Recenze - Galerie hlavního města Prahy připravila dlouhodobý průřez svými sbírkami plus mínus současného umění, přidala několik flashbacků před rok 1989 a poprosila pár umělců, aby jí pomalovali zdi nebo jinak reagovali na daný prostor téměř v duchu „side specific".
Dům U Zlatého prstenu je od sklepa až po půdu plný čistého diváckého potěšení a už menší kunsthistorické srozuměnosti. Na rozdíl od Spejbla, který v četbě rodokapsů hledal zábavu a poučení, se návštěvník expozice Po sametu zaměří spíše na tu zábavu.
Expozice je členěna tematicky a ony bloky jsou nazvány poeticky. Část výstavy, kde jsou prezentovány obrazy lidské tváře, se tak jmenuje Tváření, zatímco část, která se zabývá věcmi, se jmenuje K věci. Nic proti tomu; tohle vyjadřování má naznačit, že významy motivu jsou nejednoznačné a početné.
Věci, mlčenliví soudruzi
Návštěvník neodchází zmaten, neboť každý oddíl je uveden krátkým textem. Tak třeba to Tváření: nejde tady jenom o tvář, ale i o tvar, respektive vytváření. Zastoupená díla Adrieny Šimotové vznikala jako přímé otisky, respektive frotáže obličejů. Tyhle kresby-objekty tedy mají i trojrozměrný tvar, byly tvarovány, hněteny.
Ani název K věci není prázdnou hříčkou, ale má výpovědní hodnotu. Věcmi se tradičně zabýval obor „zátiší", který už přinejmenším od baroka zachycoval různé ty květinky, ovoce, nádobí a hadříky. V období postmoderny, jíž se výstava víceméně věnuje, se však vztah k věci proměnil.
Řada autorů začala reflektovat věci coby jakési společníky, kteří mají své existenciální trable. Na výstavě jsou věci často ukazovány osamoceně, v detailu. Pohled se k nim přibližuje - proto asi K věci. Když si nicméně vzpomenu na Wolkerovy „věci - mlčenlivé soudruhy", nevím, jestli se něco až tak zásadně změnilo.
Expozice zachycuje širokou škálu médií. Jsou tu malby, objekty, videa, fotografie, kresby, instalace. Je to neobyčejně pestré a zábavné. To myslím vážně. Některé objekty jsou i interaktivní, občas si můžete na něco sáhnout a ono to něco udělá. Třeba schémata Federica Díaze asi reagují na teplotu těla či na dotyk, to nevím jistě, a buďto je na nich něco vidět nebo ne. Jsou tu i zvukové instalace, ty mluví. Na vás i bez vás.
Antiideologický cirkus Humberto
Proběhneme si teď výstavu odshora dolů a zmíníme pár autorů. Ke každému se nedostaneme, protože je jich tu opravdu hodně. Ve třetím patře si vzpomeneme na pionýrské doby české postmoderny, která rozpohybovala zdejší stojaté vody už v 80. letech. Tehdejší skupina mladých tvrdohlavých rebelů si dělala švandu z podivné reality pod duchnou reálného socialismu a vnímání jejích děl se od té doby pozoruhodně proměnilo.
Čtěte také:
Umělci z Východu volají, že král posttotality je nahý
Když jsem jejich výstavu shlédl někdy v roce 1989, ještě než to prasklo, vnímal jsem jejich tvorbu jako antiideologický cirkus Humberto s řadou atrakcí a vtípků. Zajímavé je, že na ta díla se dá koukat i dnes a bez povědomí o minulosti si vychutnávat formální vychytávky - třeba pastózní rámečky kolem banální fotky Prahy na obraze Jiřího Davida.
Ve druhém patře potěší spousta věcí, starých i nových. Mistryně malby druhé poloviny 20. století sestry Válovy, které svou robustností a temnotou zašlapávají do země každý pokus o dekorativní kudrlinky, jež by si leckdo rád pověsil do obýváku.
