reklama
 
 

Bestseller od nacisty učí, jak správně zaorat Židy

7. 12. 2008
Foto: archiv
Laskavé bohyně Jonathana Littella dovedou vyždímat
Doporučujeme

Recenze - Proč ve světě a teď i u nás patří k nejprodávanějším knihám Laskavé bohyně od Jonathana Littella? Čím zaujala zpověď přesvědčeného sturmbannführera Maxmiliana Aueho, který se nechce omluvit ani provádět sebereflexi a jen popisuje tuny válečných hrůz?

Odpovědi jsou překvapivě snadné, jen jich je víc. Lidé jednak mají rádi čtení hrůz a Littell jim svou knihou poskytuje omluvu - je přece důležité vědět, co se stalo v historii! Laskavé bohyně jsou ve své popisnosti-grafičnosti doslova pornografické a naplňují to jak v popisech násilí, tak v popisech perverzního sexu. V jistém smyslu mohou Bohyně svým vznešeným tématem krýt fakt, že suplují např. nového Stephena Kinga - tedy ty nejšťavnatější části, jaké by mistra napadly - a starého dobrého markýze de Sade.

Za druhé, Littellova kniha se sice skoro nedá přečíst, má totiž téměř 850 stran hlavního textu, zato se dá báječně konzumovat v MHD, útržkovitě a klidně napřeskáčku, poněvadž je složena z několika přísně oddělovaných žánrů, či řekněme diskursů, a navíc je úplně jedno, jestli si pamatujete, co se stalo předtím. Dr. Aue má sice fenomenální paměť na detaily, ale nijak je mezi sebou neprovazuje, jeho zápisky spíše otupují.

Naprostá únava čtenáře

Podle jeho pedantského vzoru si shrňme, že se tu střídají tyto diskursy: 1) štábní porady (hodně lidí na sebe řve a důsledně se oslovuje svými hodnostmi), 2) líčení hromadných a individuálních vražd (Aue jako téměř nezúčastněný svědek, moucha na zdi či na mrtvole bez citu popisuje mašinérii smrti), 3) divoké Aueho sny (ze zírajícího subjektu s nelidskými parametry se stává důsledně introspektivní subjekt), 4) filozofické disputace (dialektické souboje mezi nositeli různých světonázorů), 5) exkursy do různých vědních oborů (do sebe zahleděné výklady, které nikam nevedou a dokazují, že jejich mluvčí jsou vzdělaní, ale neuvědomují si šíři situace) a 6) záchvěvy přírodní poezie se zátišími plnými klidu a voňavého vzduchu.

Pokaždé Littell dospěje tou hromadou písmenek k naprostému excesu a únavě čtenáře, zároveň mu vždy poskytne úlevu, že už jedna pasáž končí a jde se jinam. Na straně 793, kdy už si opravdu myslíme, že kniha musí skončit, na nás Aue dokonce mrkne: kdepak, holenkové, ještě padesát stran nesnesitelného krváku, abyste si nemysleli, že to bude idylka.

Z dočtení Laskavých bohyň je stává sportovní úkol a test odolnosti. Samozřejmě jde o typ knihy, u níž by se kdekoli dalo vyhodit několik desítek stran a celkově by mohla být vykrácena na třetinu, ale v tom právě spočívá její velikost a záludnost. Nejde o to přečíst ji celou důsledně, ale o fakt, že v jednom balení a vazbě existuje tolik hrůz a odporností. Sám fakt, že kniha vznikla, je memento za mrtvé.

Nuda a úmornost zde slouží jako součást konceptu, tak jako u 120 dnů Sodomy od Sada nebo u Amerického psycha od Breta Eastona Ellise. Fascinuje nás to, chceme to číst, ale nedá se to číst. Coby čtenáři pendlujeme mezi těmito protimluvy a zažíváme podivnou paradoxní zkušenost.

Ani jíst mi z toho nechutná

Nejdůležitější pro celou četbu je esejistický úvod, kdy Aue zasedá k psacímu stolu. Dozvíme se, že se umí ovládat a je citově prázdný, což bude pro styl zásadní. Aue se ptá sám sebe, proč to vlastně všechno píše, a otázka "zda dovedu ještě něco procítit?" zůstává víceméně řečnická. Ze zbytku knihy převládá dojem, že namísto lítostí nad svými činy Aue lituje sám sebe. Proč mě nutili zabíjet a přihlížet zabíjení; vždyť se podívejte, co ze mě zbylo, ani jíst mi nechutná, pořád zvracím, to je ale život…

Jeho úhel pohledu se skládá z několika předpokladů. Jednak podle něj žijeme v nejhorším z možných světů a nemá smysl omlouvat se ani zaštiťovat velkými ideály. Tento typ deziluze bychom nejspíš od nacisty nečekali.

