Recenze - Zkuste vybrat dva fotografické žánry, které skýtají největší koncentraci kýče, balastu, obrazového sebeukájení, diletantismu a posedlosti technickým podáním, jež často vítězí nad obsahem. Když jsme se tak krásně shodli na tom, že jde o fotografie přírody a dětí, tak by se dalo čekat, že jejich tematické prolnutí v díle Ruud van Empela vyhodí všechny jističe vkusu. No, ale kupodivu se síť nepřetíží.
Ať jste Anne Geddes nebo Sally Man, dobře si uvědomujete, že zobrazení dítěte má daleko větší tendenci působit jako obecný symbol, než by tomu bylo u dospěláka. Ony totiž ještě nejsou individualizované, ještě nejsou vrostlé do dané kultury, tím pádem toho nemohou příliš reprezentovat; kromě omezeného souboru představ o nevinnosti, novosti, naději a šanci na změnu, nebo naopak kontinuitě.
Fascinace přírodou je zase příliš zatížená triviální kalendářovou snahou jedna ku jedné prezentovat divákovi, jak je to tam venku v nedotčené pustině pěkňoučký.
Ruud Van Empel se vyhýbá obojímu, což se mu daří už proto, že neskrývaně pracuje s koláží a photoshopem. Konstruuje nepravděpodobné světy, fantazijně hyperrealistické vize, které jsou ale právě díky své metodě vzniku vrostlé do kulturního kontextu daleko víc, než kdyby šlo o prosté portréty nebo krajinky.
Ostatně právě proto byl holandskou kritikou daleko adresněji - než třeba z kýčařství - obviněn z rasismu. Na fotografii modrookého děvčete v bílých šatečkách, jež stojí mezi břízami, recenzenti zareagovali, že jde o árijský prototyp.
Van Empel pak jako odpověď okamžitě nafotil sérii černošských dětí; ovšem když si je všechny - černé, bílé, mimina i odrostlé - v Galerii Leica pořádně prohlédnete, dojde vám, že jiné než ideologicky zakotvené čtení vám nezbývá.
Normální divák fotografie se vždy zachytí obličeje a hledá emoce. Jenže Van Empelovy děti mají natolik vygumované bezvýrazy (je to dané digitálně syntetickým vznikem - tedy ne každá tvář má jen jednoho modela), že se pozornost upíná ke stylu oblečení a nespočetným detailům ukrytým v přírodní scenérii, aby o aktérech získala alespoň nějaké konejšivé informace.
Plazící se slimák, ukrytá sova nebo veverka, chlapečkovy bavorské pohorky a charakter pohádkového lesa jako od bratří Grimmů tvoří záchytný kontext stejně jako staropanenské šaty malé černošské holčičky, jejichž střih připomíná doby rasové segregace na americkém Jihu. Příroda, do níž ty děti de facto nepatří, o nich začíná vypovídat, jelikož divák je nesnese mít nedefinovatelné.
Ta zlověstná nevědomost voskových tváří uprostřed přebarvené krajiny představuje jediný okamžik, v němž lze hovořit o "naivním umění," ale to jen proto, že v těch obličejích není co číst.
Van Empel stylisticky vychází z pláten Henri Rousseaua, což není formálně příliš těžké, protože to byl právě on jako neškolený diletant, kdo vzal fotografii už coby populární médium a přetavil její motivy do malby. Což bylo v naprosté opozici proti tomu, jak s ní o generaci před ním zacházel například Camille Corot.
A stejně jako nejslavnější celník, který se nikdy nepodíval do džungle a skládal vegetaci na obrazech podle dojmů z návštěv botanické zahrady, Van Empel zase využívá pro krajiny fragmenty cizích fotografií.
Ruud Van Empelovi se prostředky über-kýče - photoshopem, retuší, montáží a důslednou koncentrací na povrch věci - podařilo zbavit diváka očekávatelných reakcí: "Ten Fritz je ale sladkej," nebo "Koukej na ty úžasné lekníny, tam bych se chtěl podívat". Musí si hledat jiné úchyty.
Protože kdyby jeho snímky doopravdy zobrazovaly skutečnost, nikdy byste si nebyli jistí, zda jsou to ty děti, kdo potřebuje zachránit před divokou přírodou, nebo jste to vy, komu hrozí nebezpečí od nich.
Ruud Van Empel. Leica Gallery Prague, otevřeno denně od 11 do 21 hodin. Výstava trvá do 18. dubna.
