Recenze - Zdá se vám téma Sudet a problematického soužití Čechů s Němci už tisíckrát omleté? Autor této recenze se musí přiznat, že bral do ruky literární prvotinu Dalibora Fundy Poslední promítač ze Sudet s jistou nedůvěrou. Než dočetl první povídku, byla nedůvěra ta tam.
Je vždy příjemné setkat se s debutem tak vytříbeného stylu, tak sebejistě napsaným. Sbírka prý vznikla z náhlého popudu, její autor působí v oblasti médií a věnuje se užitému umění. Funda čerpá z vyprávění své babičky, jejíž příběhy prostě jednou na papír musely.
Stylisticky stojí na opačném břehu než řekněme román Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové, který drásavě vyštěkává slova čtenáři do obličeje. Fundovy příběhy se spíše ladně splétají jako potůčky a navzdory tématu zvučí v takřka poláčkovské harmonii vzpomínek na staré časy.
Přeshraniční dialogy
Na Karla Poláčka jsme vzpomněli i proto, že autorovi jdou nejlépe zachytit právě dětští hrdinové, a to zejména v dialozích. Dialogy dětské a ty vyslovené dospělými se od sebe - pravda - příliš neliší. Jsou zvláštním způsobem zacyklené, což v případě dětských protagonistů může naznačovat obrysy dětského myšlení snažícího se přijít věcem na kloub, zatímco u dospělých to spíše evokuje základní neschopnost skutečnému porozumění.
- A co není pravda? -
- No já jsem zaslechl, že tvůj táta není tvůj táta. -
- A jak nemůže být můj táta můj táta. -
- No já to tak slyšel. -
- Kdyby to nebyl můj táta, tak bych měl jinýho tátu. -
- No ale já jsem to tak slyšel. -
- Jako že můj táta není můj táta? A čí je to táta? -
- Ne, že tvůj táta je táta někoho jinýho, ale tvůj že není. -
Všemi povídkami putují stejné postavy; letmo se míjejí nebo osudově protínají. V prvním příběhu sledujeme bystrou sudetskou „čechoněmku", která se dovtípila, k čemu po konci války dojde, a přestěhovala se z jedněch Sudet do jiných Sudet na opačný konec republiky - tentokrát již jako hrdinná česká učitelka, která přijela pomoci vyprazdňující se státní periferii.
Fascinující je národnostní smířlivost, s níž se vypravěč pohybuje mezi českými a německými rodinami a ukazuje je v jejich lidské stránce, nikoliv nacionální zkratce. Děsivě tísnivý příběh osamělého vojáka ve frontovém zákopu, který se snaží telefonem mrtvého radisty naposled zavolat domů mamince, nás dojme bez ohledu na to, že se jedná o muže bojujícího v německé uniformě.
Příběh o Hildě Hildebrandové, prodavačce jízdenek na železnici, která byla pro kdekterého obchodního cestujícího otevřeným přístavem lásky, zase upomene vyprávění Bohumila Hrabala. Na druhou stranu taková povídka Požár na Přimdě o sestřeleném spojeneckém letci, který se zachrání ukrytý v krmelci, působí už lehce nadbytečně - což sugeruje otázku, jestli se má nadaný debutant má po vystřílení osobních motivů k kudy vydat dál v případné další knize.
Staré pověsti sudetské
Možná si ale jen připravoval prostor k povídce poslední, která naopak patří k těm nejzajímavějším. Na scénu se vrací babička z úvodní povídky, jsme v době nedlouho po válce a tato svérázná žena zasahuje do vnukovy písemné práce pojednávající o osídlení Čech praotcem Čechem a jeho družinou.
V sudeto-česko-německé rodině získává legenda nové obrysy. Čech, hledaje horu Říp, vyšplhá nejprve na vrch Přimda na Tachovsku společně se svým druhem Hermanem. Záhy si uvědomí omyl a chystá se s družinou pátrat dál, nicméně Herman se rozhodne zůstat a založit zde zemi Hermanii.
Čechům se nechce pobývat na tomto chladném a kopcovitém místě; chtějí se raději usadit tam, kde nebudou muset tolik dřít a bude tam tepleji. Kdepak Západ, to pro Čechy není. Herman jim slibuje, že je tedy bude alespoň ze západního směru bránit. Dějiny píší vítězové; kdoví, jak by vypadaly naše národní pověsti, kdyby Německo svou velkou válku neprohrálo. V této povídce se však jedná spíše o dojemný pokus přebít velké dějiny a trauma odsunu malou soukromou mytologií.
V rámci příběhu samotného je to naivní a pošetilý vzdor, snad i sen o nenaplněném potenciálu mírového soužití Čechů a „Hermánů". V rovině autorské jde ovšem o vážný a promyšlený vzkaz. Máme jej snad dešifrovat jako autorův osobní literární smírčí kříž nad neveselou historií česko-německých vztahů a koneckonců i nad všemi příběhy vylíčenými v knize?
Fundovy povídky v Posledním promítači ze Sudet mají jedno zvláštní kouzlo. Spojuje je tichá, avšak neochvějná naděje, že se naše osudy nedějí zbytečně. Že i sebemenší detail má hlubší smysl v kontextu celkové scény. Ten smysl nemusí být na první pohled zřejmý, ale ospravedlňuje i to, co bychom v izolovaném pohledu nazvali tragédií.
Nic se však neděje nadarmo, protože o žádném dílku nevyzpytatelného puzzle skutečnosti nemůžeme prohlásit, že tam nepatří, nebo že je horší či lepší než jiné kousky skládanky života.
Knihu doprovodil kresbami Boris Jirků, tentokrát - oproti jiným, starším ilustracím - vzácně uměřený a přesný. Kniha vyšla rovněž v audioverzi v podání Jiřího Lábuse.
Dalibor Funda: Poslední promítač ze Sudet. 144 stran. Doporučená cena 280 korun. Vydal Prostor, 2010.
