Janda v knize opět dokazuje, že rock je u nás parodie

Petr Ferenc
27. 12. 2011 10:00
Šéf Olympicu napsal předvánoční autobiografii
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Memoáry Dávno, které napsal leader Olympiku Petr Janda a vydal nakladatelský dům Ikar, jsou typickým představitelem životopisných knížek psaných horkou jehlou tak, aby stihly zasáhnout vánoční trh. Znáte to; fotka a slavné jméno na obálce, uvnitř halabala navršená směs historek a nutného minima dat. Většinou se jedná o biografie, ale Petr Janda se rozepsal sám.

Předtím, než se pustil do díla, si bohužel neujasnil, o čem chce psát. Je smutné  zjistit, že docela vládne uměním zkratky, má smysl pro humor a ví, co je pointa, ale knihu evidentně psal narychlo tak, jak mu slina na jazyk přinesla, jako by někomu vyprávěl historky u piva a následně je pouze chronologicky seřadil.

Otevřené dopisy z bulváru

Píše o svém životě, tudíž samozřejmě nevynechává kytaru, Olympic, ženy, rodinu… ovšem nic z toho se nezdá být hlavním tématem. Je to škoda: kdyby nad svými memoáry seděl déle, ujasnil si, co chce, udělal si osnovu, jak se to učí v hodinách češtiny, a napsal je třeba až pro Vánoce 2012, nemuselo to být tak špatné čtení - tedy aspoň pro "poctivé" vyznavače Olympicu, kterých je stále dost.

Foto: Aktuálně.cz

Ti se však nedozví ani slovo navíc o zákulisí kapely ani o metodě vzniku jejích písní a alb (úspěšná trilogie Prázdniny na zemi, Ulice a Laboratoř je výjimkou). Milovník bulváru se naopak může spokojeně bahnit v historkách o tom, jak se Janda dával dohromady s manželkou Aličkou. Fanynek taky byla hejna a ve zcela nadbytečné závěrečné kapitole se čtenář dozví, že bratr Slávek Jandovi ukradl dům na Vinohradech; jako téměř doslov je to opravdu nůž do hřbetu díla, „otevřené dopisy" se většinou dávají bulvárním novinám.
 
Na druhou stranu kapitoly o alkoholismu klávesisty Jiřího Valenty, sebevraždě jeho předchůdce Miroslava Berky či o nešťastném osudu Jandova prvorozeného syna Petra jsou působivým a nijak přehnaně sentimentálním čtením. Chtělo to možná přísného redaktora. Janda je technicky schopný kytarista a zpěvák, ale s psaním si mohl nechat poradit. Nakladatelé jsou podobných hvězdných historek chtiví, zato o nadčasovost a kvalitu nestojí.

Jistě, Olympic coby ojedinělý fenomén by si nejvíc ze všeho zasloužil kritickou studii, třeba k půlstoletí existence. Už proto, že dvacet let byl vládnoucím režimem používán jako jeden z argumentů, že „u nás také podporujeme rockovou hudbu". „Rychlošípácká" kniha Jaromíra Tůmy Čtyři hrají rock z konce 70. let ničím takovým opravdu není - a Jandovy vzpomínky celkem pochopitelně rovněž ne.

Petr Janda
Petr Janda | Foto: Korzo

Kapelník se tu několikrát diví, že mu sice tu a tam zakázali vystupovat v televizi, ale nikdy mu nezakázali koncertovat; není to právě proto, že sloužili jako alibi? Je otázkou, proč tuto roli získal zrovna Olympic. Snad proto, že se vrátil z Paříže, kde jej zastihl 21. srpen 1968, snad proto, že z jeho sestavy nikdo neemigroval, snad proto, že měl v době počínající normalizace na kontě už tři dlouhohrající desky.

Přizpůsobovat tvář donekonečna

První dvě, legendární Želvu a Ptáka Rosomáka, půvabně nemotorně otextoval baskytarista Pavel Chrastina (o čem je proboha text Želvy? A je to vůbec důležité?), na trojce Jedeme, jedeme jej vystřídali profesionálové. S odstupem času se zdá, že Janda byl ochoten přizpůsobovat tvář své kapely téměř donekonečna. Když začal v osmdesátých letech koketovat s poprockem a la Europe (Proč zrovna ty) a druholigovým metalem (Když ti svítí zelená), vypadalo to, že coby tvůrce tápe a hledá jakékoli stéblo, jen aby se mohl něčeho chytit.

Na několika místech knihy Janda dokonce působí dojmem, že si své tvorby a skupiny nijak zvlášť neváží: je nespokojen s angažmá Jiřího Korna (v Německu byl Korn hvězda a Olympic jej víceméně doprovázel), ale počká, až výpověď dá Korn. „Náš repertoár se blížil popíku," píše jinde. Ale proboha, copak drtivou většinu olympikovské produkce neskládal a neskládá on sám!?

Foto: Aktuálně.cz

„Dokončoval jsem nejhorší olympikovskou desku Ó jé," dočteme se na jiném místě a vypadá to, že Janda neměl vliv na dění ve vlastní skupině a pracoval patrně v jakýchsi mrákotách. Vydali jsme desku Bigbít a tři písničky se z toho dají poslouchat… i to se dozvíme, ale cítím v tom víc rezignace než sebekritiky. Pochopil bych, kdyby se Janda nad tristním výsledkem alba rozzlobil a snažil se, aby se podobný propadák neopakoval, Janda ale víceméně krčí rameny a zdá se, že je mu to tak nějak buřt. Těší jej vůbec hudba, nebo desítky let jen chodí do práce? Z tak úspěšně rozjetého vlaku, jako je Olympic, se nevystupuje, ať jede kamkoli.
 
