Praha - „Tys nám dal," durdí se naoko režisér Pavel Abrahám, když se druhou půlkou tvůrčího dua Tomášem Bojarem usedají ve foyer kina Světozor ke stolku, abychom si povídali o jejich novém filmu Dva nula, který se příští týden představí v soutěži Česká radost MFDF Jihlava a zároveň vstoupí do distribuce.
Čtěte také
Blog Jana Gregora z MFF v Karlových Varech
Horké chvíle jsem oběma mladým dokumentaristům způsobil v Karlových Varech, kde se ambiciózní projekt natočený více než dvěma desítkami kamer namířených převážně do publika během jednoho konkrétního ligového derby Sparta - Slavia promítal poprvé. Napsal jsem tehdy nadšený zápisek na blog (považuju snímek zatím za nejlepší český film sezony), na který se dalo kliknout z „výkřiku" ve smyslu „Tenhle film si Sparta za rámeček nedá".
A Abrahám s Bojarem se báli, že titulek na internetu neujde pozornosti vedení letenského klubu a bude pro ně návodný, jak se na snímek dívat: „Oni to tehdy ještě neviděli, a tak jsme byli trochu nervózní z toho, jak náš film přijmou," říká Tomáš Bojar.
Možná jsem se tehdy ve svém soudu unáhlil, ale způsob, jakým je film natočen a trapno, které stříká z některých situací a některých řečí na plátně, mě vedl k názoru, že klub nebude film považovat zrovna za skvělou reklamu. Evidentně jsem se mýlil.
„Sparta zná náš předchozí počin - Českou RAPubliku - ví, co jsme zač a že bychom primárně nedělali nějaký oslavný počin. Jejich PR oddělení tušilo, že přijdeme s autorskou výpovědí," říká Pavel Abrahám. „Vedení Sparty je v tomto ohledu nečeské a osvícené, máme je lidsky rádi," dodává.
Průvan jako v politice
Platí to i o hojně medializovaném šéfovi Letenských Danielu Křetínském. „Nás potěšilo, že si ve svých časových možnostech našel hodinu a tři čtvrtě, aby se na to podíval a ještě další hodinu, aby si o tom s námi popovídal," říká Pavel Abrahám. „A film se mu opravdu líbil."
Nedalo mi to, abych se lehce mimo kontext filmu nezeptal i na názor filmařů na Křetínského legendární černou aktovku a situaci v českém fotbale vůbec. Zatímco Pavel Abrahám se z intelektuála ve znalce fotbalového prostředí neproměnil a říká, že kauzu sotva zaregistroval, Tomáš Bojar zákulisí svého oblíbeného sportu sleduje bedlivě: „Známe aféru s Ivánkem z roku 2004, víme, co se tady dělo celá devadesátá léta, víme, co se dělo před revolucí. Že to nebyla třeba síla peněz, ale politického vlivu, co ovlivňovalo zápasy. Mám oči a na těch stadionech ty zářezy vidím, takže je evidentní, že to z fotbalu nezmizelo. Je to ovšem podobné jako v politice: uplácí a krade se dál, ale začíná se to tu a tam i trestat a je na to čím dál víc vidět."
Oba tvůrci mají k fotbalu různě silný vztah, a tak mne zajímalo, ke kterému z hrdinů svého snímku by se nejvíce připodobnili. Pavel Abrahám to nedokáže říci, ale jmenuje alespoň svou nejoblíbenější postavu: „My jsme si s Tomášem hodně oblíbili Roberta v červené teplákové soupravě. Vede sparťanskou hospodu a zároveň je řidič áčka a je celou duší sparťan. Celý jeho život, štěstí i neštěstí, stojí na tom, jak se vede Spartě, ale zároveň je extrémně vtipný: je to takový ten typ lidové postavy, která skvěle vládne slovu."
„My jsme se skoro na každé obhlídce museli jít podívat alespoň na pět minut za ním," říká k tomu Bojar. Často se celá tribuna pod ním naklání dozadu a poslouchá a on tam baví třicet lidí pod sebou," dodává.
Jeho vlastní vztah k fotbalu se asi nejvíc odráží v postavě italského kamaráda, kterého pozval na natáčení, aby v rámci filmu zazněl i hlas z jiné fotbalové kultury. „Myslím, že fotbal prožívám podobně jako on, mně třeba taky hrozně štve ten český zvyk odcházet deset minut před koncem jen, abych se vyhnul zácpě, a to, co se děje na trávníku mně taky někdy pěkně rozčiluje," říká zapálený fotbalový fanoušek a dokumentarista v jedné osobě.
