Recenze - August je z hlediska hierarchie ten nejposlednější z posledních cirkusových umělců, nešikovný otloukánek, hlupáček, který neumí vnímat svět a jazyk jinak než doslova.
Divadelní hru August August, august napsal Pavel Kohout v roce 1967 pro herce vinohradského divadla a stala se druhou nejuváděnější českou hrou vůbec - na prvém místě je Kohoutova hra Taková láska. Byla inscenována více než stokrát, zvláště v zahraničí. Autor k četnosti jejího uvádění sám dodává: „Osud každé hry je ve hvězdách. Této pomohla hned první inscenace s hvězdným obsazením Brodský, Jirásková, Kopecký, Kepka, Šmeral, Bláha, Janžurová... No a pak nás Rusové přepadli právě v srpnu, měsíci nesoucím v mnoha zemích jméno august. Ačkoli byla napsána už v roce 1966, stala se hra jakousi panychidou za tragédii politického „Pražského jara" 1968 a byla proto uvedena na všech kontinentech."
Frizírovat Valčík osmi bílých lipicánů
Komedie se odehrává v prostředí cirkusu a na jejím počátku je Augustův velký sen - alespoň jednou "frizírovat Valčík osmi bílých lipicánů", což je mistrovské číslo ředitele cirkusu. Hned z úvodní scény je jasné, že ředitel cirkusu Hozknecht spolu s inspektorem manéže využívají přání neskonale hloupého klauna k pobavení publika. Herci často nevedou dialogy mezi sebou, ale směřují repliky publiku, jako jsme zvyklí u cirkusových klaunů. Svým způsobem nás také zkoušejí, jak dlouho se dokážeme bavit šikanou, můžeme-li takto „nepatřičně" nazvat způsob, jakým s klaunem oba nadřízení zacházejí, neboť v cirkuse se přece může s klaunem zacházet jakkoliv. K tradici Augustů dokonce patří, že po každém fóru dostanou místo odměny facku.
Ke Kohoutovu autorskému typu mísení hry a skutečnosti skoro vždy patří, proto citujme opět dramatikovo vyjádření ke vzniku hry: „Ve vzrušené diskusi jsem vyslovil svůj pocit, že umělci přijali roli klaunů, kteří mají překlenout přestávky a zamaskovat krize produkcí politiků, aby za to nakonec dostali pár facek nebo kopanec do zadku....Kolegové svorně zvolali - Napiš to!"
Jaký smysl má inscenovat hru dnes? Základní dramatická situace je jednoduchá: K dosažení svého snu musí August splnit řadu různých podmínek, které jsou zdrojem gagů a dílčích dramatických situací. August plní rozkazy svých šéfů, jen co udělají tečku za větou, což dává hře neobyčejně rychlý spád. Fantazie, vtip, neúnavnost a pointy jsou v převažující míře na straně Augusta a jeho rozšiřující se klaunské rodiny, čímž se samozřejmě podmínky a šikana ředitele a nervozita inspektora stupňují.
Sám autor uvedl hru slovy: „Miluji cirkus, protože v něm žiju." Režisér Petr Kracík k výkladu hry dodává: " Kohoutova klaunská „augustí" rodina má svůj zvláštní sen: udržet se ve světle života. Pro mne, ale myslím, že i pro diváky, nabízí hra spoustu možných výkladů a bude záležet jen na jejich vnímání a fantazii, co si vyberou, a jak s představením ve své mysli naloží."
Co všechno si necháte líbit?
Jestliže se před pětačtyřiceti lety hře přikládaly významy politické a ona je unesla, dnes možná sedí v publiku svobodní lidé, kteří si od svých nadřízených nechávají líbit jednání podobně cirkusově agresivní a svévolné. Modelový rozměr hry nám umožní vidět přinejmenším naši „osudovost" (ať August dělá, co dělá, stejně skončí špatně), či neschopnost nahlédnout a analyzovat svou vlastní situaci rozumně. Ohrozit šéfa, dokonce mu do očí říci, že byste chtěl dělat jeho práci a překračovat jednu překážku za druhou, kterou vám ke splnění snu klade, to je klíč k napětí nejen životnímu, ale také k napětí divadelnímu. Celou dobu jsme zvědaví, jak „boj" nadřízených s podřízenými dopadne. Nebudou sedět v publiku i ti, kteří přes všechny políčky, jež dostávají, jdou za svými sny zrovna tak naivním urputným způsobem jako August?
Můžeme cirkus odmítat, můžeme ho vnímat jako přežitek z jiné doby a ignorovat ho, ale pokud jsme na něm byli byť jedinkrát, pamatujeme si nezaměnitelné vůně stájí, atmosféru v šapitó, přiblblé výstupy klaunů, neuvěřitelné výkony artistů, zvláštní sezení na nepohodlných lavicích, hudební šraml. V Divadle pod Palmovkou přece jen ale nejsme v cirkuse. Od divadla očekáváme více než prvoplánovost cirkusového představení. Petr Kracík slibuje dát figurám lidským rozměr. A herci stojí vskutku před obtížným úkolem dát modelovým situacím a klaunériím duši. Jak se jim to daří?
Prostřednictvím hlavního hrdiny (Radek Valenta) sledujeme Augusta především urputného. Díky jeho hereckému pojetí můžeme možná zahlédnout i svou vlastní urputnost, s jakou jdeme za svým cílem až do sebezničujícího konce. Vrženost do světa (Lulu i August Junior se přímo na jevišti rodí již jako dospělí), je zřejmým způsobem, jak nás odvést od realismu a skrz symbolické zrození z loutky (Lulu) nás nutí přemýšlet o důvodu takového zrození či spíše stvoření.
