Recenze - Fotografie je i po 170 letech existence médiem lehce schizofrenním. Na jedné straně užité technické médium s unikátními zobrazovacími schopnostmi, na straně druhé prostředek svébytného uměleckého vyjádření.
Tření mezi těmito póly existuje od počátků. Tváří v tvář vývoji posledních padesáti let - kdy se fotografie zmocnili výtvarní umělci a "nefotografové" - se může zdát, že je věčný rozpor zažehnán.
Situace je dnes sice možná lepší než kdykoliv předtím, přesto tato dichotomie přetrvává. Výstava Jiřího Turka v pražské Leica Gallery je přímo ukázkovým příkladem.
Jeho zakázky na poli reklamní, módní a portrétní fotografie nesou na místní ploché a nudné poměry relativně silný autorský rukopis. Nesporné kvality komerčních zakázek dokazuje kromě seznamu klientů určitě i fakt, že část jeho práce je zakázkami pro zahraniční periodika.
Ovšem nejen komercí je duše fotografa živa, a tak se věnuje i tzv. volné tvorbě. Oblast, kde je autor sám sobě zadavatelem a kde má možnost projevit se umělec skrytý v něm.
Turek v Leice ukazuje kromě komerčních zakázek tu část volné tvorby, která vznikla během jeho pobytu v New Yorku v letech 2002 - 2006. Jde o fotografie, které bychom mohli formálně zařadit do škatulky subjektivního dokumentu, tedy snímky dokumentárního charakteru se silným autorským vkladem, jenž se většinou projevuje větší či menší obrazovou stylizací.
Turek používá hned dvojí. Fotografuje za zhoršených světelných podmínek s použitím dlouhých expozičních časů, takže snímky jsou více či méně rozmazané. Druhou, silnější stylizací určující základní charakter snímků je použití tvárné techniky zvětšenin známé jako lithprint.
Tyto snímky jsou charakteristické vysokým kontrastem a výraznou zrnitostí. Nejde přímo o techniku "zapomenutou" - jak se píše v úvodním textu. V pravidelných intervalech se vrací na fotografický trh a po vlně popularity v polovině 80. let se nyní opět objevuje na scéně jako reakce na přílišnou dokonalost digitálních snímků.
Nicméně jde o postup odkazující do pionýrských dob fotografie, kdy se pomocí ušlechtilých tisků pokoušeli fotografové přiblížit své snímky malbě, a docílit tak jejich většího akceptování v oblasti umění. Což je pro autorovu prezentaci příznačné.
Svou výstavu uvádí svérázným textem: "New York je nejšílenější město, který jsem poznal. Je to město, který nikoho nevítá. Je to město, který tě sežere, když neběžíš přesně podle jeho pravidel. Je to ale taky zrcadlo. Zrcadlo, který ti ukáže co jsi, kolik vydržíš, kam patříš a co si zasloužíš."
Není důvod nevěřit. Nicméně po shlédnutí výstavy se vynoří pochybnosti: vychází najevo, že tématem výstavy vlastně není New York, jenž figuruje zhruba na polovině snímků. Druhou tvoří módní fotografie a portréty nebo záběry z jiných míst.
Fotografie jsou navíc řazeny podle naprosto neznámého a iracionálního klíče. Vedle sebe se mohou v surrealistickém dialogu ocitnout fotografie s názvem "uppereastside" spolu s českými těžkooděnci a siláckým česko-anglickým názvem "banik pico".
Občas se mezi newyorské snímky vmísí i fotografie z Londýna "london 0507" nebo z Prahy "petrin", popř. "carls bridge". Je to ale v zásadě jedno, divák stejně nemá většinou možnost lokace poznat, a významově tento fakt nehraje žádnou roli.
Z pozoruhodně poskládané změti více či méně rozmazaných záběrů tak bez výjimky vyčnívají všechny módní a portrétní fotografie, kterými jsou subjektivně dokumentární snímky pravidelně prokládány.
A tady najednou výstava začíná fungovat vidíme jasně, kde je jádro autorova díla. Nic nevadí, že jde o fotografie vybrané z módních editorialů. V místě, kde končí snahy o "umění", začíná ten pravý Turek.
I původně komerční zakázky využívají formální techniky lithprintu, ale tady najednou má svůj jasný účel. Fotografie jsou perfektně provedeným řemeslem, které je uměním samo o sobě. Móda i portréty mají obsah, silnou atmosféru, výraz, světlo, zkrátka vše, čeho se dokumentárním snímkům zdaleka nedostává.
Škoda, že se neodvážil vystavit pouze své "komerční" práce, kvalitního materiálu by na to měl bezesporu dostatek a výsledek by byl mnohem přesvědčivější a zábavnější.
Je to možná spíše problém kurátora než autora; každopádně ale schopného módního a portrétního fotografa zastínil průměrný dokumentarista.
Jiří Turek - FASHION & Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1. Výstava trvá od 5. června do 31. srpna 2008. Otevřeno úterý až sobota od 11 do 21 hodin.
