Garbo, krycí jméno pro nejdůležitějšího dvojitého agenta druhé světové války. Španěl Juan Pujol García byl tak chytrý, že by mohl dělat možná leccos, jenže on si položil nejšílenější možné cíle.
Stvořil si identitu Garba, která pracovala pro Brity i pro nacisty = pro Brity, ale nacisti to nevěděli. Vytvořil si síť víc než dvaceti agentů v Británii, které nacistům účtoval… ale nikdy neexistovali. Umožnil vylodění v Normandii a výrazně napomohl spojeneckému vítězství ve druhé světové, což Němcům do poslední chvíle nedocvaklo.
Dostal jako jediný člověk v historii nejvyšší válečné ocenění od nacistů i od spojenců. Desítky let úspěšně fingoval vlastní smrt. A to všechno je pravda.Na rozdíl od některých kolegů si ovšem nemyslím, že by na základě námětu dokumentárního filmu Špión Garbo mohl snadno vzniknout snímek hraný. Respektive, samozřejmě by vzniknout mohl, ale reálná historie by musela projít pravděpodobnostním „sítem" fikce.
Představte si hraný snímek, který by s podobným námětem přišel a netvářil by se jako variace na bondovku nebo jako parodie špionážního žánru. Stal by se zřejmě terčem zdrcující „pravděpodobnostní kritiky" - protože na podobnou story by divák jen obtížně přistupoval. Jako téma k dokumentu se naopak Garbův příběh jeví jako stvořený - ale přesto to nedopadlo zdaleka tak dobře, jak by se mohlo z výše uvedeného zdát.
Ústřední story je dechberoucí, zejména pokud jste někdy měli čest se špionážní romány nebo filmy. Stejně tak se nejeví jako hloupý nápad nechat promlouvat historiky, kteří po letech snažení dokázali Garbův příběh rekonstruovat. Jenže složit všechno do mechanické montáže mluvících hlav smíchané ještě s několika málo archivními záběry a ukázkami z propagandistických nebo válečných filmů, to prostě ve výsledku divácky příliš efektivně nepůsobí.
Režisér Edmond Roch totiž neplatí za dobrého vypravěče a Garbův příběh zachraňuje hlavně jeho neuvěřitelná působivost v okamžicích, kdy jeden muž manipuloval nacistickou armádou. Ta svému agentovi slepě důvěřovala; dotovala jeho ho (a tím vlastně současně konkurenční tajnou službu) nemalými penězi a spolkla mu i nejneuvěřitelnější zpětné výmluvy: „Fingované vylodění v Normandii bylo překvapivě tak úspěšné, že se nakonec skutečné vylodění v Calais zrušilo."
Nutno poznamenat, že úspěšné bylo hlavně proto, že Garbo nacisty přesvědčil, že jde pouze o krycí operaci toho „druhého! vylodění, a tak všichni němečtí vojáci setrvávali v Calais.
Jenže Garbova kariéra byla mnohem delší. Ještě pod občanským jménem se zapojoval zpočátku do jiných válečných konfliktů, které nejsou z hlediska dobrého vyprávění zdaleka tak podmanivé, ale dokument je neignoruje a zejména v těchto pasážích vyplývá na povrch jeho jednotvárnost.
Mluvící hlavy tak mluví o tom a o onom z Pujolova předgarbovského období, což občas působí stejně akčně jako dokumenty z ČT2. Roch si tady nemůže vypomáhat ukázkami z jiných filmů, takže tok informací ničím a nijak neozvláštňuje - a ke všemu není moc zřejmé, do jakého kontextu si fakta zařazovat.
Jakmile se vyprávění dostane do druhé světové války, ukázek přibývá; občas se dokonce - třeba v případě Generála Pattona - na konkrétních scénách pěkně ilustrují důsledky Gabrova jednání. Naopak třeba ukázky ze slavného animovaného instruktážního filmu z roku 1943 Spies můžete vidět zde jsou sice velmi vtipné, ale fungují spíše jako gagy samy o sobě.
Ve výsledku jsem z Rochova dokumentárního filmu poněkud na rozpacích sám o sobě není nijak zvlášť dobrý a v první třetině dokonce ani ne moc zábavný. Ale zároveň se mu povedlo dostat k divákům Garbovy peripetie a absurdní zapeklitosti špionážních triků, úskoků a paranoií během druhé světové války.
Snažit se přátelům vyprávět příběhy svých oblíbených špionážních knih nebo filmů typu Podrazu a Dannyho parťáků dopadne většinou dost neslavně. Do děje se akorát zapletete a nikdy se vám nepovede zprostředkovat jejich vypravěčskou hravost. Naopak Garbův příběh jsem od zhlédnutí vyprávěl s velkým úspěchem už tucetkrát a s úspěchem.
Realita umí být mnohem neuvěřitelnější než fikce, ale zároveň toho dosahuje prostšími prostředky, protože nemusí náhody motivovat jako „realistické". Můžu mít řadu výhrad, jak byl příběh nejdrzejšího dvojitého agenta druhé světové adaptován, jenže za sám fakt zprostředkování je třeba filmu poděkovat.
