Recenze - Když to krátce shrnu - Dan Brown. V Andělech a démonech šlo o vraždu papeže, intriky v církvi a především o akutní hrozbu výbuchu antihmoty uprostřed Vatikánu. Šifra mistra Leonarda odhalovala spiknutí zákeřné organizace a především dekonstruovala novozákonní dogmata (ačkoli neřekla nic, co by nenapsali jiní).
Brownovy narativní způsoby byly podle mého dost mechanické a dynamika vyprávění spočívala hlavně v rozsekání příběhu do krátkých kapitol s násilně vsunutými cliffhangery. Ale budiž, pokud mi někdo nebude chtít tvrdit, že je to dobrý „spisovatel", už se mi jako před lety nevaří krev v žilách. Ale může mi sakra někdo vysvětlit, kvůli čemu má kdokoli číst Ztracený symbol?
Největší záhada je Langdonova profese
Dobře, jsou tu dvě roviny vysvětlení, proč je Brown úspěšný. Zaprvé dynamicky vypráví akční thrillerové příběhy. Zadruhé zprostředkovává čtenářům pocit, že odhaluje něco skrytého a vzrušujícího. Jakkoli s oběma explikacemi zásadně nesouhlasím, pořád jsem ochoten připustit, i když ne schopen pochopit, že existují čtenáři, kteří to takhle vnímají.
| Čtěte také: Andělé a démoni jsou slušný film. A to je moc podezřelé |
Toto diskutabilní vymezení je bohužel nezbytné k tomu, abych vyjádřil svůj údiv nad drzostí Ztraceného symbolu, kterýžto hluboce odporuje i oběma výše zmíněným obhajobám Brownova psaní. Nejenže na konci zjistíte, že vlastně vůbec o nic nešlo a veškerá hysterie postav byla naprosto neopodstatněná, ale on vám ani není schopen namluvit, že by o něco jít mělo!
Postavy v čele se symbologem Langdonem (jehož pseudosémiotická badatelská profese je pro mě stále největší záhadou celé trilogie) se všehovšudy už ani moc nepohybují a většinu času se nekonečně baví v několika málo místnostech. Brownova bezradnost, kam je během „děje" posouvat, se koneckonců projevuje i v tom, že v toku vyprávění neustále odbíhá do minulosti.
Na začátku je čtenáři představen hlavní padouch (s ním si nakonec Brown vystačí), který se zrovna dostává na nejvyšší stupeň zednářské hierarchie a v hlavě kuje ďábelské plány. Pak je Langdon povolán svým kamarádem Peterem Solomonem (velmistrem zednářů) do Washingtonu, aby přednášel o symbolice města…
Na místě Langdon zjistí, že se žádný referát nekoná, zato na něj čeká v muzeu Solomonova useknutá ruka s několika symboly. Zavolá mu padouch a řekne, že pokud chce svého přítele zachránit, musí mu dopomoci odhalit velké zednářské tajemství. Do toho všeho se zapojí ředitelka oddělení CIA a několik zednářských představených, kteří „vědí".
Kolik váží duše
Jednou z hlavních postav je i Peterova sestra Katherine, jejíž role spočívá hlavně v tom, aby podněcovala ve čtenáři lásku k noetice. Pod ní Brown chápe mnoho různých věcí (většinou jiných, než pod noetikou rozumí filozofové), ale v jádru ji představuje jako vědu o zhmotňování myšlenek, a když více lidí myslí na jednu věc, fyzická síla myšlenek se exponenciálně násobí.
Není moc jasné, proč Katherine v rámci svých výzkumů třeba na speciálních mikrováhách váží umírající, aby zjistila hmotnost lidské duše, o niž je tělo v okamžiku smrti lehčí (číslo nám neřekne, ale 21 gramů to nebude).
No, to je tak všechno, což je dost málo na román o 460 stranách. Je tu výchozí bod A a konečný bod B, mezi kterými Brown zoufale kličkuje, zdržuje a simuluje děj; navíc poté ještě následuje 50 stránek bizártextu.
Kdo jste četli Šifru mistra Leonarda, jistě vám tento model bude připadat velmi podobný, jen si odmyslete většinu velkých přesunů a soustřeďte se na několik málo ulic. Brown svůj nejúspěšnější román vlastně co do struktury syžetu prohnal přes kopírák. Jenže vše, co se na něm mohlo některým čtenářům jevit neotřelé, je ve Ztraceném symbolu mnohem unylejší, nezábavné a neatraktivní.
