Praha - Stylizované branné cvičení a spuštění stránek Nezapomeňte.cz zahájilo projekt Cirkus totality, který chce připomenout 20. výročí pádu železné opony a výročí také patřičně oslavit.
Prinicpálem cirkusu je Ondřej Cihlář, kterého oslovila obecně prospěšná společnost Opona. „Od ní vyšel základní impuls: zrealizovat kulturní projekt, který by především generaci narozené po převratu přiblížil život v totalitě - a pokud možno tak, aby se výsledek nezhustil do banální zkratky, že během totality nebyly banány, nemohlo se cestovat, ale jinak to vlastně celkem šlo," říká třicetiletý absolvent DAMU, spoluzakladatel kultovního divadla Vosto5 a znalec tzv. „nového cirkusu".
Co se vám osobně jako první vybaví při slově totalita?
Beznaděj, rezignace a absurdita. Beznaděj pro všechny, kdo mají jakýkoli jiný názor, než je hlásán komunistickou stranou. Rezignace většiny těch, kdo nesouhlasí, vedoucí k přeměně jejich života na přežívání a kompromisy. Absurditu může reprezentovat tisíce příkladů od 50. let až k převratu, kdy o životech lidí bez ohledu na jejich osobnost, odbornost a kompetenci rozhodovali soudruzi na základě demagogických parametrů jako třídní původ, příbuzenstvo, kádrový posudek, stížnosti zakomplexovaného domovního důvěrníka a smyšlená udání.
Proč je Cirkus totality zaměřen právě na mladé lidi?
Ten důvod je úplně jednoduchý. Letos je to dvacet let od doby, kdy u nás padl totalitní režim. Už stihla vyrůst první generace, která na rodném listu nemá ve státním znaku rudou hvězdu. Co ale ví o minulosti? Málo. Po celou tu dobu se u nás o ní systematicky neučí, kusé informace se lze dozvídat maximálně od rodičů, příbuzných nebo možná od některých pedagogů.
Máte tedy pocit, že tím předcházíte možným návratům totality?
Upřímně řečeno nemyslím si, že by návrat totality bezprostředně hrozil, ale její projevy stále přežívají. Ty je potřeba pojmenovat a snažit se je eliminovat. Mluvím o jevech jako občanská pasivita, politické prospěchářství, korupce a podceňování nebezpečí neustálých mocenských zájmů a sílících vlivů z Východu. Dnes samozřejmě nehrozí vojenská invaze, ale hospodářská, kdy vliv Ruska může být dosažen ovládnutím strategických hospodářských subjektů.
Není logické, že pro mladou a „nezasaženou" generaci je totalita už jen historie?
Ono je otázka, co myslíte slovem historie. Nejde vůbec o to vědět s precizností historika, co se dělo. Mnohem závažnější jsou způsoby, jak bylo totality dosaženo, jak celý nátlak na společnost probíhal, jakými prostředky a jaké byly důsledky tohoto tlaku.
Byli bychom překvapeni, kolik jednotlivostí z těch totalitních praktik je běžnou součástí dnešní posttotalitní společnosti. A to už není žádná historie, tedy ani něco, co se „nezasažené" generace netýká. Ona je přes své rodiče a učitele „zasažena" také, i když se s vámi do krve budou hádat, že to tak není.
Není podle vás nyní akutnějším problémem, aby se s totalitou „v sobě" vypořádali spíš dnešní čtyřicátníci a výš - kteří si návyky z těch dob nutně nesou dál. Počínaje kompromisy s mocí, které je dodnes užírají, ale konče třeba i potřebou nepřítele a negativním vymezováním se.
Jistě, tato generace s sebou nese asi nejtěžší břemeno. Bohužel je ale většinová praxe taková, že s tímto břemenem neumí nijak naložit. Často se pochopitelně za svá selhání stydí a snaží se je vytěsnit. Právě na jejich dětech je, aby se svých rodičů začaly ptát. Jak žili jejich rodiče za totality, proč se zachovali v rozporu se svým přesvědčením, jaké to byly důvody a příčiny.
Nejde o to, aby se sami před svými dětmi obhajovali, ale vysvětlili si okolnosti svého jednání. Jistě někdo jednal z bezskrupulózního kariérismu, mnozí ale selhávali díky nátlaku, bezvýchodnosti situace, rezignace.
Nemají být jistě shazovány zásluhy bojovníků, stejně tak nemá být omlouvána zištná spolupráce a prospěchářství. Mnoho lidských selhání nicméně za sebou má řadu důvodů, které tyto činy nemají omluvit, ale pokud budou vyřčeny, pomohou pochopit jednu z podstat totality - dostat lidi pod permanentní tlak, nechat je jednat v nejistotě a strachu.
