Thrillery se svérázným kriminalistou Harrym Holem od Jo Nesbøa jsou u nás nesmírně populární, filmová adaptace jednoho z příběhů tak budí očekávání. Film s plejádou známých herců v čele s Michaelem Fassbenderem v roli problémového lovce sériových vrahů je o to větším zklamáním.

Sedmý díl knižní série s názvem Sněhulák se na první pohled zdá být dobrým základním kamenem pro vznik nové filmové frančízy. Obsahuje všechno, co mají fanoušci Harryho Holea rádi: frenetický spád, děj lemovaný neočekávanými zvraty a tajemného zločince, který si z nějakého důvodu hraje s Harrym Holem jako kočka s myší.

Stejně tak si se čtenářem hraje Nesbø, jenž rozplétání rafinovaných zločinů komplikuje vytvářením falešných stop, aby nakonec člověka po mnoha hodinách návykové četby dovedl pevnou rukou k nečekanému rozuzlení.

Nacpat 500 stran do dvou hodin se nepovedlo

Mohlo by se zdát, že Sněhulák je díky všudypřítomnému napětí, krátkým kapitolám a téměř filmovým střihům ve vyprávění ideální adept pro převedení na filmové plátno.

Jenže na komplikované struktuře Nesbøho krvavého morytátu si vylámal zuby i tak talentovaný tvůrce, jako je švédský režisér Tomas Alfredson, jenž přitom před šesti lety skvěle zadaptoval neobyčejně rafinovaný špionážní thriller Jeden musí z kola ven z pera Johna Le Carrého.

Ten se ale vyznačoval skoro až hypnoticky pomalým vyprávěcím tempem, díky němuž získávaly význam i drobná gesta melancholických pěšáků studené války mezi Západem a Východem.

Související

Technologie nejsou nepřítel umění. A diváci na ně navíc slyší, říká ředitel megaplexu

Naproti tomu tempo Sněhuláka na jedinou chvíli nepoleví. Je to logické: nacpat to nejpodstatnější z dějem nabité pětisetstránkové bichle do dvouhodinové stopáže je skoro nadlidský úkol. A bohužel ani Scorseseho dvorní střihačce Thelmě Shoonmakerové se nepovedlo příběhu vtisknout jasnost a srozumitelnost.

Pro ty, kteří předlohu neznají, bude pravděpodobně Sněhulák jen zmatená detektivka televizního formátu, která snaživě kopíruje vlnu skandinávských noir filmů a od pádu na dno ji zachraňuje jen velmi slušná a stylová audiovizuální stránka.

Melodramatické smyčce snaživě podkreslují pochmurnou atmosféru ulic Osla i zasněžených horských plání. Jenže po třiceti minutách se neznalý divák v ději pravděpodobně ztratí a po další půlhodině už mu další peripetie budou úplně jedno.

Pro ty, kdo mají stejně jako autor této recenze původní knihu rádi, je nejzoufalejším selháním nedostatečné vykreslení hlavních postav a jejich motivací.

Nikde není ani náznak flirtovního jiskření mezi Holem a jeho novou kolegyní Katrine (Rebecca Fergussonová), natožpak chemie mezi ním a jeho životní láskou Ráchel.

Charlotte Gainsbourgová ve své úloze vypadá, že by chtěla být někde úplně jinde, nemluvě pak o Valu Kilmerovi coby alkoholickém policejním veteránovi Raftovi, jenž se do své role vžil tak, že ho evidentně museli předabovat. Také freudiánská motivace vraha působí ve filmu méně věrohodně než v knize, v níž se Nesbøvi daří šestákovou psychologii zlosyna komiksově mnohem lépe zúročit.

A pak je tu samozřejmě Harry Hole. V Nesbøho podání je to asociální hromotluk, nenapravitelný romantik, sympatický loser, akční hrdina a génius s deduktivními schopnostmi Sherlocka Holmese v jednom. V Alfredsonově adaptaci je prázdnou skořápkou, kterou bez opory ve scénáři nedokáže obsahem naplnit ani jinak docela dobře obsazený Fassbender. 

Produkce pomrkává v závěrečné scéně na fanoušky Nesbøa odkazem na další "sériovou" knihu s názvem Levhart. S ohledem na výsledek je ale filmové pokračování docela dost nepravděpodobné.

Sněhulák není vyloženě hrozný film, ale pokud nevíte, co s načatým večerem, pusťte si po vzoru Harryho Holea raději v posteli do sluchátek Sex Pistols nebo zajděte do baru na panáka. Bude to zcela jistě smysluplnější volba.