Na začátku podzimu jste museli zrušit několik koncertů kvůli nemoci kytaristy Honzy Juklíka, kterého nakazilo klíště. Bude do koncertu ve Foru Karlín v pořádku?

Myslím, že jo. Borelióza prý umí být vleklá a nepříjemná, ale tu akutní, horečkovou pasáž už má za sebou a na koncert v Karlíně bude určitě v plné síle.

Co vlastně po praktické stránce pro kapelu znamená společné vystoupení s filharmonií? 

Když hrajeme sami, můžeme na sebe víc reagovat a nechat se unést, což je s filharmonií složitější. Jako kapela jsme najednou součástí daleko většího celku, máme větší zodpovědnost, musíme se víc soustředit na dodržení formy i rytmu.

Člověk je součástí ohromně silného zvuku, souzvuku tolika nástrojů, společného hraní a prožívání tolika lidí naráz! Je to velký zážitek, euforický pocit.

Je taky boží slyšet písničky, které jsme dali dohromady v garáži, v provedení orchestru. Vidět dirigenta, jak vás řídí hůlkou, je až bizarní a vtipné.

Kdo se postaral o aranže?

Aranže napsal - a myslím, že moc dobře - fenomenální houslista Stano Palúch. Pro naše party to neznamená žádnou změnu. Zvuk se jenom rozšířil a obohatil o nové nápady, zvuky a harmonie. Společné zkoušení bude trvat jeden den. Ač nám to přijde šíleně málo, takhle profesionálnímu tělesu to stačí. 

Kdo z kapely dával pozor na to, aby se z aranží nestal kýč?

To pro nás bylo hodně důležité. Hodně jsme to všichni hlídali a se Stanem Palúchem řešili, aby aranže nesklouzly k lacinému zpatetizování, aby filharmonie písničky skutečně rozšiřovala a obohacovala. Několik aranží se povedlo natolik, že nás zpětně ovlivňují i během sólových koncertů. Změněné harmonie už teď slyšíme pořád.

Co vás vlastně ke spolupráci s filharmonií vedlo? V jakém momentě si klubová kapela řekne, že si chce zahrát s orchestrem?

Ředitelka festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová nás slyšela hrát akusticky na jedné akci pro promotéry. Po hraní za námi přišla s tím, že nás chce na hlavním pódiu a s filharmonií.

S Janáčkovou filharmonií jste v Ostravě hráli předloni. Dá se to nějak srovnat s tím, co teď zažijete s Filharmonií Hradec Králové?

Na Colours s Janáčkovou filharmonií to byla premiéra a ta je vždycky specifická. Byli jsme opatrnější, asi i trochu nervóznější, ale zároveň ohromení do té doby neznámým zážitkem. Celé to bylo umocněné tím, že jsme hráli po Björk před asi 40 tisíci lidmi.

Podruhé jsme už tenhle program hráli právě s Filharmonií Hradec Králové, s níž nás dala dohromady organizátorka hradeckého festivalu Na jednom břehu Martina Součková. Už jsme se víc uvolnili a víc si to užili. Ale obě ta tělesa jsou samozřejmě stejně dobrá.

Mluvili jste s některými členy filharmonie, jak se jim tento trochu jiný repertoár, než na který jsou zvyklí, hraje?

Těm, se kterými jsme o tom mluvili, se to líbilo moc. A často jsme slyšeli, že je to dobře napsané a zábavné hrát.

Při všech třech zkušenostech s orchestrem - tou třetí bylo hraní s FOK - jsem měl stejný pocit: během setkání jsme byli obezřetní a nevěděli, co od sebe čekat. Když se dohrálo, byli jsme my i filharmonici nadšení. Je-li hudba autentická a koncert se povede, spojí i lidi s jinak různým hudebním "vyznáním".

V posledních letech je spolupráce orchestru a "popové" scény i v zahraničí poměrně častý jev. Zaujal vás v tomto směru někdo?

Aby to znělo dobře, musí být aranže nápadité, což se ne vždycky povede a ne vždycky to asi kapely takhle chtějí.

Některé projekty jsou jenom zmohutnělé, zfilmohudbované, zvážnělé verze kapelních písniček. To nás nebaví, chtěli jsme se toho vyvarovat a doufám, že se nám to alespoň u většiny písniček povedlo. Nemám moc velký přehled o jiných projektech, ale moc se mi líbí, jak s filharmonií pracuje právě Björk.