici, zatímco popisuje rodný dům. Zhruba tady, míří prsty kamsi do vzduchoprázdna, a vy nejenže nevidíte nic, ale vlastně nevíte, co je na onom domě význačného, proč to posloucháte a čemu odpovídá tahle dislokovaná vlastivěda.

Inu, odpovídá situaci, kdy vám někdo ve vašem domě vypráví sen o tomto domě. Všechno tak nějak sedí a odpovídá, "mapa" je stejná, ale stejně se nezbavíte dojmu, že ono vyprávění nejde do prostoru domu zasadit.

Nejde o takovou tu banalitu, navíc nepřesnou, že s představami jsme každý sám; jde o paradoxní situaci, kdy de facto přesná a odpovídající mapa ukazuje nereálný svět, i když jej máme před očima. A kdy jediné, co disponuje jakousi závaznou stabilitou, jsou de facto vidiny sloužící paradoxně k orientaci.

Jednotlivé zastávky byly příznačně jemně posunuté; kupříkladu kostel odpovídal bedřichovickému kostelu s odchylkou několika metrů. Těch několik metrů v sobě zosobňovalo požadavek transponovaných míst, na která si nelze stoupnout. Stejně tak obrazy osmdesáti najatých kumštýřů. Jejich kvalita je úplně jedno; představovaly však imaginární pohledy na závazné prostředí a pozadí vesnice, do kterého nebylo odkud vstoupit.

No, abychom ten elaborát nějak shrnuli: Kateřina Šedá přenesla Bedřichovice, nikoli Bedřichovické. Přese všechnu sounáležitost vlastně zdvojila vesnici (nikoli nepodobně dotknutí nesouměřitelných světů ve filmu Ti druzí), do které tím pádem ani nelze vstoupit, ani se do ní vrátit.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 2 hodinami

Summit EU se shodl na dosažení klimatické neutrality do roku 2050

Lídři zemí Evropské unie se dnes po dlouhém vyjednávání shodli, že EU bude do poloviny století klimaticky neutrální. Informoval o tom předseda Evropské rady Charles Michel. Podle informací ČTK obsahují závěry zmínku o jaderné energii jako součásti energetického mixu, kterou prosazovalo Česko. Dočasnou výjimku si podle diplomatických zdrojů vyjednalo Polsko.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Summit projednal víceletý rozpočet EU, shodu nenašel

Evropští lídři ve čtvrtek na bruselském summitu projednali návrh příštího víceletého rozpočtu Evropské unie. K textu předloženému finským předsednictvím má většina unijních zemí připomínky a k jednání se chtějí vrátit počátkem příštího roku. Podle informací ČTK uvažuje předseda Evropské rady Charles Michel o svolání mimořádného summitu na únor.

Prezidenti a premiéři se k otázce rozpočtu na období 2021 až 2027 dostali po neúspěšném podvečerním vyjednávání o klimatických závazcích. Na stole měli návrh, který již po zveřejnění sklidil kritiku od Evropské komise i většiny členských států. Finský text počítá s celkovým objemem rozpočtu ve výši 1,07 procenta hrubého národního důchodu (HND) EU. Zatímco komisi, která navrhovala 1,11 procenta, se nelíbí snížení celkového objemu rozpočtu, státy střední a jižní Evropy jsou rozladěny zejména poklesem peněz pro strukturální fondy. Západoevropské země pak namítají, že by se měl rozpočet i vzhledem k odchodu Británie jako čistého plátce snížit až na jedno procento.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Lídři EU se shodli na prodloužení sankcí vůči Rusku

Prezidenti a premiéři zemí Evropské unie se dnes jednomyslně shodli na půlročním prodloužení hospodářských sankcí vůči Rusku. Oznámil to mluvčí předsedy Evropské rady Barend Leyts. Podle unijních lídrů Moskva stále nedodržuje mírové dohody z Minsku, které se týkají východu Ukrajiny ovládaného od roku 2014 separatisty a jejichž naplnění je podmínkou pro zrušení postihů.

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron informovali své kolegy o výsledcích pondělní pařížské vrcholné schůzky. Takzvaná normandská čtyřka tvořená ještě ruským prezidentem Vladimirem Putinem a jeho ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským se v Paříži nedokázala shodnout na ukončení konfliktu na východě Ukrajiny. V oblasti Donbasu za více než pět let bojů mezi vojsky prozápadní vlády v Kyjevě a separatisty podporovanými Kremlem zemřelo na 13 000 lidí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy