Její právě vydané druhé album nazvané Orel, netopýr a pes oživuje ducha romantického bloumání městem i okolo ohnišť, u nichž tato skupina často vystupuje akusticky, bez ozvučení. Novou desku uvedla nedávno v brněnském Kabinetu múz, už koncem minulého měsíce ji představila v pražské libeňské synagoze.
Tento bývalý náboženský prostor nyní spravuje a občas tu pořádá kulturní akce spolek Krajinou přílivu. Na Severní nástupiště je vyprodáno. Hudebníci začínají s drobným zpožděním, ještě vyvolávají zatoulanou kytaristku Anežku Matouškovou. Když dorazí, ozve se první aplaus. Bude jich ještě dost. Potemnělý prostor na následující hodinu prostupuje kamarádská atmosféra.
Po pár starších písních začíná devítičlenné Severní nástupiště, jehož sestava zahrnuje kytaru, banjo, příčnou flétnu, valchu, kontrabas, housle, foukací harmoniku i akordeon, úvodní skladbu z nové desky. Následně ji přehraje celou.
Album vystihují songy spíše ve středním tempu, z nichž se každých pár minut vynoří něco zvláštního. Nejdojemnější moment nahrávky i koncertu nastává s kompozicí Slezská, abstraktní asociativní vzpomínkou kytaristy Michaela Kačura na vyrůstání ve stejnojmenné ulici. "Že všechna voda schovaná je tady za zelenou zdí, a kdyby někdo odstrčil z ocele mraky, uvidí," zpívá celé Nástupiště refrén, jenž evokuje objevování skrytých zákoutí města i vlastní paměti.
Síla skladby pramení z mnohosti hlasů, které člověku dávají chuť někam patřit, také zpívat. To se nakonec vyplní i při koncertním přídavku Samota, předělávky z repertoáru českých trampských Hoboes. Slovy o nejistotě, bilancování, nespravedlnosti života a nedosažitelnosti návodu na to, "jak být milován", vyplňuje celou synagogu rovným dílem kapela i publikum.
V libeňské památce Severní nástupiště účinkovalo poněkolikáté, vystoupilo tu také na jaře 2020, krátce poté, co se na léto uvolnily covidové restrikce. Ve vzduchu byla cítit - zanedlouho zklamaná - naděje, že to nejhorší máme za sebou, že se třeba i svět zlepší, a skupina opěvující toulky městskou i přírodní krajinou tomu obstarala příhodný doprovod.
Ze společných výletů ostatně Severní nástupiště vzniklo - jeho členové a členky v širší partě vyráželi na delší procházky pražskými čtvrtěmi. Zavedly je až k podivně opuštěné lokalitě u Smíchovského nádraží, od níž si vzali jméno. Loni se s ní symbolicky rozloučili koncertem, než byla zdemolována kvůli developerské výstavbě.
Podobné, jen vzhledem k situaci o dost intenzivnější vystoupení Severní nástupiště absolvovalo v lednu 2019 při vyklízení autonomního centra Klinika. To pro ně mělo zvláštní význam, jelikož zde začínali zkoušet a také tu odehráli první koncerty. Dodnes o něm mluví jako o své trampské osadě.
Název jejich debutového alba Rostli jsme spolu z roku 2020 vychází ze skladby Jsme jako prach, která vrcholí deklamacemi o nadřazení peněz a konzumu všem ostatním hodnotám či ctnostem, na což upozorňovaly mimo jiné aktivity Kliniky.
Není také náhoda, že kapela vydává hudbu prostřednictvím nezávislého labelu Silver Rocket pouze na vinylech a digitálně ji nabízí jen na platformě Bandcamp nebo pár klipů na Youtube. Jinak nepodporuje ani Spotify, ani další streamovací služby, z nichž těží hlavně jejich akcionáři a největší popové hvězdy, nikoliv menší umělci.