Aue je nicméně pragmatik a racionalista a na úvod dá na srozuměnou, že nesouhlasí s počty obětí, které jsou ve druhé světové válce připisovány Němcům. Nad jeho pedantskými výpočty musí zaplesat srdce každého neonacisty (ostatně není úplně od věci otázka, kdo všechno pomohl knize do žebříčků). 

V závěrečné argumentaci úvodu Aue dospěje k několika zjištěním: ve válce člověk ztrácí právo nezabíjet a v případě genocidy nemá její vykonavatel coby součást obřího mechanismu žádný vztah k výsledku svých činů - stejně jako když Marx popisuje, že dělník nemá vztah k výrobku z továrny.

O autorovi

Jonathan Littell (1967) je syn spisovatele Roberta Littella, specialisty na špionážní romány. Žije ve Francii a píše francouzsky. Pracoval jako humanitární pracovník v Čečně. Část jeho předků je židovského původu. Autor jinak aktivně vystupuje proti státu Izrael, kritizuje ho za účelové politické zneužívání holocaustu.

Čili mezi nacisty byli psychopati, někteří lidé vykonávali rozkazy horlivěji, než by museli, ale vy - milí čtenáři - byste rozhodně nebyli lepší než já, píše Aue s hlubokým přesvědčením.

Tím se ovšem dostáváme k tomu, jaký typ nacisty vlastně Aue je a Jonathana Littella můžeme snadno kritizovat, že se sice vyhnul některým klišé, ale nakonec Aueho splácal z klišé jiných. Aue není mysteriózní bestie a karikatura jako Adolf "Darth Vader" Hitler, přesvědčený ideolog a demagog ve vyšší šarži; není to ani klasický pěšák a sadista, jakých jsou plné filmy a hrají je ožralí komparsisté, kteří se jinak mlátí na fotbalových stadionech.

Jak znásilnit podstatu umění

Není to dokonce ani šedivý úřednický vykonavatel, který "jen dělá svoji práci" - onen typ "Eichman v Jeruzalémě", jak ho popisuje Hannah Arendtová. Aueho nelze popsat jako zlého člověka ani jako metafyzický princip nebo čistý sociologický a psychiatrický případ.

Nicméně Littell si svou jinak obdivuhodnou práci nesmírně ulehčil tím, že Aue, do nějž se vtělil v první osobě, je typ nacisty-intelektuála s uměleckým nadáním. Vždyť kdo jiný by byl schopen napsat román? Aue sice trochu pochybuje o svých dovednostech v psaní, ale nakonec se rozjede a vedle trpného řazení suchopárných pasáží v sobě v záblescích objevuje nebývalou senzualitu a múzičnost.

Jeho příklad jde proti mottu Ludvíka Vaculíka "Napiš co nejlépe, cos udělal v životě nejhůř" - protože v tomto případě sebelepší kniha neulehčí hříchům ani nemůže být považována za umění. Způsob, jakým Aue píše, znásilňuje podstatu umění jako sebepoznání. "Hrdina" o sobě na konci neví vůbec nic, co už nevěděl na začátku. Nezměnil se, jen na nás chrstnul kbelík svojí špíny.

Může sebe sama líčit v analogii s Orestem (odsud bohyně-harpyje z titulu), citovat Platona, mistra Eckharta, Kleistovy verše, vidět se jako Lermontov či zneužívat Kierkegaarda, když interpretuje úděl nacistů jako těch, kteří dovršují Abrahámovu oběť a musí být poslušni Zákonu - jen místo Boha mají Führera.

Zábavně působí, když se protagonista vyznává z toho, že zná Freuda a jeho vlastní rodinná anamnéza by mohla sloužit jako dokonalá případová studie - vztah k nepřítomnému otci, nenávist k matce, incestní vztah k sestře, skrývané homosexuální a nekrofilní sklony, touha být ženou znásilněnou mužem a tak dále.

