Praha - Přát si s ním na brzkou shledanou zní divně. Znovu tady v Praze? Snad radši ne. Cestuje-li totiž Patrick Chauvel šest osm měsíců v roce za hranice, zásadně žije válkou. Fotí a natáčí v místech, odkud se dozvídáme o smrti a utrpení díky hrstce jemu podobných. Zbytek času válčí tento zpola Korsičan a zpola Bretaněc s životem doma v Paříži.
„Byl jsem tam, když zabili Tima Hetheringtona a Chrise Hondrose. Díky jejich fotkám NATO proti Kaddáfímu zasáhlo,“ vzpomíná na letošní jaro v Libyii. „Naše práce dává smysl."
„Můžou pašovat do Sýrie zbraně, projde i fotograf,“ střádá pak plány na příští dva týdny. Je členem zvláštního klanu jedinců svědčících o hrůzách světa s nasazením vlastního života. A je mezi nimi legenda, přestože to nerad slyší.
Když si Chauvel poprvé balil foťáky, vyhrnul si rukávy, jak ho to učili na vojenské akademii. Už mu to zůstalo, stejně jako kousavý humor. „Každý by měl strávit hodinu na frontové linii… to by bylo infarktů!“
Za válkami létá už čtyřiačtyřicet let. Poprvé odjel v sedmnácti do Izraele, ale v sedmašedesátém z šestidenní války nepřivezl jedinou fotku. Iniciační byl o rok později Vietnam: fotil i střílel a poznal Skye, divokého Apače, po kterém pojmenoval svou druhou knihu.
Po návratu v Paříži tehdy „nepochopil nikdo nic“. A tak se se Vlk - jak Chauvelovi přezdívali Indiáni z elitní jednotky - začal rvát, pít a těšit se na další války, protože „na doma" si už nikdy nezvyknul. „Byl jsem děsně výbušný, rozdával pěsti, vyzkoušel si basu a nejvíc nesnášel, když se někdo smál.“
Napsat knížku o pokrevním bratrství s arizonským zaříkávačem koní z kmene Čirikavů - „andělem smrti“, který "lovil Vietnamce" s pomalovanou tváří - mu nakonec trvalo přes třicet let. Sky Eye – jak znělo jeho celé indiánské jméno – dostal od americké armády na výběr. Buď zůstane v base a dokončí pětadvacetiletý trest za zabití policisty, nebo začne jako stopař pracovat pro elitní lurpy - jednotku hloubkových průzkumníků, kteří ve vietnamském pralese bojovali partyzánskou válku.
Chauvel měl možnost se řady misí zúčastnit. „Všem kolem to přišlo zajímavé. Pro mě to bylo víc osobní. On si mě tehdy v džungli vybral - chtěl, abych jeho příběh napsal.“
A příběh - v češtině nyní vyšel v Garmanodu pod názvem Apač, který chtěl být orlem - je to opravdu těžko uvěřitelný. Ale Chauvel má dar vtáhnout do děje. Prakticky okamžitě navodí atmosféru „zeleného moře“, kde přežijí jen „predátoři“. Je „fotografem mořských příšer, který teď jako blázen šlape naslepo vpřed v provazech deště za jakýmsi Apačem, kterého pronásledují stovky zuřivých Vietnamců“.
Cahuvelovo psaní je svižné a úderné; je to čisté svědectví, řetěz obrazů připomínající film Zachraňte vojína Ryana nebo seriál Bratrstvo neohrožených. Se slovy ani s formou si nehraje, k textu se chová stejně jako k novinařině.
„Šokovat! Nikdo a nic nedokáže přenést pocit z války, ani její pach. Jediným naším úkolem je šokovat, aby tomu lidé věnovali pozornost a přečetli si článek pod fotkou,“ vysvětloval v atriu pražského Francouzského institutu.
