Dům roku 1927 pro sebe a svou rodinu koupil židovský právník Eduard Schwarz. Spisovatelka v něm od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila. V próze předkládá příběhy Schwarzových potomků i dalších obyvatel.
Oslavu vydání knihy, kterou publikovalo nakladatelství Odeon, se rozhodla spojit s pokládáním takzvaných kamenů zmizelých. Jedná se o dlažební kostky s mosazným povrchem vsazované do chodníku před domy obětí holokaustu a nacistického režimu.
"Pokládání Stolpersteine jsem iniciovala poté, co jsem objevila osud obyvatel a vlastníků v našem domě, kteří skončili v koncentráku," vysvětluje Tereza Boučková.
Středeční akce začne přímo na adrese Matoušova 12 na pražském Smíchově. "Budou přítomni i potomci zavražděných židovských spoluobčanů. Se souborem Mišpacha zazpíváme jednu krásnou píseň, která se na to připomenutí hodí. Potom se přesuneme pár kroků od domu v Matoušově ulici do parku před Galerií a kavárnou Portheimka, kde budeme zpívat a slavit vydání knihy," dodává autorka.
Sedmašedesátiletá spisovatelka a scenáristka píše o lidech, které chtěli nacisté a komunisté ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit. A oni se, každý po svém, snažili osudu vzdorovat nebo před ním utéct.
Osudy obyčejných lidí Boučková zobrazuje na pozadí velkých dějin. "Snažila jsem se tam vystihnout ten paradox dob nacismu i komunismu. Samozřejmě jsem hledala způsob, jak ty osudy, které jsem hledala poměrně dlouho a složitě, psát, protože nejsem historik. Člověk má k dispozici nějaké množství faktů a lidských příběhů, ale pak to musí napsat tak, aby čtenář s těmi lidmi žil a knihu neodložil. To je věc literárního umu, ke kterému jsem se snad lety nějak dopracovala," doufá.
Do příběhu obyvatel domu v Matoušově ulici vklínila i válku na Ukrajině, loňskou tragickou střelbu na pražské filozofické fakultě či teroristický útok palestinského hnutí Hamás na Izrael.
Tereza Boučková kvůli rodinnému původu nemohla za komunismu studovat, po podpisu Charty 77 pracovala jako uklízečka, balička, pošťačka či domovnice. Za svou první knihu Indiánský běh, popisující prostředí disentu, v roce 1990 obdržela Cenu Jiřího Ortena.
Ještě v 90. letech následovaly krátké prózy Křepelice a Když milujete muže, v novém tisíciletí pak například povídková kniha Šíleně smutné povídky. Knižně vydala tři publicistické výbory nazvané Jen tak si trochu schnít - fejetony o mužích a lidech, Boží a jiná muka - fejetony o lásce ke kolu a Závod s časem - 99 nejrychlejších fejetonů.
Roku 2008 se její autobiograficky laděný román Rok kohouta stal nejprodávanější českou knihou roku. Boučková napsala také scénáře k filmům Smradi a Zemský ráj to napohled.
