Karlovy Vary - Film, jehož hrdiny jsou stárnoucí pastýř, kůzle a strom, vyhlíží jako výstřední kousek i mezi současnými festivalovými snímky. Snímek italského režiséra Michelangela Frammartina s názvem Čtyřikrát je dílkem pro pravé festivalové dobrodruhy.
Film oceněný v Cannes cenou Europa Cinema v podstatě vychází ze dvou velmi silných proudů současné festivalové tvorby, totiž minimalismu a realismu - a s vytříbenou ironií je dovádí do naprostých extrémů. Když ho režisér v Karlových Varech uváděl, řekl, že filmy většinou staví do středu svého zájmu člověka, zatímco on by se rád posunul jinam. Výsledkem je meditativně pomalý a pozorovatelsky nezúčastněný film, který obrací naší pozornost k osudům domácího zvířectva, a pak dokonce i vegetace.
Že tvůrcův opus není radno brát příliš vážně, naznačuje první pasáž celého snímku, kde ještě v centru pozornosti stojí lidská postava. Pomalé záběry starého pastýře vedoucího své stádo z pastvy postupně nabývají stále surreálnější nádech.
Zjišťujeme, že neustále kašlající pastýř pije vodu smíchanou s prachem z blízkého kostela a následně nevěřícně zíráme na scénu natočenou v jediném extrémně dlouhém záběru, během nějž do městečka zničehonic ve starém autě přijede skupina starořímských vojáků a společně s většinou vesnice se vydá na blízký kopec, aby tam provedla ukřižování.
Neméně ironická je následující pasáž, jejímž hrdinou je čerstvě narozené kůzle. Divákům realistických filmů, kteří jsou zvyklí na dlouhé záběry sledující hrdiny při nejvšednějších rutinních činnostech, bude povědomý dokumentární odstup a trpělivost, s nimiž kamera pozoruje kůzle při takových činnostech, jako je průzkum stodoly nebo výprava na pastvu.
Paralela se současnými festivalovými trendy naneštěstí už není tak silná v závěrečné části filmu, kde je hlavním protagonistou vzrostlá jedle stojící uprostřed lesa. Pokud by závěrečnou zhruba půlhodinu filmu zabíraly dlouhé záběry větví chvějících se ve větru, mravenců putujících po kůře stromu či padajícího jehličí, celý koncept Frammatinova filmu by to dovedlo do dokonalosti.
Místo toho ale sledujeme, jak je strom poražen rozřezán a použit na výrobu dřevěného uhlí. Pořád je to celkem nezvyklá filmová podívaná, ale nepříjemně připomíná banální dokumentární filmy o dřevozpracujícím průmyslu.
Jak je asi jasné, Čtyřikrát je film, jehož humor a půvab zdaleka neocení každý. Nicméně není nutné jej vnímat jen jako sofistikovaný cinefilní vtip. Díky tomu, že posunul oblast svého zájmu mimo svět lidí, musel dost výrazně proměnit pojetí dramatičnosti a vyprávěcích postupů.
Když je hlavním hrdinou filmu kůzle nebo kus dřeva, není například vůbec jednoduché je odlišit od ostatních koz ve stádě nebo od jiných kusů dřeva ležících poblíž.
Film to řeší jediným možným způsobem: totiž že to kůzle nebo špalek, který máme sledovat, se od ostatních výrazně liší jen a pouze svým vzhledem. Jednotlivé zobrazované situace také najednou mají úplně jinou dramatičnost a vzniká v nich jiné napětí; prostě proto, že kozy a stromy mají jiné starosti než lidé.
Čtyřikrát je obtížné s něčím srovnávat. Jeho novost rozhodně nezaručuje, že v divácích vzbudí vůbec nějakou odezvu, natož pak pozitivní. V téhle nejistotě je ovšem Frammartinovo dílo dobrodružné.