Chauvel vypráví s nadhledem a měkkým francouzským přízvukem; člověka napadá, že na stole chybí už jen lahev whisky. Hotelové bary, exploze, „idioti mariňáci“, kteří ho postřelili v Panamě a které by snad zabil, kdyby je potkal. Mrtvoly, znovu bary, rvačky, stále bez peněz, rozvody, závislost na adrenalinu, věčné cestování, ale také úcta k novinářskému řemeslu, láska k příběhům a nakonec i smíření se sebou samým.
Je podivný fotograf, prý focení vlastně v lásce vůbec nemá. „Nejsem umělec, když nemusím, nefotím. Ani mě to moc nebaví. Co bych měl fotit, celebrity?“ Fotí jen konflikty, protože „nic jiného neumí“ a protože „někdo všechny ty války musí zachytit“.
Kdo však válku skutečně nepoznal, toho jeho posedlost brzy zahltí. Vhled a extrémní zaujetí prospívají Chauvelovým fotkám, psaní méně. Apačův příběh je především stočtyřicetistránková surová smršť ve vietnamském pekle. Chauvel na první stránce dupnul na plyn a motor uvařil ještě dlouho před cílem.
Kdo vyrostl na mayovkách, začne si uprostřed příběhu plést drsného Apače s Vinettouem. Výstižné formulace z počátku knihy v nekončící střelbě vystřídají fráze přetížené indiánskými jmény a trochu laciným popisem („Vlku, vezmi Sovu zleva“ nebo „válečné zbarvení, které se blýskalo zalité potem a (roztržená) vesta odkrývající zranění na rameni“).
Druhá část příběhu, která se odehrává v Paříži a v indiánské rezervaci, končí bez překvapení tragicky. Už v sobě nenese napětí vietnamských bojů, přestože Patrick a Sky popíjejí po klubech stejně agresivně, a navíc s lidmi jako Jim Morrison. Znovu se tak paradoxně ukazuje, že nejzajímavější jsou pasáže týkající se války.
Pokud na to čtenář přistoupí a pořád si připomíná, že Chauvel je především fotograf a kameraman, který všechno opravdu prožil, řadu věcí mu jistě promine. Ve Francii ho považují za pokračovatele válečné žurnalistiky započaté Robertem Capou či Josephem Kesselem, ale také Chauvelovým otcem Jean-Françoisem nebo strýcem Pierrem Schœndœrfferem.
Je samozřejmě škoda, že v knize fotky chybějí. "Fotky mají pořád stejnou sílu, jako když jsem začínal. Vezměte si známý obrázek malé vietnamské holčičky vyfocené po útoku napalmem. Byl o ní natočený i dokument a kdo to ví? Všichni si pamatují fotku,“ říká o médiu, které ho celý život živí.
A útok na lidské podvědomí je pořád Chauvelovou silnou stránkou. Dokazuje to ve svých video dokumentech (v posledních letech dělá kameramana pro americké stanice CBS nebo NBC) i v samostatných projektech, jako je třeba soubor mystifikačních montáží s názvem Válka je tady, který představil na začátku letošního roku.
Do známých ulic Londýna nebo Paříže vkomponoval ohořelé tanky a mrtvé Čečence s jediným záměrem: vyvolat (zas a znovu) šok. „Válka čtenáře a diváky brzy unaví. Je nutné je jednou za čas popíchnout, ať si uvědomí, že to hrozí i jim. Když nic jiného, začnou se zajímat, co se v Čečensku, nebo kdekoliv jinde děje.“
Apačovi, který chtěl být orlem lze vyčíst leccos. Jeho autorovi - opět paradoxně - už méně. Dostál svému přesvědčení být upřímným svědkem toho nejkrutějšího, co se na Zemi děje. Nezbývá než souhlasit s časopisem Paris Match, který o dvaašedesátiletém fotografovi u příležitosti jeho výstavy Válka je tady shrnul přesvědčení „všech“ válečných fotografů: „Chauvel, to on je šéf!“
Třeba mu vyjednávání s filmaři vyjde a Hollywood opravdu převede Apače Skye na plátno. „Prý si můžu vybrat mezi režiséry Soderberghem a Stonem. Mě osobně má hrát Johny Depp. Teda, pokud si najde čas. Prý má diář plný až do roku 2060.“