První vlna konceptualistů ze 60. let reprezentovaná Grygarem a Demartinim odsuzuje vtipný neokonceptuál dnešních dní do společnosti neslaných, nemastných a nesmělých čajíčků. Prvotní náboj raných konceptuálních průzkumů se už asi nedá zopakovat; zvlášť ve společnosti, která si sama o sobě myslí, že je vtipná. Ne, už nejsme vtipní, jenom zbabělí. Tak dál.
Ze současných mladých malířů potěší Zbyněk Sedlecký: jeho malby nejsou nikdy upatlané, přetížené, nemotorné, ale vždy lehké a brilantní. Alchymie šablon a cákanců barvy funguje téměř jako kaligrafie zenového mistra. Fotografie Markéty Othové jsou zase jistotou melancholických nálad ve škále šedí, která patří k temné četbě a dobrému pití.
Rozkoš z jednotlivostí
První patro obohacuje neutuchající invence Lenky Klodové, která ve svých peep show viděných skrz děravé dětské oči lapí diváka do intelektuálního potěšení z perfektně fungujícího nápadu.
Věcné fotografie Jasanského a Poláka jsou příkladem toho, že s málem se dá žít neobyčejně bohatý život, který má rozměr poezie. Na hrnek od kafe se lze dívat celý den, aniž má člověk pocit, že o něco přichází. Ta věcnost není dokumentární, ale evokuje určitý pocit, jímž je kontemplace.
Podobně fungují velké kresby Jitky Svobodové. Rozkoš z věcí, z jednotlivostí, z doteku rozmanitých povrchů. Harmonie nejjednodušších a nejběžnějších tvarů, uprostřed níž žijeme, ale málokdy si ji dokážeme vychutnat.
V suterénu galerie čeká krásná malba Jiřího Kovandy, jednoduchá, klidná a jemná. Plochý povrch malby bez jakékoli iluze prostoru využívá drobných událostí, které se i ve zdánlivém prázdnu odehrávají. Malba připomíná velmi dlouhý záběr v neorealistickém filmu, v němž se kdesi v rohu objevuje obrázek Mickey Mouse.
V instalaci Štěpánky Šimlové se díváme do tváří obecenstva v kině a říkáme si, že jejich neupravené výrazy jsou možná mnohem zajímavější podívanou než samotný film.
Na výstavě můžeme shlédnout také dokumenty o zastoupených umělcích, rozhovory s nimi. To je však jen třešnička na dortu výstavy, která má velký potenciál zaujmout diváka.
Zajímaly by mně zkušenosti jiných lidí. Je moje potěšení z této expozice jen profesionální deformací, nebo na tom moderním umění opravdu něco je?
| Po sametu (z oficiálního textu) |
Expozice zahrnuje generačně vzdálené umělce. Kromě autorů, kteří si během dvaceti let svobody založili vlastní "školy" a začali vychovávat vrstvu nastupujících tvůrců, představuje i výrazné osobnosti výtvarného světa, legendy českého umění 20. století. Velký důraz je kladen i na uvedení generace mladých tvůrců, kteří tematizují formální možnosti malby a fotografie, nových médií a způsoby využití výstavního prostoru.
Projekt hledá souvislosti ukryté v emocionální a kulturní paměti člověka. Ve čtrnácti částech se prezentují díla různých médií a dobových tendencí, jejichž zvrstvení vychází z poznání dynamické scény nejen umění devadesátých let, ale i začátku nového milenia.
Po sametu představuje návštěvníkovi české vizuální umění převážně z posledních dvaceti let nečasově; nazírá na ně jako na proměnlivou strukturu. Potlačením chronologického řazení a vzájemnou rytmizací generačně vzdálených umělců vznikají netušené paralely, otevírá se prostor pro nové výklady.
Dům U Zlatého prstenu. Od 17. 11. 2009 (dlouhodobá expozice). Otevřeno úterý - neděle, 10 až 20 hodin. Autoři koncepce výstavy a katalogu: Sandra Baborovská a Karel Srp. Katalog s texty Miroslava Petříčka, Karla Císaře, Tomáše Pospizyla, Petra Vaňouse, Olgy Malé a Jitky Hlaváčkové vydává Arbor vitae.