Janda se v celé knize očekávatelně a téměř důsledně vyhýbá politice, ale tu a tam mu to přece jen nedá. Výsledky jsou pak bizarní. Když v jedné kapitole popisuje, co jsou nechvalně známé přehrávky, dospěje k nepřekvapivému závěru, že šlo o promyšlenou buzeraci.
 
„Kvalifikační zkouška měla několik částí. Nejdřív se vyplnil test hudebních znalostí, pak se zahrálo, to nebylo až tak důležitý, to ,uměl' kdekdo. Poté byl pohovor, lépe řečeno zkouška z politiky. Ptali se na nejrůznější ,důležitý' věci - kolikátý sjezd chystá Komunistická strana Kuby, jak se jmenuje ministr kultury Sovětského svazu a na jiný hovadiny, bez kterých jsme se jako muzikanti prostě ,nemohli' obejít.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com


Komise byla složena z různých osob, muzikantů i politických pracovníků, a předseda komise byl přesně obeznámen s tím, kdo zkoušky nesmí udělat (…) Naprosto nesmyslná buzerace bolševika, která měla jediný důvod - mít celou hudební branži na háku, a kdokoliv se mu znelíbí, nedostane kvalifikaci a nebude moci hrát."

Když už se ale o téhle smutné komedii má potřebu rozepisovat (proč ji prostě nevynechá jako tolik věcí?), ani slůvkem nezmíní, že v přehrávkových komisích také sedával. Ostatně podle pamětníků v nich nijak „neškodil" a „povolení" dokonce odklepl i Plastikům (na příkaz „vyšších" míst je ale kapela nedostala). Přehrávkovou scénku jednou dokonce i sehrál v televizní Noci s Andělem - poněkud rozpačitě se v ní kočkoval s Mikolášem Chadimou.

Součást poprockového folklóru

Pokud jde o podpis Anticharty, vybalí to na sebe Janda upřímně: „Měl jsem doma dvě malé děti a dluhy." Věta o tom, že účast na Festivalu politické písně v Sokolově byla nutnou úlitbou, ničím nepřekvapí; ta už je nedílnou součástí českého poprockového folklóru.

Foto: archiv České televize

Nevím, jestli se Janda do role prosťáčka tak umně stylizuje, nebo opravdu bytostně není homo politicus. Asi to druhé, říkám si, když čtu následující pasáž: „Začátkem roku 1989 zazvonil Miloš Zapletal a přinesl mi petici za propuštění Václava Havla z kriminálu. Pamatuju se, že jsem to četl a klepaly se mi ruce. (…) Pak jsem se rozhodl. Podepíšu to. Když režim dokáže zavřít člověka jenom proto, že položí květiny na sochu svatého Václava, tak se s tím musí něco udělat." Proboha, režim přece nezavřel Václava Havla do kriminálu „jenom proto"! 
 
Janda přitom v knize sám sebe důsledně vnímá jako rockera - tedy tuzemský model rockera se vším všudy včetně iracionálního strachu ze zmíněného „popíku". Pád do popu by pro něj asi znamenal smrt, což je docela zábavné, uvážíme-li, že s „popíkáři" vystupoval ve stejných televizních pořadech, zněl ze stejného rádia, zpíval texty stejných řemeslníků a v neposlední řadě natočil duety s Petrou Janů.
 
Kde tedy leží ona hranice mezi rockem a popem? Osobně mám za to, že - nejen vzhledem k výše uvedenému - v Československu 70. a 80. let v rámci profesionální hudební scény vůbec neexistovala. Jaký prapor Janda třímal? A chtěl a chce nad tím vůbec přemýšlet? Jeho vzpomínky a názory visí v podivném vzduchoprázdnu, bez kontaktu s realitou (což můžou mnozí přiřknout i jeho hudbě).

Foto: Aktuálně.cz

Tak mě napadá, že ten bigbít fakt není Čechům vrozený. Na vesnicích slouží jako náhrada dechovky, jinde si pamětníci zavzpomínají, že kdysi nesměli mít dlouhé vlasy, teď už ale jo, takže vše ok a dáme další pivko. Tím ale veškeré rebelství končí a zbývá kopírování vnějších znaků žánru.

Osobnost, u níž se setkává nasranost, charisma, vizionářství a moudrost, jsme tu za padesát let existence žánru snad neměli: žádný Lou Reed, žádný Nick Cave, žádný Elvis Costello, žádný Mark E Smith, žádná PJ Harvey… Ti naši moudří - Vladimír Mišík, Dežo Ursíny, Jasná páka, Psí vojáci, Petr Váša, Vladimír Merta - vždycky stáli přinejmenším jednou nohou v jiném žánru a málokdy byli fakt nakrknutí, spíš ironičtí nebo hořce smutní.
 
V Československu se rock díky ochotě k ústupkům stal karikaturou toho, co na začátku 60. let vzešlo z Anglie a USA coby volnomyšlenkářské kulturní hnutí, jež změnilo svět. Olympic je v tomto punktu modelem par excellence a Petr Janda to ve svých memoárech dokonale - i když spíš mimoděk - ilustruje.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 56 minutami

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně u města Bata v Rovníkové Guineji. Další stovky lidí byly podle médií zraněny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy