reklama
 
 

DOX tluče na bránu vysněného ráje, který nenastal

21. 9. 2010
Foto: Dox
V Holešovicích je repríza brněnské Planety Eden
Doporučujeme

Recenze - O ráji sníme od chvíle, co jsme z něj byli na základě dobře známých skutečností vyhoštěni (díky, Evo, díky moc). Jednak o tom božském, ztraceném či odepřeném, který se dle knihy Genesis nalézal snad kdesi na východě, jednak o tom přislíbeném, který nás čeká, když budeme alespoň částečně hodní.

Jenže je to takříkajíc bez záruky; a navíc, proč si nejdříve neuklidit před vlastním prahem. Na tento typ očekávání navazují sny, které mají ráj zařídit na Zemi. Někdy nesou taková přání či rovnou plány podobu návratu k takzvaně původnímu či přirozenému lidství očištěného od hříchů civilizace, někdy naopak získávají tvář ryze civilizační.

Právě takovou tvář ukazuje výstava Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu v letech 1948 - 1978, která se do holešovického centra DOX přestěhovala z brněnského Domu umění.

Neználkovy excesy

Výstava rozdělená do šesti bloků představuje takřka výhradně šťastné vize budoucnosti, popřípadě rovnou utopie. A není to tak úplně doména levicové diktatury nuceného smíchu -  byť nutnost hledět s úsměvem v ústrety lepších zítřků, i kdyby nám měly vypadat zuby, tu sehrála svou roli.

Nezapomínejme , že i bez budovatelských písní byly dekády po druhé světové válce prodchnuty jistým vědeckofantastickým optimismem. Výjimku představuje například malba Věry Novákové Po konci světa z roku 1952, ale v kontextu výstavy se jedná o raritu.

Zbývají víceméně nadšené fantazie budoucího světa, ve kterém bude cestování kolonizovaným vesmírem stejnou stejnou samozřejmostí jako setrvalý všeobecný blahobyt a spravedlivá společnost.

Se těmito vizemi se na Planetě Eden setkáváme na poli filmu (Ikarie XB1, Muž z prvního století), architektury (Karel Honzík a jeho projekt Domurbia), prózy (od Karla Čapka po Stanisława Lema), umělecké tvorby (Jan Kotík, Adolf Pražský, Adolf Hoffmeister, Kamil Lhoták) i hraček. Přesto výrazně dominují knižní a časopisecké ilustrace (Zdeněk Burian, Teodor Rotrekl, František Škoda).

Pomyslný dovětek představuje ukázka "futuretro" tvorby současných umělců (Veronika Bromová, Zbyněk Baladrán, Josef Bolf, Jan Šrámek), kteří se kriticky vracejí k minulé prognóze budoucího, nahrazují ji poněkud chmurnější alternativou či na ni ironicky reagují.

Baladránovo video Socio-fiction se autorovým charakteristickým způsobem montáže obrací ke Komunistickému manifestu a revolucím obecně, Daniel Karous nechává Neználka souložit s Knoflenkou, popřípadě mu dovoluje pozvracet trávník Slunečního města.

Snaha dlouhodobě přežít

Ve své hlavní části i v tomto apendixu Planeta Eden ukazuje aspekt, který se z „naší" budoucnosti víceméně vytratil: totiž převažující naději a víru a zároveň znatelné nadsazení společnosti nad jednotlivce.

Ze všech těch přitažlivých kreseb a vizí čouhá (samozřejmě potenciálně riziková) myšlenka, že přítomnost je třeba vyvlastnit ve jménu budoucnosti a hlavně: že budoucnost plynule a plánovitě naváže na náš žitý svět. Vnukům našich vnuků ji předáme jako štafetu, jako projekt. Tohle měl Západ částečně společného s Východem: ideologie se lišily, princip zůstal vlastně stejný.

Dnes se naopak budoucnost jako plán a ideál proměnila ve spíše hrůznou představu; pouhý odhad, jak svět bude vypadat, když to takhle půjde dál. U kormidla už každopádně nejsme my jednotlivci sjednocení ve společnost, ale procesy, jež u jednotlivce naopak končí a konfrontují se s ním, než že by z jeho snahy (byť domněle) vycházely. To každopádně není kritika: pouhé konstatování.

Jistý kontrast mohla poskytnout už minulá výstava v DOX nazvaná Budoucnost budoucnosti: v případě projektu skupiny Terreform One jde sice o cosi jako ideální město, ale ideou není budování ani expanze, naopak snaha dlouhodobě přežít.

Haraburdí a sny

Planeta Eden má pochopitelně svoje kouzlo už v tom, že - slovy Hoffmeistera - představuje, kterak z odloženého haraburdí vznikají sny o budoucnosti. Minulé vize budoucnosti vypovídají o minulosti hned dvojím způsobem; nehledě na to, že podobné fantazírování často prozrazuje mnohem více než dokumentární materiály.

Jednak tyto sny ukazují, čím daná společnost chtěla být, co považovala za své více či méně dosažitelné cíle a co bylo její vlastní utopií. A stejně tak  neposlední řadě též naznačuje, čím stejná společnost naopak být ani nemohla, co z budoucnosti odstranila jako kaz a z jakých stavebních kamenů své sny spájela. Čii ještě jinak: jak deformací, kroucením a proséváním přítomnosti budovala budoucnost. 

Jedním z vedlejších efektů je pro dnešek vlastně fantastická stylovost těchto vizí, která třeba z Ikarie XB1 činí nádherný film i v roce 2010, nemluvě o přirozené nostalgii. Kdo by při pohledu na stará Ábíčka nebo Neználka nezamáčkl slzu.

Problémem ale je, že expozice svůj „archeologický" přínos nedokáže úplně rozvinout. Ne že by tato sonda nebyla sama o sobě fantastická a podstatná (viz též publikace z nakladatelství Arbor vitae). Za velkolepou fásadou se však skrývají ukázky z filmů, několik zvětšených ilustrací, hraček, modelů či obrazů a plejáda zatavených obálek a knih. A ne že by to nebyla čirá nádhera, ale ve výsledku se nelze ubránit částečnému zklamání.

Na filmy nejde koukat, knihy nelze číst, hračky včetně stolních her jsou ve vitríně, vybrané důležité publikace typu Labyrint a Tunel do pozítří jde v  umělohmotných vitrínách s otvory pro ruce prohlížet pouze s jistými obtížemi… 

Jasně, že nejde úplně ponechat volně k listování knihy nebo časopisy, které by zřejmě někdo hned odcizil, ale i to se dá vyřešit - neboť tady nejde o originál (vždyť i řada ilustrací je zvětšeninami), ale o obsah. Je prostě trochu frustrující, když se člověk kouká na obálky nebo na vrstvu novinových výstřižků s vědomím, že uvnitř jsou poklady.

Je toho totiž zároveň tak nějak nevyváženě málo - výsledkem je vlastně dojem, že se jedná jen o jakýsi nástřel, stručnou ukázku obrazivosti, kterou už si člověk musí sám dohledat, protože výstava je v tomhle ohledu vlastně skoupá.

Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu v letech 1948 - 1978. Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7. Kurátoři Tomáš Pospiszyl a Ivan Adamovič. Výstava se koná do 29. listopadu.

autor: Ondřej Váša

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama