Recenze - Za prvotinu Hadi a náušnice (česky 2006) získala Hitomi Kanehara (1983) nejprestižnější japonskou literární cenu Akutagawa šó. Zpráva ze současného Tokia o tajném životě mladých Japonců tvořila spolu s odkazy na japonskou literární tradici působivý a zábavný mix; punková romance říznutá kriminálkou o milovnici vuittonek jménem Rui, jež touží po rozeklaném jazýčku, vyvolala v Japonsku senzaci a zaznamenala milion prodaných výtisků.
Autorka s vizáží panenky, nad níž všichni áchají Kawaii!, publikuje od vydání svého debutu rok co rok nový text; novelka Autofikce, jež vyšla nedávno česky, je její čtvrtá próza. V úvodu je mladičká spisovatelka Rin oslovena nakladatelstvím, aby napsala knihu sama o sobě. Stylově minimalistická retrospektiva rozvržená do čtyř kapitol mapuje čtyři období v životě Rin, jejichž svorníkem jsou - aspoň na první čtení - defektní mezilidské vztahy, problematika (ne)komunikace či chorobná závislost na blízké osobě.
Text Autofikce je věcný až strohý, dílčí postřehy i vtipné odkazy na západní popkulturu působí přirozeně, jako by byly tužkou nahodile zaznamenány na okrajích stránek. Noční velkoměsto plné bezprizorní mládeže, násilí, sex a závislosti všeho druhu jsou motivy pro autorku typické. V jejích textech ale fungují jako referenční body, které u Autofikce mohou být zdrojem nadsázky, nebo dokonce fungovat coby objekty parodování.
Ale podobně jako tomu bylo v případě Hadů a náušnic, svádí tento text k jejich přeceňování. Dekadentní život mladé generace je tu pak pitván jako jeden z hlavních významů. Recenzenti v těchto motivech spatřují hlubší význam, než mají, a vykládají autorčiny texty smrtelně vážně. Jediným výsledkem je pak monotónní brblání Ó jak jsou, bože, ty dnešní děti zkažené; a v dalekém přetechnizovaném Japonsku zvlášť.
Kanehara přitom ve svých prózách nenaříká nad proflákaným mládím ani nás nekonfrontuje s žádným běžným společenským vzorkem; naopak sleduje jasně vymezené subkultury (tatéři, punkeři, otaku) a její hrdinové jsou většinou silné vyhraněné individuality. Rozhodně to nepřipomíná idylické odpoledne v ZOO, kde z bezpečného odstupu zíráme na terárium s párkem prototypických mladých Japonců.
Což neznamená, že by Autofikce nebyla o současném Japonsku v žádném směru vypovídající. Jen tu místo existenciálního sebetrýznění nastupuje ironie, nadsázka a vtip. Kanehara si tropí legraci ze života i z vesmíru: s potměšilým výrazem člověka, který získal dostatečný odstup od struktur, jichž byl ještě nedávno součástí, tu komentuje životní cykly svých vrstevníků.
Žánr fiktivní autobiografie a obratné zacházení s konceptem „dostatečné věrohodnosti" - tady parodování stereotypů, které si o východní kultuře pěstujeme na základě zprostředkovaných informací (spiritualita, popkulturní fenomény, zběsilé tempo, sebedestrukce, vykořeněnost, deprese) - se pak úročí v zábavném psaní o psaní. Metatextu, který si pohrává se vztahem reality a fikce podobně jako třeba Takeshi Kitano ve filmu Sláva režisérovi.
Kanehara zdatně karikuje také sebe samu - když spisovatelku Rin zpodobňuje jako ženu na pokraji nervového zhroucení („Už ze samotného nadpisu Nezávislá žena se mi udělalo opravdu zle.") trpící pocitem stálého ohrožení, jež konverzuje s duchy a v mládí vídala useknuté hlavy.
Hra s autorským subjektem je pro Autofikci příznačná. Dialog, v němž Rin probírá svůj text s editorem, a náhodné zjištění, že možnosti fabulace jsou skutečně neomezené, je zde nejen přímo komentováno, ale provází ho takřka dětský údiv. Útržek z interview, který osmnáctiletá verze Rin zaslechne z rádia během noční jízdy taxíkem, zas vtipně odkazuje na její pozdější spisovatelské já.
Čím nenápadněji jsou tyto návnady podněcující čtenářskou aktivitu do textu zapracovány, tím lépe přitom funguje magie časoprostoru. Výsledný efekt je příjemně matoucí a text získává další, snově absurdní rozměr. Ani Tokio není u Kanehary tematizováno nijak precizně. Spíš představuje nestabilní kulisu, která připomíná stínohru nebo narychlo složené origami; a už vůbec nesehrává takovou úlohu jako třeba v městských mýtech Rjúa Murakamiho (česky V polévce miso a Čáry).
Navíc má pěkně rozmazané obrysy. Ulice, herny a bary jsou si podobné jako vejce vejci, což sedí k hlavní postavě: Rin se v období mezi svými patnáctými a osmnáctými narozeninami mechanicky přesouvá z baru do baru, plouží se poslušně za kamarádkami nebo se nechává zavírat svými milenci v anonymních bytech.
Vzorové jsou v tomhle ohledu obrázky sexuálních orgií na neznámé adrese. Zdá se, jako by mrakodrap se zatemněnými okny vyrostl z ničeho a ani dobrovolní účastníci tohoto bizarního provozu netuší, co nastane v příštím okamžiku.
Na záložkách svých knih i v kritických ohlasech je Hitomi Kanehara prezentována jako autorka, která čerpá náměty především z období svého divokého dospívání. To bohatě stačí, aby byly její texty vnímány jako svrchovaně realistické a společensky vypovídající - ačkoliv sama spisovatelka odmítá, že by se snažila o generační výpověď.
V Autofikci se s těmito škatulkami důstojně vyrovnává. Rozbíjí nebo se přinejmenším vymezuje vůči svému uměle vytvořenému mediálnímu obrazu a ukazuje elegantně zdvižený prostředníček.
Hitomi Kanehara: Autofikce. Přeložil Jan Levora. 172 stran. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2010. Doporučená cena 208 Kč.
