Nejde o to, že vzpomíná; kniha je důkazem, že minulost znovu prožívá.
V jednom z esejů popisuje pobyt na Hrádečku loni v prosinci: "Ve skutečnosti utíkám od psaní. Ale nejenom od něj. Utíkám od veřejnosti, utíkám z politiky, utíkám před lidmi i před svojí zachránkyní a hlavně asi sám před sebou. Čeho se vlastně bojím?
Těžko říct. Zajímavé je, že ačkoli jsem tu sám a budu tu sám, nikoho nečekám a nikdo se sem ani nechystá, pořád udržuji dům v náležitém pořádku, všechny věci mám na jejich přesně určeném místě, všechno se vším musí lícovat, nic nikde přesahovat či ležet šikmo. Zároveň lednička musí být vždy plná rozmanitého jídla, které sám těžko kdy zkonzumuji, a ve vázách musí být čerstvé květiny. Čili: jako bych někoho pořád čekal.
Ale koho? Neznámého a neohlášeného hosta? Neznámou krasavici či ctitelku? Svou zachránkyni, která ráda někdy přijíždí neohlášena? Nějaké dávné přátele? Jak to, že nikoho nechci vidět a přitom pořád někoho očekávám? Mám jediné vysvětlení: Snažím se být trvale připravený na poslední soud."
O struktuře Havlovy knihy čtěte ZDE
Čtenáře logicky napadne, že čeká na smrt. Tím spíše, že na jiných stránkách popisuje vážné potíže se srdcem a připomíná všechny nemoci. Obrat "poslední soud" ale spíše skrývá něco jiného.
Je přesně v tradici filozofujících próz českých disidentů, kteří se nechávali inspirovat slavným německým fenomenologem Martinem Heideggerem a v jeho stopách hledali, jaký smysl má jejich bytí.
Prosincový esej popisuje osobní osvícení stejným způsobem jako Heidegger ve studii Polní cesta, jako Egon Bondy v próze Leden na vsi, kde se vyrovnává s výslechem na StB, nebo jako sám Havel v Dopisech Olze, když líčí pobyt v heřmanické věznici.
Poslední soud je v Havlově knize šifrou, která popisuje stav, kdy je člověk najednou sám s celým svým životem, dokáže ho přehlédnout a přemýšlet, proč tu vlastně byl.
Havel se nevrací jen k vyzkoušeným myšlenkám, obnovuje i svůj předlistopadový odstup od společnosti. Přesvědčuje například čtenáře, že se už hodně vzdálil od běžného politického a mediálního provozu.
"Noviny čtu, jen když na ně někde narazím. Naposledy jsem na ně narazil před několika dny v letadle do Budapešti. A zjistil jsem, že mám aféru. Česká média jsou pohoršena tím, že údajně podporuji našeho premiéra. Vzniklo to zřejmě tak, že mě před časem pozval na kafe a při odchodu nás tam přepadla jedna novinářka, která se mne zeptala, jak bych s naším dnešním premiérem vycházel, kdybych byl stále prezidentem. Řekl jsem, že si myslím, že by to mezi námi klapalo. (...) Asi jsem se měl vyjádřit přesněji." Premiérem míní se Jiří Paroubek.
Havel je opět disident: "Zdá se mi, že dnes v politice má velmi silné slovo generace asi nejzdeformovanější, totiž ta, která vyrůstala v době takzvané normalizace. Tehdy už nikdo nevěřil na žádné ideály a nejúspěšnějšími byli prostě ti nejcyničtější."
Stejně tvrdé hodnocení probleskuje v odpovědích na otázky, které mu klade novinář Karel Hvížďala: "Z většinového normalizačního chování, tedy předstírání souhlasu ve jménu péče o osobní zápecnické štěstí, se tu dělá ideál, v jehož jménu je terčem výsměchu všechno, co se jakkoli tomuto vzorci vymyká."
O politických stranách v knize příliš nemluví; výjimkou je ODS připomínající bývalou státostranu: "Co chvíli mi někdo říká, jak obratně bývalí komunističtí manažeři někde ovládli místní odbočky ODS a kolik kariéristů z doby normalizace pokračuje v kariéře pod touto novou hlavičkou."
Šancí na změnu jsou strany mimo hlavní proud: Liberálové a zelení, kteří se možná ani nedostanou do parlamentu.
V dobách normalizace Havla na každém kroku sledovala StB; také to se opakuje. Chce být sám nebo jen s blízkými, ale zůstává pod cizí kontrolou. Pouze tajnou policii vystřídala veřejnost.
Exprezident se nemůže před lidmi vzdát role osvoboditele střední Evropy od komunismu. Cestuje, přijímá návštěvy, lidé ho zdraví na celém světě. "Žije v absolutní nesvobodě," popsal exprezidentovu situaci jeden z jeho přátel.
Havel píše o svých současných pocitech: "Ano, dnes se cítím být přímo trhán rozporem mezi svou povahou a duševním a nervovým stavem na jedné straně a rolí, kterou pro tolik lidí hraji, na straně druhé."
Sám však dodává, že právě bez takových paradoxů si život neumí představit.