Gorily v České televizi
Nápad na film vznikl v lednu 2009, těsně po premiéře České RAPubliky mapující vtipně a originálně tuzemskou hiphopovou scénu. Po roce a půl pravidelných obhlídek na letenském stadionu vypracoval Tomáš Bojar asi osmdesátistránkový scénář s podrobnými charakteristikami postav a výtvarnou a režijní koncepcí.
Stále ale nebylo jasné, jestli tvůrci najdou odvahu natočit vše v rámci jednoho večera, což kladlo velké nároky na logistiku a koordinaci několika desítek lidí. Rozhodující impuls přišel od Filipa Remundy a Víta Klusáka. V té době už měli Abrahám s Bojarem za sebou předtáčky, které ukázaly, že lidé, které oslovili, skutečně dokáží do jisté míry zapomenout, že jsou natáčeni kamerou zdálky a chovají se při fotbale přirozeně.
„Když se někomu nepovedlo chovat se autenticky při předtáčkách, byl to pro nás signál, proč s ním dál nepracovat. Ale to prostředí je na fotbale takové, že když se zvedne hluková hladina a začne se něco opravdového dít, fanoušci na to reagují a velmi rychle se nechají strhnout atmosférou," říká Abrahám.
Příkladný je v tomto ohledu případ koulaře Remka Machury, který dělal na zápase pořadatelskou službu a se svými kolegy ve filmu rozebírají aktivní braní nepovolených preparátů. Machura byl v době natáčení v dopingovém trestu. „My jsme tohle tak úplně nedohlédli," říká dnes Tomáš Bojar. „Zároveň ale on věděl, že je natáčený a v minulosti asi fakt nějaké látky užil. Uvidíme, jak se tahle věc vyvine. Samozřejmě nás to spíš mrzelo, když se novináři ozvali," říká s tím, že skandalizovat svou postavu neměli v žádném případě v úmyslu.
Pikantní příchuť mají ve filmu také scény, které zabírají komentátorské studio České televize. Kromě výjevů, z nichž vychází komicky nepříliš oblíbený moderátor fotbalu Pavel Čapek, nahrála tvůrcům do karet situace, v níž spolukomentátor Luděk Zelenka označí hvězdu Sparty Leonarda Kweukeho a jeho afrického kolegu Adenu v nadsázce za „gorily". Film pak obsahuje scénu, v níž za Zelenkou přijde televizní technik a oznamuje mu, že má průšvih, protože kvůli jeho slovům volal na Spartu rozezlený šéf veřejnoprávního sportu Ota Černý.
„Oni na to z mého pohledu zareagovali docela adekvátně, takže tu televizi to podle mě nijak nedehonestuje," říká Pavel Abrahám. Jak se ale podařilo ČT, citlivou na jakýkoli off record únik z jejího vysílání, přesvědčit, aby se projektu zúčastnila? „Je zvláštní, že si na to nedali pozor," přiznává Tomáš Bojar a vysvětluje, že tvůrci celou věc předjednávali s produkční a v den vysílání byli komentátoři, kteří vyfasovali službu na derby, postaveni před hotovou věc, že mají podepsat souhlas s vysíláním.
Dva nula ale nestaví jen na kontroverzích, je to výborná sociologická sonda do jedné subkultury a skrze ni i do mentality českého národa. Hezký obrázek o ní přinášejí například scény se dvěma malými šestiletými kluky ze sparťanské přípravky. „My jsme je v počátku i ve scénáři vnímali jako taková roztomilá neškodná opičátka," směje se Tomáš Bojar.
„Je ale zajímavé, že když se po stadionu rozleje ta určitá vlna agrese, tak mají od dospělých nacvičená stejná gesta a grify. Když tam ten aktivnější z nich rozhazuje rukama nad nějakou spornou situací, tak už v tom malém dítěti vidím padesátiletého strejce."
Tvůrci si svůj koncept nechali patentovat a uvažují o tom, že by ho nabídli zahraničním producentům. Ze srovnávacího hlediska by podobná zpráva třeba z německého nebo španělského stadionu měla ohromnou cenu.
