Recenze - Je to stejný Bernières jako vždy. I v tom, že každá jeho kniha je jiná a zase překvapí. Jeho nejnovější, u nás před pár týdny vydaný román Partyzánova dcera je příběhem obchodního cestujícího z Anglie a dívky ze Srbska.
Stejně jako v předchozích knihách dostáváme i tady skládačku, kde se střídají vypravěči. Tentokrát si nicméně Bernieres vystačil se dvěma: mužem a ženou, Chrisem a Rozou. Jen trochu se do toho ještě plete autor.
Chris je klasická nešťastná postava muže, kterého netěší ani zaměstnání, ani manželka. Živí ho nezajímavá práce, prožívá banální vyhaslé manželství a tísní ho klasické problémy spojené s krizí středního věku.
Své ženě přezdívá Velká knedlíková šiška - v originále Great White Loaf - a dcera je vůči němu v adolescentní opozici. Když potkává druhého vypravěče - Rozu, imigrantku a dceru jugoslávského partyzána a činovníka tajné Titovy policie, padne jiskra do suché trávy. Jejich vztah můžeme popsat jako mix přátelství a lásky.
Vzájemně si vyprávějí o svém životě, ale zdá se, že pro publikum je zajímavějším "srbská" polovina vyprávění. Angličan Chris je totiž jakýmsi ztělesněním mdlé doby 70. let před příchodem premiérky Thatcherové.
Oba spojuje smutek. V případě Rozy jde o to, že se jí toho v jejím krátkém životě stalo příliš mnoho, Chris zase za svůj delší život nezažil skoro nic. Zatímco Balkán válcují dějiny a válec se nedaří zastavit, na Západě život plyne v bezčasí.
Rozdíl mezi tímto mužem a touto ženou jako by symbolicky představoval rozdíl dvou kultur, východní a západní. Roza si bez okolků přizná, která všechna etnika k smrti nenávidí, Chrise děsí už jen představa takové nekorektnosti.
Pro Rozu jsou Chorvati vrazi a Albánci primitivní. Její odlišnost je posílena i tím, že tato jugoslávská žena - přes svou citlivost, iracionalitu a schopnost plakat - dokáže jednat tvrdě jako muž, riskovat a činit náhlá rozhodnutí. Chris je v zajetí sebelítosti a výmluv, což mu pomáhá zdůvodnit si i to, že má právo opatřit si prostitutku. Místo ní však narazí právě na Rozu, která si na prodejnou ženu hraje a pak mu tvrdí, že jí kdysi i byla.
Nikdy se nedozvíme, nakolik je pravda všechno to, co říká Roza. Měla skutečně incestní poměr se svým otcem, jugoslávským partyzánem? Opravdu byla tou prostitutkou? Vlastně i její vztah k tomu ženatému muži je poněkud záhadný. Nikdy neřekne "miluji tě". Jediné, co od ní slyšíme, je věta: "Myslela jsem, že mě miluješ."
Zdá se, že za tím, co říká, je pravdivé jádro, ale zároveň zřejmě upravuje verze podle momentálního posluchače. Jako pro moderní Šeherezádu pro ni existuje jen tady a teď. Hlavně její zásluhou tak lze příběh číst i coby román o vyprávění.
Kdo je vlastně Roza? Nabízí se mnoho vysvětlení. Jedno z nich může znít, že je katalyzátorem, který v mužích probudí to nejhorší - pokud v nich to nejhorší už předtím je. Nebo to nejlepší - ale kde by se to v nich vzalo, když jsou to většinou slaboši?
Roza také naplňuje prastarý literární obraz ženy přicházející odjinud, tajemné a tak jiné, než jsou všechny ty spořádané ženušky, které mají běžní manželé doma. I kdybychom zůstali jen u slavných filmů poslední doby, vzpomeňme třeba na snímky Piano (1993) nebo Guvernantka (1998), popřípadě Čokoláda (2000).
Tam všude přicházejí tajemné ženy odkudsi a působí v usedlých poměrech jako kámen hozený do vody. Kombinace božských rysů a hříšnosti, pokud je tedy hříšností míněna erotika a pomsta, nikdy neselhává. Louis de Bernières tak navazuje na prastará vyprávění a obrazy, i když některé motivy - zřejmě vědomě - otáčí. Tentokrát se zpovídá prostitutka, nikoliv životem zpustošený muž.
A jak to dopadne? Jako vždycky u Bernièra. Jeho věrní čtenáři tuší, jaký vztah má autor k happy endům.
Louis de Bernières: Partyzánova dcera. Z anglického originálu přeložil Viktor Janiš. 176 stran.Vydal BB art, Praha 2008.
| Louise de Bernieres |
| Knihy Angličana s francouzsky znějícím jménem se odehrávají v Latinské Americe, Řecku i Austrálii. V Česku by možná zůstal lahůdkou pro znalé, kdyby se jeho román Mandolína kapitána Corelliho nedočkal hollywoodského zpracování s hvězdným obsazením. Až po jeho uvedení tu začala vycházet trilogie o fiktivní latinskoamerické zemi, která spisovateli získala proslulost (Válka o zadnici dona Emmanuela, Seňor Vivo a drogový baron, Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána). Svět vládnoucí junty i levicových guerill a náboženství, záplava postav, brilantní styl i politická satira - to vše patří k autorovi, jenž bývá považován za spisovatele ovlivněného magickým realismem. Původ ale nezapře: na jednu stranu potěší příznivce humoru anglického ražení, na druhou jsou jeho líčení tak drastická, že lze hovořit až o naturalismu. V roce 2002 tu vyšla kniha Rudý pes, v níž ztvárnil dobrodružství inteligentního psa z ovčáckého plemene kelpie. A v červnu 2004 Bernièresovi vyšel - dnes už předposlední - román Ptáci bez křídel. Odehrává se ve vesnici Eskibahçe na jihozápadním pobřeží Turecka a mapuje osudy jejích řeckých a tureckých obyvatel, převážně za první světové války a v následné etnické čistce. Objemný román nabízí to nejlepší, co kdy Bernières napsal. Rozmáchlá historická freska nabídne vše, čím dosud vynikal: smysl pro humor, ironii, ale i umění zkratky a schopnost zachytit na osudu jedné postavy, ba na peripetii tohoto osudu absurdnost celého politického soukolí, do něhož je jedinec vržen. |
