Na světě se vyskytují dva typy vlastníků autorských práv k dílům, která zásadně ovlivnila svou dobu.
Jeden se snaží na případném pokračování za každou cenu vydělat a nehledí na svého předka. Druhý zase s nábožnou úctou lpí na každém slově, fórku, postavě, hlášce a případné pokračování se tak stává více či méně povedenou kopií díla původního. V případě knihy Saturnin se vrací jde o kombinaci obojího.
Už v samotné předmluvě knihy programový ředitel nakladatelství XYZ popisuje, jak náročné bylo výběrové řízení na autora, který po Zdeňku Jirotkovi převezme štafetu.
Soutěž v emulaci Zdeňka Jirotky nakonec vyhrál Miroslav Macek. Samotný jazyk, syntax, dokonce i kompozice knihy, založená na dekameronském vyprávění historek u dědečka na chatě, je obdivuhodně věrnou a velice povedenou kopií Jirotkova stylu. Snad jen konstrukce některých vtipů bývají oproti původnímu autorovi lehce šroubované a knize by prospělo, kdyby se tak často lacině neodkazovala na události z původního díla.
Hlavní problém ale tkví někde jinde. Saturnin je dílo staré 75 let a jako takové si zaslouží aktualizaci. Nejde o převedení děje do dnešní doby, řada dnešních společenských aspektů by ale měla být v textu reflektovaná, aniž by se nějak zásadně muselo měnit časové nebo prostorové zasazení děje. Z tohoto hlediska je v knize iritující především pojetí žen. Proč?
Protože slečna Barbora i po pětasedmdesáti letech stále plní pouze roli objektu touhy. Na rozdíl od původního Saturnina, kde se alespoň sbližovala s vypravěčem, zde její postava neprochází žádným vývojem.
Miroslav Macek: Saturnin se vrací
Vydalo nakladatelství XYZ, 2017
232 stran
Protože teta Kateřina, která se stala díky původnímu dílu synonymem fúrie, se sice vdává, ale z textu není patrné, proč a hlavně koho si bere. Nová postava jejího manžela, strýce Františka, se charakteristikou kryje s dědečkem a svébytná je pouze tím, že často rýmuje. A když nerýmuje, lezou z ní věty typu: "Řádná žena buď pije se svým mužem, anebo mu nalévá."
Snad je to tím, že pro programového ředitele nakladatelství je stejně důležité, že je Miroslav Macek spisovatel, jako že je sukničkář. Míra machismu, která textem probleskuje, je v dnešní době zarážející, obzvlášť v kontextu s prohlášením autora, že má jít o knihu, ke které se utíkají čtenáři před nepřízní doby. Čtenáři možná. Ale čtenářky?
Po dočtení oficiálního pokračování Saturnina tak zůstává nepříjemná pachuť. Výlet to je rádoby nostalgický, nostalgii si ale člověk užívá nejvíc, když vidí, jak šla doba kupředu. Vrátit se do zakonzervovaného, totožného, pětasedmdesát let starého světa totiž není žádné retro. To je spíš noční můra.