Muzicírování při zásahu exekutorů v Klinice se mohlo zdát zbytečné. Lze ho ale brát i jako upozornění na místa, která ve městě třeba přehlížíme, přestože mají osobitého ducha a význam, jenž se později ztratí ve jménu efektivizace či výstavby.
Stejně tak nám hudba může pomoci například jinýma očima nahlédnout ulice zahlcené turisty - jako to udělaly starší skladby kapely Spálená a Jedenáct druhů koření. Jejího protagonistu dovede Kaprova u Staroměstského náměstí a pohled na fastfoodový řetězec až ke skoku z mostu.
Severní nástupiště v tomto ohledu navazuje na tradici podzemního českého písničkářství, a to až k prvorepublikovým trampům, jejichž část se otevřeně hlásila k levici a vedla polemiku o politické angažovanosti vlastní subkultury.
Obraty ve skladbě Slavske z debutového alba jako "Už můžem ležet v trávě, ale ještě bez brouků" nebo "V prázdným lese vlci nevyjou, ptáci tě neodnesou pryč" zase můžeme číst jako zachycení vlivu člověka na přírodu. "Původní tramping byl o tom najít si místo, kde si můžeš dělat, co chceš. Ve městě jich ubývá," glosoval před pár lety akordeonista Severního nástupiště Jan Trnka v rozhovoru pro web A2larm, že město už nenabízí "moc míst, kde může člověk být sám nebo s partou a rozdělat si oheň".
Jako svého druhu pozvání na cestu jinam funguje na nové nahrávce závěrečná, bluesovým rytmem načichlá skladba Tichý údolí. V ní se objevuje název celé desky Orel, netopýr a pes jako znamení na oprýskané zdi evokující minulost. K té zdi se ale přes civilizační šum, v písni ztělesněné letadly, nedostaneme. Zbývá únik do přírody a spánek v titulním tichém údolí.
Nová nahrávka Severního nástupiště připomíná pomalý tok řeky v údolí. Náladu navozuje už singl 16 kopyt, v němž pravidelně duní sborový zpěv. Jen na několika místech se hudba rozběhne jako horská bystřina klopýtající přes kameny v korytě - například v písni Noční krajinou, připomínající flamendrovo putování vlakem a myšlenky na někoho blízkého, koho můžeme ztratit. Úvodní Stromy černý začínají jen s kytarou tu a tam sklouzávající k disharmonii, než se přidají flétna s foukací harmonikou.
Vpád šlapavého rytmu člověka vytrhne z možného ukolébání stejně jako mírný společensko-kritický osten. "Těžký věřit v tramvaji plný lidí bez ideálů, těžký v bahně dní rovně stát, když se nikdo nedívá," rozezní se první sborový zpěv nahrávky. Ze skladby posléze odpadávají různé vrstvy, až skončí jediným hlasem vydechujícím poslední slovo textu.
Album obohacuje víc takových překvapivých momentů, třeba navrstvený vícehlas v songu Párky. Evokuje nedorozumění, vzdálenost, cizost mezi bližními, kterou je ale třeba překonat. "Nevyprávěj, jaký sleduješ zprávy, každým slovem jsi o krok dál, povyprávěj mi raději, jak jsem si hrál, kam někdo šel, kdo před obchodem stál," zní první refrén nejprve čistě, později už v labyrintu slov a nedořečenosti.
Práce se sborovými zpěvy vrcholí ve skladbě Splétej, kterou Severní nástupiště převzalo od kanadské skupiny Minor Pieces se závěrečným kánonovým nápěvem evokujícím lidovou hudbu. Akordeonista Jan Trnka anglický text přebásnil s důrazem na to, aby v sobě člověk udržoval jakýsi vnitřní plamen naděje. Nová deska pod tento oheň, zkoušený vlhkem i dešti, přikládá alespoň nějaké to polínko.
Album
Severní nástupiště: Orel, netopýr a pes
2024 Silver Rocket