Hana Seidlová objevila v postavě Lulu ryzí typ naivní lidové ženy kterou odněkud důvěrně známe. Jsme to my, dámy? Je to vaše vlastní žena nebo sousedka, pánové? Nebo jsme ji potkali na filmovém plátně? I když podprsenku nenosí na těle, ale na šatech, je milá a rozkošná v každé situaci a má v sobě cosi z Julietty Massiniové z Felliniho Silnice. Prosťáček boží, který neumí předstírat lásku ani krutost a kterému bude pro slabost ducha odpuštěno i to, že s prostou ženskou věcností přesvědčuje svého muže Augusta, aby zabil tchána, jejího otce. Její prostotě věříme a máme-li dar vcítění, jsme smutní, i když ona svůj smutek neprožívá, ale publiku ho jen předvádí.
Bumbul Miloše Kopečného není karikaturou otce, je milujícím otcem a jeho duši podtrhuje líčení i kostým, v jeho případě chce se říci zvláštně staromilsky nažehlený, i když záplatovaný šat. August junior (Jan Konečný) má klaunské džínsy a duši puberťáka, jehož protesty jsou spíše milé než drzé. Celé rodině klaunů se již při premiéře dařilo skvěle a nepochybuji, že s reprízami jejich „oduševnělost" poroste a publikum bude moci být téměř permanentně dojato zvláštní bláznovskou milostí.
Kostýmy Samihy Maleh a líčení je obzvláště klaunské rodince natolik šité na míru, že se skoro zdá, že charakter postav a herecká stylizace se odvíjí od kostýmu. Jakoby tu byl už dávno před inscenací, ale i dávno před napsáním hry ukryt v základních lidských typech a v jejich dlouho usazovaném, a proto dokonalém výtvarném zobrazení.
Scéna je čistá, kombinace zlaté a modré působí tak akorát honosně, uznání zaslouží přesná míra a zvládnutí akrobatických prvků a pěveckých čísel.
Až přijdeš večer do divadla, miláčku...
Pavel Kohout je básník a svou hru hercům na první zkoušce přečetl se záviděníhodnou schopností akcentovat větu tak přesně, že psychologie postav i dramatické situace se k nim dostaly přímým zážitkem z dramatikovy četby. Ztělesnění postavy k nim přišlo skrz melodii jazyka, jeho poezii, schopnost nadsázky a přesně vygradovanou pointu. Na premiéře doprovázela dramatika jeho stále krásná žena, Jelena Mašínová. Její subtilní postava a způsob, jakým se dívala před premiérou kolem sebe, koresponduje i po letech se slovy, jimiž se autor na ni obrací v úvodu hry: „Až přijdeš ten večer do divadla, miláčku, slavnostně učesaná a snad i svátečně vzrušená, překvapí tě už jeho vzhled..."
Při četbě hry si všimneme, že autor psal poznámky inscenátorům stejně poeticky jako celou hru. Jakoby jimi nedával pokyny technice, ale provázel hrou křehkou ženu, která nesnese hrubé zacházení.
Cosi z něhy těch poznámek se dostalo i do inscenace a přes všechnu hrubost zlých postav a špatného konce, sledujeme na jevišti klauny, kteří v nás budí dojetí. Je otázka, jestli jednoznačně zlé postavy, Ředitel Holzknecht a Inspektor manéže, jsou slabinou hry nebo jen slabinou inscenace. Jakoby tu jejich výstupy byly jen proto, aby hra mohla pokračovat.
Karikovat Zlo, aby bylo i přes jasnou karikaturu nebezpečné, není jednoduché a možná stálo za to hledat více podob těch, jejichž předlohami se to v politickém i firemním životě jenjen hemží. Že hru s těmito přesahy sledoval i Václav Havel, dokládá Pavel Kohout touto citací: „Když jsem v roce 1994 seděl s panem prezidentem Havlem, který navštívil moji premiéru této hry v Divadle na Vinohradech, říkal mi: „No jo, Pavel by nejraději teď chtěl být tím augustem a já že jsem tím ředitelem". To se naštěstí pro oba dramatiky, kteří spolu koncipovali znění Charty 77, nesplnilo.
Věřím, že několik vulgarizujících, jakoby omylem sem zatoulaných a v této inscenaci trapně působících sexuálních gest nejenže nepřibude, ale že stejně tak, jako se v premiéře objevila, s reprízami zase odejdou. Byla by veliká škoda, kdyby namísto cizelování dialogů a zjemňování gest přibýval do inscenace s reprízami humor očekávaný v nejlacinější putyce, kterého se může chytat jen publikum nezralé nebo pubertální. Hra laciná není a jak pravil pan režisér, záleží jen na nás, jak ve své mysli s představením naložíme.
Pavel Kohout: August August, august, režie: Petr Kracík, hudba: Michal Pavlíček, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Samiha Maleh, clowncoach a gagman: Boris Hybner, choreografie tanečních čísel: Jana Hanušová, dramaturgie: Ladislav Stýblo, obsazení: Dušan Sitek, Jitka Sedláčková, Ivo Kubečka, Tereza Šefrnová j.h. nebo Anna Stropnická j. h., Radek Valenta, Hana Seidlová, Miloš Kopečný, Jan Konečný, Aleš Alinče. Divadlo pod Palmovkou. Premiéra 9. a 10. března 2012.