Pokud si (bohužel) pamatuji, byly v Šifře nebezpečné skoky, krkolomné honičky Paříží, nečekané úniky letadly a džípy přes nesnadný terén. Vlastně se během absurdně krátkého času stalo strašně moc věcí. Ztracený symbol se většinu doby spokojí s cestami do podzemí a nahoru, temnou místností tam a temnou místností zpět… a vrcholem atraktivity je jízda na dopravníkovém pásu.
Z toho by kleplo i Wilda
Brownova pověstná vypravěčská inovativnost se kamsi vytratila a nabízí kvazidetektivní model, kdy se pomalu odhaluje rodinná historie (která i hloupějšímu dojde o sto až dvě stě stran dříve, než by měla) a jakési zednářské tajemství. To ke všemu vlastně neexistuje (ups), a pokud něco bylo, tak na konci románu zjistíte, že to vlastně všichni vědí.
Těch 460 stran s hrdiny řešíte nekonečné hádanky, které vedou jen k dalším hádankám, pořád se blábolí o zásadní důležitosti, velkoleposti tajemství a dni, kdy se všechno rozhodne. Všichni mluví smrtelně vážně jako otec Fura a produkují tolik velkých zásadních myšlenek a pravd, že by z toho kleplo i Oscara Wilda.
Na konci Šifry jste se aspoň dopátrali „velkého tajemství" o Ježíšovi a Máří Magdaleně, pokud jste tedy nečetli některý z miliardy textů, které o tom psaly dříve. Na konci Ztraceného symbolu se dozvíte jedině to, že vlastně všichni celou dobu „věděli" - a jen to Langdonovi, Katherine a padouchovi z nějakého ne úplně jasného důvodu nechtěli říct.
Dan Brown navíc objevil zásadní vypravěčskou pomůcku - vnitřní řeč postav, stylisticky zprostředkovanou neuvozovanými větami v kurzívě. Kolik věcí se o postavách dozvíte!
Když je třeba v budově pár bloků od Bílého domu, kde byla už x-krát předtím, oznámí vám: Jsem jen pár bloků od Bílého domu. Padouch se dívá do zrcadla s myšlenkou: Jsem mistrovské dílo. (…) Jsem umělecké dílo… stále složitější symbol.
Zase jsem to zvládla...
Víceméně na každé straně dostane čtenář k dispozici jeden a více nezbytných vhledů do myslí postav. A napadají je občas nečekané věci. Třeba když každý den někdo chodí temným prostorem do kanceláře, jistě mu po návratu přijde na mysl: Zase jsem to zvládla.
Vrcholem nadbytečnosti je pak pasáž: „'Jmenuji se Robert Langdon,' odpověděl Langdon." Nechci samozřejmě zpochybňovat Brownovu spisovatelskou kompetenci - to bych si nedovolil. Ostatně proč by mi mělo vadit množství kapitol, z nichž se vůbec nic nedozvím? Zejména od čísla 100 do finálního 133 se množí kapitoly popisující jen posun postavy z jedné místnosti do druhé - plus jedna až dvě exkurze do jejího myšlení.
Myslím, že z výše uvedeného je zřejmé, že se nenechám přesvědčit zatvrzelými tvrzeními, kterak je Dan Brown výborný žánrový autor; toliko k prvnímu vysvětlení Brownovy obliby. Teď ta odhalení. Ano, čtenář dostane pod nos spousty informací o svobodných zednářích ve Washingtonu, o spoustě symbolů v tomto městě, o noetice… ale bez ohledu na ověřitelnost se vnucují otázky.
Sakra, koho to zajímá? A pokud někoho ano, je Brownův galimatyáš věrohodný? Postavy mluví a navzájem se zkoušejí ze znalostí svobodného zednářství, architektury a reduktivních klišé o náboženstvích. Ohromují se věděním: třeba že naše číslice jsou arabské (fíha!). Brown svým výkladům věří tak moc, že příběh uzavře na straně 416 a až do strany 460 postavy filozofují a dojímají se.
Problém je, že o Ztraceném symbolu už nelze říct, že proti Brownovým napodobitelům je to pořád dobrá literatura. Brown přestal být trapným plagiátorem nápadů z Umberta Eca, ale nepřímo úměrně ke vzrůstu svého ega přišel o své tvůrčí schopnosti a začal plagiovat sám sebe.
Poslední slovo knihy je „naděje". Ano, naděje, že už se s Langdonem nikdy nesetkáme - kéž by.
Dan Brown: Ztracený symbol. Přeložili Michala Marková a David Petrů. 460 stran. Vydalo Argo, Praha 2010. Doporučená cena 398 korun.