Jsem si jistý, že mnoho dnešních hlasitých radikálů ví jen velmi málo o okolnostech, za kterých k takovým selháním došlo. Jsem si jistý, že mnozí z nich by takto selhali také.
Čili jedna z příčin nynější „společenské situace" je právě ona strategie nevměšování se; kritika, která končí v hospodě a útěk do privátních sfér, který přežívá z komunismu.
Jistě, rezignace a pasivita je jedním z nejhorších dědictví komunismu. Ono pochybné rozdělení „oni" vládnou, „my" nic nezmůžeme. Takže se raději do ničeho nepleťme, hlavně, že máme plnou ledničku, jen kdyby to tolik nestálo. Právě pocit, že mě se rozhodování o věcech v mém okolí netýká, je pozůstatkem totality.
Je vaším cílem, aby se jich mladí lidé začali ptát, podobně jako se to stalo třeba po válce v Německu?
Ano, je to jedna z cest, jak prolomit to tabu jménem totalita. Přes tisíce osobních příběhů se dostávat k její podstatě, která dovedla společnost k absolutní pasivitě, ke zdání blahobytného snadného života, který byl pro mnohé jistě pohodlnější než dnešní nepřehledný svět. Proto ono časté, „...za komunistů bylo líp..." Hrozné je, když člověk slyší takový nesmysl od mladých lidí, kteří tento názor jen papouškují od svých starších příbuzných.
Svůj projekt nazýváte nikoli třeba Zlo, ale Cirkus totality, máte logo připomínající někdejší Jednotu - takže chcete tehdejší dobu připomínat spíš přes každodennosti. Máte pocit, že „velká slova" by zdejší společnost neskousla?
Všechny projekty Cirkusu totality se snaží na pozadí těch „velkých" dějin vyzdvihnout „malé" osobní příběhy a ty mohou velká slova poněkud zastínit. Divadelní inscenaci Osobní anamnéza vytvořil tým tvůrců, kterým v době převratu bylo kolem pěti let. Totalitu prakticky nezažili. Půl roku se ale intenzivně ptali, svých příbuzných, učitelů, historiků, pamětníků, aby zjistili, že v nich ty kusé střepy totality stále přežívají. Je to všude, ve všem kolem nás a je potřeba si to přiznat.
Všechny části projektu se z různých úhlů zabývají kombinací každodennosti a velkých dějin. Zabývat se vlastními každodenními rodinnými dějinami nám může zabránit povrchnímu černobílému vnímání totality jako něčeho, co se nás už netýká.
Cirkus totality nemá putovat jen Českem.
Kromě Prahy a několika českých měst se dostane Cirkus totality také do hlavních měst zemí Visegrádské čtyřky a doufáme, že také do Berlína a Bruselu. Všechny projekty Cirkusu totality jsou mimořádně vhodné pro střední školy - jako „kulturně - vzdělávací" doplněk výuky.
Jak dlouho ještě podle vás bude existovat východní Evropa coby prostor zdevastovaný totalitami? Staneme se někdy vůbec standardní součástí civilizované Evropy?
Posttotalitní Evropa bude existovat tak dlouho, dokud se s totalitou nevyrovnáme. Je to asi stejné jako v Německu, kde se v její západní části podařil zázrak tvrdého vyrovnání se s temnou nacistickou minulostí. Ve východním Německu tak důslední nebyli. Západní Němci byli oproti svým východním bratrům při opětovném spojení hrdým a sebevědomým národem s vyspělou demokracií. Tato zkušenost by nám měla být příkladem. Odvaha se zjevně vyplácí.
| Multižánrový kulturní projekt Cirkus totality |
Tvoří ho pět různých podprojektů: divadelní inscenace Osobní anamnéza režisérky Petry Tejnorové v Experimentálním prostoru Roxy/NoD. Tady bude k vidění i model k realizaci připraveného výstavně-zážitkového areálu Trenažéru totality.
Související
Další součástí je Kalendárium totality, což je exteriérová volně přístupná putovní výstava, která na ploše stylizované autobusové zastávky nabízí ve veřejném prostoru náměstí Republiky srovnávací přehled zásadních dějinných zlomů poválečné totalitní minulosti ve čtyřech středoevropských státech - v Československu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice. Součástí je také kniha Věčné časy, jež vychází ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla 28. 4. 2009 v Edici Respekt a Metodické listy a zásobník témat, které mají pomoci pedagogům při výuce o české totalitní historii a materiálů k výuce a diskusím se studenty. |
