Praha - Letošní World Press Photo má svůj skandál. Legenda žurnalistické fotografie Paolo Pellegrin prý podvádí, nebo se mírněji řečeno pohybuje na hraně novinářské etiky.
V dramatické vítězné sérii fotografií s názvem Půlměsíc (The Crescent), která získala druhou cenu v kategorii General News, je hutně a skutečně mistrovsky ukryt neodolatelný pocit strachu z nadměrné kriminality v oblasti v Rochesteru připomínající tvarem onen půlměsíc z nadpisu série. Ztvárnění všudypřítomného strachu z těch míst se zarývá pod kůži. Jak každá z fotografií samostatně, tak i rytmicky a skladebně celá série vypráví emotivně a naléhavě o tom, jak vypadá život v této nebezpečné části světa. Celá série je obrazově vskutku skvostná, až na jednu maličkost.
Co je realita?
Jedna z fotografií, která mimochodem pro svoji dramatičnost vyhrála i na renomované soutěži Picture of the Year, v této sérii představuje muže s brokovnicí. Původní originální popisek říkal, že jde o bývalého odstřelovače-mariňáka žijícího v této nebezpečné oblasti, a fotka jednoznačně i navozuje dojem, že zbraň je tu nezbytností, jako deštník do deště.
Skutečná osoba na této fotografii, pan Shane Keller, ale ve skutečnosti není bývalý mariňák, nýbrž bývalý bojový fotograf sloužící u mariňáků. A už vůbec ne sniper. A jak sám říká, žije v oblasti v Rochesteru, kde se může chodit spát s odemknutými dveřmi. Fotka vznikla tak, že byl vyfotografován při své cestě na střelnici. Vznikla celá série portrétů, protože Pellegrinovi se u něho při jeho návštěvě nelíbily bílé zdi jeho apartmánu, a tak ho přivedl i do dalších míst včetně střelnice nebo garáže?
Shane Keller sdělil novinářům, že když se viděl v novinách a právě když se viděl s tímto popiskem, vzbudilo to v něm pochyby o etice práce fotografa Pellegrina, zvlášť když zjistil, že v popisku je většinou seskládaný text z deset let starého článku z New York Times. A už vůbec se mu nelíbilo to, že focení, které vlastně bylo od začátku do konce aranžované, pak Pellegrin v soutěži vydával - byť ne přímo v popisce, ale v sérii je ten pocit navozen silně - za jedinečný okamžik, který se stal v zlověstném místě.
Skandál je na světě a zabýval se jím snad celý svět. Jak je to tedy s tou fotkou? Odkud je? Jak tyto příběhy tedy nakonec vlastně vznikají?
„Shane souhlasí s tím, že je bývalý mariňák a že stojí se svou zbraní v Rochesteru. Pro mě nebylo důležité, že byť fotka nevznikla přímo v Půlměsíci, vznikla prostě v Rochesteru. Ostatně přesně vymezit, kde začíná a kde končí Půlměsíc, prostě nejde. Moje vzpomínka na Shana je, že Shane toho dne popisoval sebe jako snipera. Taky to může být jen nedorozumění, prostě že on to slovo použil jinak než jako označení pro funkci snipera u mariňáků a že jak tak dlouho mluvil o odstřelovačích, tak jsem si to s ním spojil. V každém případě, pokud Shane nebyl vlastně sniper u námořní pěchoty, titulek by měl být změněn na 'Rochester, NY, USA. Bývalý člen US Marine Corps se svojí zbraní," řekl Paolo Pellegrin.
"Po přezkoumání fotografie a popisku bývalého mariňáka Shana Kellera v příběhu Paola Pellegrina je porota toho názoru, že ačkoliv by si přála úplnější a přesnější text celé série, jako i popisek oné fotky, tak zároveň konstatuje, že nebyla uvedena zásadně v omyl ani příběhem nebo titulkem inkriminované fotografie," sdělili organizátoři World Press Photo.
Příběh má tak vlastně dobrý konec. Etická otázka, zda máte oprávnění takové sugestivní příběhy založené na bezpodmínečně a bezchybně „dokonalých" a „krásných" fotografiích tvořit i za předpokladu, že si štěstíčku půjdete maličko bezohledně naproti, tu ale zůstala trčet.
Jeden by totiž řekl, že právě onen tlak na dokonalou obrazovou a kompoziční kvalitu každého snímku zničil v tomto případě to nejzákladnější, proč se žurnalistická fotografie dělá: pro zprostředkování nefalšované autenticity.
Rozpaky World Press Photo 2013
Soutěž World Press Photo je v posledních letech chápána jako úběžník novinářského snažení. Jako hranice, kam fotografové v chápání a v potýkání se s tímto druhem fotografie došli. Letošní ročník soutěže ale budí překvapivé rozpaky. Mnohé rozpaky.
Letošní ročník World Press Photo byl opravdu zvláštní. Jak byl dosud vždy předvídatelný svým směřováním, tak letos se nějak těžce vymkl. Tedy aby mi bylo porozuměno - nebyl předvídatelný tím, co muselo vyhrát. Vybrané soubory byly naopak velmi často velmi nepředvídatelné a slastně unikátní a mistrovské. Ale dřív bylo Press Photo vždy tak nějak předvídatelné na té staré dobré ose hledání stále modernějšího výrazu a směru hledání nových, významuplných pevnin. Pokaždé předvídatelně překvapilo novým odstínem staré věci jménem fotografie.
To letos nenastalo. Jako by se celé World Press Photo na té své staré, prověřené cestě k novým hranicím najednou a zprudka zastavilo a rozhodlo se místo příliš složitého hledání si prostě v té malé chvíli oddychu užít dokonalost formy.
Vítězné fotografie jsou letos až obsedantně vysoustruhované jak z časopisu Vogue. Jako reklamní prospekty na Kozoroh 1, který nikdy na Mars neodstartoval, ale fotky z letu vesmírem mají dokonalou atmosféru a světlo. A dokonce i hlavní vítězná fotografie připomíná spíše malbu na sociální téma než starou syrovou fotografii zachycující nějaký rozhodující okamžik.
