Recenze - Trauma z přirozeného porodu. Téma, o němž se na kurzech pro nastávající maminky dle slov hrdinky románu Tak už spi Rachel Masseyové prakticky nemluví. Téma, o němž se nehovoří, protože ženy jsou přece stvořeny k mateřství a miminka jsou nevinná, mírná a zasluhují bezvýhradnou lásku. Ne náhodou je v záhlaví přítomného příběhu báseň Williama Blakea z Písniček nevinnosti: „Spi, spi, šťastně spi, máma u tebe v slzách bdí." 

Zrcadlovým obrazem Blakeovy sbírky jsou jeho Písničky zkušenosti, v nichž jsou všechny básně z Písniček nevinnosti variovány, jejich obsah je nastíněn jinou, temnější perspektivou. To, co se z pohledu nevinnosti zdá jako jasné, harmonické a radostné, zkušenost zkalí realitou.

Blažené děti jsou ukázány jako trpící, mučené bytosti či láskyplní rodiče jako tyrani. Prostupná hranice mezi láskou, strachem a nenávistí, čtenářskými sympatiemi, soucitem a opovržením je jedním z klíčových motivů třetího románu Helen Walsh, představitelky současné britské prózy.

Proměna Fazolky

Nevinnosti je v časoprostoru románu vyhrazeno období před Racheliným porodem. Hrdinka, soběstačná a empatická kurátorka pro mládež, se prochází po multikulturním Liverpoolu, zastavuje se na svých oblíbených místech. U moře, v kavárně, na hřišti. Vzpomíná na minulost, ale především se obrací dopředu, očekává narození „Fazole", již se rozhodla vychovávat bez pomoci - a bez vědomí - otce, své velké lásky.

„Tak tohle byl ještě nedávno můj svět, ale teď ho ráda opustím. Jsem připravená na mateřství, jsem připravená stát se matkou. Těším se na to tak, že vůbec nechápu, že mi někdy mohlo záležet na ničem jiném. Teď mi na ničem, ale opravdu na ničem jiném nesejde."

Příběh jejího milostného vztahu s Rubenem se vyjevuje ve flashbacích, střídaných popisem postupujícího porodu. Rachel totiž netuší, jak záhy se její idealizující představy o společných chvílích s miminkem změní. Děj se zrychluje, vypravěčka líčí návštěvu nemocnice, strastiplnou cestu taxíkem a pak už detailně vystižené utrpení v prázdném bytě, na jehož konci se z „Fazolky" stane „nádherný chlapeček" Joe.

Bolest a blouznění však porodem ani zdaleka neskončí. Navzdory radám všech kamarádek a těhotenských příruček se Rachel nedokáže s nastalou situací vyrovnat. Mění se záměrně ve velmi nespolehlivou vypravěčku, nejde jen o zjevně klamné přeludy, s nimiž se setkává, ale i o informace, jež sděluje. Z náznaků a promluv druhých vysvítá, že na vině jejího zoufalství není ani tak spánková deprivace, ale skutečná chvilková ztráta příčetnosti.

A právě ve druhé části, nazvané případně Velký třesk, ukazuje román především jak ztrátu iluzí, tak rozumu, žánr se výrazně posouvá k psychologickému dramatu až hororu. Napětí plyne z nemožnosti určit, nakolik je vypravěčka opravdu schopná své činy ovládat a nakolik jí i chlapečkovi hrozí nebezpečí.

S rozrušováním hranic mezi realitou a snem přichází i volnější práce s retrospektivou, vzpomínky na mrtvou matku, bývalého přítele či dobrodružství s otcem prostupují mlhavou přítomnost a stávají se v podstatě záchytnými body pro porozumění příběhu.

Walshová skládá historii Rachelina dětství, komplikovaného vztahu s matkou a komplexů méněcennosti, jež jí znemožnily navázat upřímný vztah s otcem. Minulost ale nedává žádné vodítko, proč „Joe prostě vůbec nespí".

Bludy a mateřská láska

Joe je stále častěji zobrazován - v rozporu s nevinnou perspektivou nastávajících maminek - ne jako drobeček, jehož je třeba chránit, ale jako bytost, která má daleko více sil než matka. A jako taková ji dokáže ovládat, vydírat, děsit a záměrně trápit.

Rachelina přítomnost se mění ve sled v podstatě totožných scén a myšlenek - Joe nespí a naříká, vypravěčka si zoufá, touží po odpočinku a společné dny tráví dvojice nekonečnými procházkami po mrazivém městě. Stejně jako Joe již Rachel nerozlišuje mezi dnem a nocí, usíná prakticky kdekoliv od laviček po galerii a propadá se do vězení své mysli. Jen čas od času se vynoří otec, kamarád, známý či náhodný milenec, Rachel však neprožívá nic než prázdno a touhu být na chvilku sama sebou - nebýt matkou a nemít za nikoho a nic zodpovědnost.

„Kdybych mohla spát. Kdybych se mohla trochu vyspat. Ta představa mi sice jen probleskne hlavou, a navíc je dost neurčitá, asi jako když hladinu kaluže zčeří slabý vánek, ale už mě napadla a teď číhá za průsvitnou oponou mého nespavého vědomí, čeká, kdy ji přivolám."

Pocit vyloučení je vyjádřen extrémní plastičností při popisech myšlenkových a emočních pochodů vypravěčky, Rachel si i přes své vyčerpání všímá nejrůznějších vjemů a hnutí mysli a adekvátně tomu mění svůj styl. Je melancholická, melodramatická, rozzuřená, vulgární i rozcitlivělá.

Příběh však zejména v závěru naráží na jedno úskalí - bludné představy, které Rachel zaplavují, jsou poněkud monotematické. Rovnoměrně se v nich mísí vztek, výčitky, láska i hrůza, až poněkud splývají v jedno - což i přes palčivost tématu působí až příliš konstruovaně, uměle.

Závěr Půl roku poté nastiňuje opět ne zcela jasně Rachelino „uzdravení", procitnutí z chorobných bludů a návrat mateřské lásky, hrdosti a sebepoznání. Byť hrdinka přiznává, že „pochybuju, že se mi někdy podaří zapomenout, co jsem to provedla za ohavnost", celá tato část se jeví jako poněkud uspěchaná milosrdná záplata na předchozí popisované trauma. Vše se prozáří sluncem a na setkání s „mužíčkem" se Rachel připravuje rozechvěle jako na první rande. Zkušenost a nevinnost se nakonec v Tak už spi chytí smířlivě za ruce.

Helen Walshová: Tak už spi. Přeložila Olga Bártová. Argo, 2013, 223 stran.