Recenze - Jméno Emil Hakl se pomalu stává svého druhu značkou dobře rozeznatelnou pro ty, kteří současnou českou literaturu čtou. V Haklovi je mnoho z Hrabala, ale spíš než stylem, který se usilovně snažili napodobit mnozí, se mu blíží metodou skládání drobných životních epizod do zdánlivě beztvarého celku.
Hakl je svým způsobem psaní samozřejmě výrazně modernější. Na rozdíl od bujného až plýtvavého toku Hrabalova textu je Haklův styl úsporný, má rád dialogy - a to nejlépe plynoucí v krátkých replikách, které často nechávají to podstatné na domyšlení posluchači (čtenáři).
Umí dobře naslouchat hovorům jiných, umí pozorovat lidi kolem sebe, známé i zcela cizí, a co je nejdůležitější, umí to pak popsat bystře, bez okolků, ale se zachycením nálady či atmosféry a občas také s metaforami, jejichž síla je mimo jiné právě v tom, že se objevují jen zřídka.
O to překvapivější a výraznější jsou, navíc nebývají banální ani vyumělkované. Když to letos již dvaapadesátiletému autorovi jde, tak jeho texty mají svěžest a lehkost, chlapácké historky a hospodský humor se tu záhy a přirozeně lámou do neokázalé melancholie.
Ty ženy...
Hakl otevřeně přiznává, že nejčastěji píše sám o sobě. To je samozřejmě ošemetné a přinejmenším v případě Intimní schránky Sabriny Black (2002) se mu to zrovna nevyplatilo: platí to ostatně skoro vždy, když se Hakl pustí do rozebírání svých mnoha převážně nevydařených partnerských vztahů. I když se snaží, aby to tak nebylo, vycházejí z toho sebelítostivé texty plné ženských potvor.
Naopak jakmile má kolem sebe někoho, o kom může psát a koho může popsat (a není to jeho bývalá, současná či potenciální partnerka), začíná to být o podstatně zajímavější a zábavnější, protože Hakl umí lidi (muže) charakterizovat ve zkratce, a přitom výstižně - a ještě k tomu přidává mnoho jejich soukromých až intimních příběhů.
Dosud nejlépe se mu to povedlo v novele O rodičích a dětech (2002), která sestává z jednoho dlouhého dialogu mezi otcem a synem. Knihu proslavila i filmová adaptace Vladimíra Michálka a letošní Haklova kniha Pravidla směšného chování se k ní vrací ve dvou konkrétních prvcích i v celkovém převážně dosebenezahleděném pojetí; také tu nevystupují žádné ženy či jen zprostředkovaně.
Je složena ze tří samostatných, ale provázaných povídek, přičemž v té prostřední, titulní, je osou děje umírání otce z O rodičích a dětech (a jak tušíme, jde o Haklova skutečného otce). Dvě povídky, které ji obklopují, přitom opět využívají motivu cesty špikované dialogy: kumpánskými, vyprávěcími i svárlivými.
Lepší než nevidět nic
Čtenář dychtivý pointy by Haklovy prózy ani neměl otvírat, autor sám to ostatně v povídce Hřbitov na pláži říká jasně: „Nesnažit se tomu vnutit rámec, formu, příběh. Příběh je fikce předjímající posluchače, diváka, zkrátka lež. Příběh nepřekvapí. Překvapující je, že v normálním životě se příběhy takřka nedějí."
Nemá-li autor příběh, nezbývá mu než strhnout čtenáře proudem vyprávění. Haklovi se to daří s pozvolnou gradací. V první povídce prolíná svůj první paragliding s mozaikou momentálních nálad, nedávných i vzdálenějších vzpomínek; a ono prolínání slibuje - ale bohužel nepřinese - nějaké to sepnutí v závěru.
V následující už čtenář s větším zaujetím sleduje, jak citlivé, a přitom chlapské může být vyrovnávání se se smrtí posledního rodinného blízkého. Vrcholem je poslední povídka, kde se autor skrze (barvité a úsečné zároveň) líčení poněkud bláznivé plavby trojice kamarádů divočinou delty Dunaje dostává k metafyzickým úvahám o sobě a o svém místě na světě.
Nečekejme pochopitelně nic rafinovaně zadumaného, Haklova metafyzika je zemitá a zní takto: „Dívám se sám sobě zblízka do ksichtu. Je to hrozný pohled, ale pořád mnohem lepší než nevidět nic."
Emil Hakl: Pravidla směšného chování. 136 stran. Vydalo Argo, Praha 2010. Doporučená cena 248 Kč.
