Úspěšný designér Rony Plesl, který se od patnácti let pohybuje ve sklářském průmyslu a má zkušenosti se sklárnami od Turecka, přes Itálii a Německo až po Tchaj-wan, dostal loni lákavou nabídku.

Podnikatel a vnuk slavného vynálezce Martin Wichterle právě koupil nižborskou sklárnu Rückl a nabídl Pleslovi pozici uměleckého ředitele. Návrhář však nejdřív váhal.

Zeptal se Wichterleho, jestli si uvědomuje, že z hlediska ekonomiky se mu nejvíc vyplatí, když sklárnu zavře a nechá si navržené produkty vyrobit u někoho jiného.

Wichterle mu bez rozmýšlení odpověděl, že to dobře ví, ale přesto chce českou sklárnu zachránit, aby řemeslníci nepřišli o práci. "V tu chvíli jsem si potvrdil, že je to můj člověk, protože se i v padesáti chová jako malý kluk, který stále o něčem sní, po něčem touží. Jeho vnitřní zápal mě přesvědčil," vypráví Plesl.

Série České nebe složená z karaf, váz, svícnů nebo šperkovnic zdobených rytím a broušením, kterou pro Rückl vymyslel, zvítězila na letošním Designbloku.

Picasso uznával Ladu, protože měl český rukopis

"Chtěl jsem, aby kolekce působila hodně česky, protože věci jako broušené sklo, které jsou nejvíc české, mají zároveň největší šanci oslovit svět. Pablo Picasso z českých malířů uznával jen Josefa Ladu, protože měl tak český rukopis, že ho nikdo jiný nemohl napodobit," vysvětluje Plesl, proč se při tvorbě rozhodl ctít historii.

Pohnutou minulost zažila celá firma. Kořeny rodinné sklárny sahají až do roku 1846, zásadního impulsu se ale dočkala na konci 19. století, kdy Antonín Rückl do malé obce na Křivoklátsku přitáhl stovky brusičů a foukačů ze severu Čech a z Vysočiny.

Za první republiky už Rückl zaměstnával tisícovku sklářů a broušené sklo vyvážel do Belgie, Anglie, Indie nebo Damašku. Díky vysokému podílu olova se sklo z Nižboru pyšnilo neobvyklým leskem. Tvrdost křišťálu zase výtvarníkům umožňovala složité dekory.

Těžké časy za protektorátu a pozdější únorový převrat se ale na osudu Rücklu i dalších skláren neblaze podepsaly. Komunistická vláda po druhé světové válce většinu podniků sdružila pod Skloexport.

"Značky s různými technologiemi a různými designy najednou spadaly pod jedno vedení a ztratily vlastní tvář. Českému sklu to hodně uškodilo, protože image jednotlivých skláren přestala hrát roli. Po řemeslné ani designové stránce se sklo téměř nevyvíjelo," popisuje Plesl.

Znovuzrození odvětví zažilo až po revoluci se vzestupem firem Preciosa, Lasvit, Brokis nebo Bomma, které si vydobyly mezinárodní renomé. Nižborská sklárna však takové štěstí neměla. Pokračovatel rodu Jiří Rückl zažádal, aby se firma, kterou stát na základě Benešových dekretů znárodnil, vrátila do jeho rukou. Marně. Na podnik se vztahovala legislativní výjimka a Rücklovi nezbylo nic jiného, než ho od státu koupit.

Česko umí ryté a broušené sklo

Po privatizaci trh zároveň začaly plnit produkty z Číny a zákazníci si kupovali hlavně spotřební věci, což pro mnohé dílny znamenalo nevyhnutelný zánik.

"V jiných odvětvích můžete výrobu přerušit a chvíli si vydechnout. Sklářská pec ale běží nonstop a nesmíte ji vypnout. Jakmile byste to udělali, všechno popraská. Sklářství zažilo krušné časy, protože podnikatelé nedokázali provést potřebnou designovou a řemeslnou proměnu za běhu," zdůrazňuje Plesl.

Přestože dnes Česko na světovém sklářském trhu nepatří k leaderům, vyniká oproti jiným zemím velkým množství malých specializovaných dílen a dovede vyrábět řemeslně složité věci jako ryté či broušené sklo. 

"Nemáme šanci předběhnout Turky nebo Němce, ale dokážeme kombinovat velké množství technik, v čemž nemáme konkurenci. Měli bychom se držet věcí, do kterých lidé investují jako do klenotů. České značky by se mohly stát tím, co v módě představují Dior nebo Hermès. Není podstatné množství, ve kterém jsme vynikali za komunismu. Důležitá je kvalita a přidaná hodnota, která podnik odliší od konkurence," dodává návrhář.

Důležitý je marketing. I ve skle

Na nepochopení této moderní tržní logiky podle něj doplatil sám Jiří Rückl, když se před dvěma lety jeho firma dostala do konkurzu a vzkřísil ji až zmíněný Wichterle.

"Pan Rückl zkrachoval, protože nebyl podnikatel, ale továrník s prvorepublikovým cítěním. Byl neskutečně charismatický a rozhovory s ním mě vždycky obohatily. Potřeboval ale marketingového ducha," vzpomíná Plesl na nedávno zesnulého původního majitele.

Co tedy po designové stránce nesmí sklu chybět, aby si ho lidé koupili, i když ho vlastně nepotřebují? Poctivý design se podle Plesla neobejde bez upřímnosti a příběhu.

"Beru ho jako zhmotnění myšlenek. Každý tvar a každá barva u diváků vyvolávají nějaké emoce, protože si je jejich mozek dává do souvislostí s jejich životními zkušenostmi. Při tvorbě toho využívám, i když vím, že ne každý v designu musí něco najít nebo dokonce pochopit můj záměr," říká.

V kolekci České nebe proměnil ve sklo Dvořákovu Rusalku, Kafkova Josefa K. či bájného Golema. S uměleckými ambicemi se ale Plesl krotí, protože sklo vnímá také jako produkt, který živí mnoho lidí, takže se musí prodat. Věrnou klientelu si Rückl ještě hledá.

Plesl sází na ženy s romantickou duší, muže s vytříbeným vkusem a turisty, kteří si budou chtít odvést dárkové zboží jako památku na Prahu.

"I když ze skleniček občas můžete pít kvalitnější drinky a do vázy si dát pěknou kytku, neslouží sklo od Rücklu pro každodenní provoz, ale hodí se spíš jako krásná dekorace," doplňuje.

Aby mohl umělecký ředitel sbírat ceny a poslouchat ze všech stran chválu, musel si najít cestu ke stovce sklářů, které Rückl v současnosti zaměstnává.

"Když chcete s řemeslníkem něco řešit, musíte být dobrý psycholog. Skláři se chovají emotivně jako děti, protože jejich řemeslo je psychicky i fyzicky hrozně náročné. Řemeslníka musíte umět pochválit a když už ho kritizujete, tak to nesmí poznat. Nesmíte se stydět ho přimět k tomu, co potřebujete. Jsou to lidi, kteří mě často pošlou někam, ale mám je rád," usmívá se Plesl.