Hlavním problémem je postkomunistický mišmaš, ale i názor, že život je jen soutěž - říká o stavu lidských práv u nás Jařab, jenž v současnosti působí v bruselském týmu Vladimíra Špidly.

Proč vůbec hájit práva slabších ve společnosti?

Primárním smyslem svobodné humanistické společnosti založené na zásadách právního státu je vytvořit podmínky pro svobodný rozvoj všech jejích členů - tedy aby byl každý jedinec v co nejvyšší možné míře spolutvůrcem svého osudu. Pro zdravého mladého muže s vysokoškolským titulem, kontem v bance a zbrojním pasem je to snadné. Pro starší paní se zdravotním postižením už méně. Oba ale mají svou důstojnost a hodnotu, jež není vyjádřitelná mírou ekonomické či jiné úspěšnosti.

Kniha má název Šíleně pomalá revoluce. Opravdu se od roku 1989 posouváme ve věci lidských práv tak pomalu?

Na křtu knihy - s Petrem Uhlem a Svatoplukem Karáskem | Foto: ČTK

V řadě věcí jsme se pohnuli kupředu, ale dalo to fušku, jak by řekl Masaryk. Vylepšili jsme zákon o státním občanství, který byl v původní podobě mstivě nacionalistický a uzavíral cestu k občanství tisícům lidí, kteří se tu narodili před rozdělením federace. Zbavili jsme se některých absurdních omezení u dvojího občanství. Anebo jiný příklad. Podařilo se odstranit zpětné vymáhání nákladů za výkon trestu, což byla česká rarita. Vězňové, kterým nebyla vězeňská správa schopná zajistit práci, odcházeli na svobodu s velkými dluhy, což bylo krajně demotivující pro jejich následné zapojení do normální společnosti. Fungovalo to jako směrovka k recidivě nebo přinejmenším k zapojení do šedé ekonomiky.

Co by se mělo ještě prosadit?

Ještě pořád není realizovaná spousta věcí, které se týkají zdravotnictví a školství - tyhle resorty jsou vůči změnám kupodivu odolnější než ty silové. Myslím tím třeba nekonečné odklady nového zákona o zdravotní péči, který by měl zásadně posílit práva pacientů a začít je vnímat jako aktivní subjekty, ne jen jako předměty opracovávané zdravotnickým personálem.

Zdůrazňujete, že příčiny vězí v mentalitě lidí...

Naše společnost má v mnoha věcech až překvapivou setrvačnost, v mnoha institucích dosud více či méně přetrvává duch reálného socialismu. První linií obrany proti změnám bývá velmi často staré známé "jinak to nejde". Objevuje se také neomalené prospěchářství, podle něhož je správné hlavně to, aby se ti nejbezohlednější co nejrychleji obohatili. V prvním případě jde jen o prospěch institucí a pohodlí jejich personálu, v druhém o prospěch různých podnikavých jednotlivců, kteří chtějí využít nedokonalého právního prostředí. Oba přístupy ale mají společný cynismus a ekonomický redukcionismus.

Foto: ČTK

Jak se v přístupu k lidským právům projevuje komunistická minulost?

Nerad to říkám, ale hlavním problémem je postkomunistický mišmaš. Máme stále silné komunisty, v jejichž tradici byl jedinec bezvýznamný proti "Straně a Státu". Ale v neprospěch lidských práv působí i zdánlivě "opačné" názory - totiž že život má být především soutěž, ne-li přímo boj, a že všechna práva náleží jen vítězům. Že silní vytvářejí hodnoty a slabí jsou jen bezcennou přítěží, která parazituje na sociálních dávkách. A navíc bývá tenhle neomalený sociální darwinismus dokonce vydáván za liberalismus.

Je to podobné i v dalších zemích, které prošly obdobím komunistické nadvlády?

Ano. V takovém Rusku se všechny tyto jevy projevují v mnohonásobně horším měřítku, o středoasijských státech nemluvě. U nás se například přece jen očekává, že i úředník jmenovaný vládou, například takový vládní zmocněnec, bude usilovat o reálný pokrok, a ne jen malovat věci narůžovo pro státní propagandu. Ve většině postsovětských států se od úředníka v takové funkci čeká, že se bude chovat jako lokaj, a většinou důvodně.

Dokončení rozhovoru ZDE