Pel černého humoru

Jen letmo se Aue zmíní, že ještě nečetl Sartra - právě znalost existencialismu a pochopení otázek lidského bytí schází jeho zpovědi, aby byl schopný přijmout odpovědnost. Auemu skvěle pracuje rozum, ale nemá ho propojený s emocemi; je při plném vědomí, ale má nulové svědomí.

Littell zůstává v tomto ohledu snad až moc modelový. Věrohodnosti románu nakonec nepřispívá ani to, že si Aue pamatuje příliš mnoho detailů. Možná je to výsadou starého člověka vzpomenout si, co měl před desítkami let kdo na sobě, co říkal, co jedl a co bylo cítit ve vzduchu.

Hrdina ale pak svým putováním po německých frontách připomíná chvílemi něco mezi Cimrmanem, Forrestem Gumpem či Zeligem; jen není roztomilý, naivní a nevinný. Modelové je i to, že frontovou zkušenost prožije přímo, ale o koncentrácích se dozvídá letmo coby kontrolor skrze hlášení o efektivitě práce.

Právě efektivita jako ústřední téma všech porad dodává knize pel neuvěřitelně černého humoru, takže se člověk občas neudrží a musí se smát. Přiznám se, že do mého soukromého slovníku z Laskavých bohyní proniklo spojení "zaorat Židy" - kdykoli mám pocit, že je potřeba zbavit se něčeho nepříjemného, ehm.

Kniha každopádně poskytuje obrovské množství materiálu k relativizaci stereotypního pohledu na 2. světovou válku. Poznáme, že mezi nacisty panovaly zásadní neshody ohledně politických ideálů a jejich uvádění do praxe, že mezi sebou vedli až absurdně citlivou debatu na téma, jak se podepisuje masové vraždění na psychice německých vojáků, a že všichni ze strachu donášeli na všechny.

Vysvitnou i perličky, že správný nacista pěstuje antisemitismus pouze na intelektuální, nikoli pudové úrovni, nebo že mnohé národy nacisty vítaly jako osvoboditele. Ne že by se to člověk nedozvídal nikde jinde, ale Littell to zkrátka nahrnul na jednu hromadu.

Kdo má smysl pro národ

Nabízí navíc silnou interpretací "nacistické masové duše" - když tvrdí, že jedním z motorů nenávisti k Židům a snahy je vyhladit bylo to, že Židé mají rozvinutý smysl pro národ-Volk, čímž se nacistům nepříjemně podobají.

Vysvětluje i zvláštnost sadismu německých vojáků vůči svým nepřátelům na základě toho, že brutalitu podněcovalo poznání, že nepřítel není Untermensch, jak jim nalhávala propaganda, ale stejný člověk jako oni. Toto příšerné zjištění bylo tedy třeba o to násilněji ubít.

Fascinující jsou rovněž disputace na téma jazyk a rasa, přičemž Aueův přítel, německý lingvista Voss, odmítne rasismus jako nevědecký paskvil. Že neexistuje žádná vědecká definice rasy, věděl tedy tento muž-člen strany(!) už dávno před vznikem novodobých přihlouplých knih typu Tabu v sociálních vědách, které se líbí neonacistům a různým popletencům.

Úžasně vyzní diskuse na téma srovnávání německého národního socialismu a sovětského komunismu, kde se ukáže jejich pokrevní příbuznost i zparchantělost. Opět povinná četba pro neonácky i všechny komunisty, zvláště pro ty, kteří si pořád myslí, že "základní myšlenka komunismu je zdravá".

Laskavé bohyně se sice chvílemi nedají číst a nedají se téměř dočíst, ale člověk se o nich zároveň nedovede odtrhnout. Mají v sobě i další bestsellerový znak - kniha je psána zvláštním jednoduchým jazykem, na nějž si není třeba zvykat.

Dostanete brakový krvák, porno, přepisy pracovních schůzek a trochu filozofie jako bonus. Úkol upozornit, že se historie kdykoli může opakovat, naplnil cynický humanitární pracovník Jonathan Littell bezezbytku.

Jonathan Littell: Laskavé bohyně. Z originálu Les Bienveillantes (2006) přeložila Michala Marková. 872 stran. Vydal Odeon, Praha 2008. Doporučená cena 499 korun.

autor: Kamil Fila

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama