Prázdnota a existenciální vyprahlost mohou vést až k teroristickým činům, tak by se dala zjednodušeně vymezit ústřední teze představení Série bezdůvodných aktů dramatika Ondřeje Novotného a režisérky Evy Rysové pro pražské Studio Hrdinů. 

Související

Režisérka Polívková polidštila nelíbivý svět prozaičky Hůlové. Hrdinku ztvárňuje pět hereček

Představení, které se pokouší o výsostně uměleckou diagnózu doby, vyžaduje značnou diváckou pozornost a odhodlání dešifrovat poselství z komplikované struktury básnického textu i z bizarních výjevů.

Ačkoliv ze vstupního polorecitovaného, polozpívaného monologu muže v křiklavém kostýmu excentrika není možné odvodit, kam vlastně tvůrci zamíří, z následujících obrazů lze při troše dobré vůle dějovou linku vypreparovat.

"Muž z úvodu" žije v luxusní vile s ochrnutou manželkou a dospělou dcerou. Jednoho dne je svědkem neštěstí na dálnici a přivede domů na večeři mladíka, jenž tragickou událost viděl.

Sterilní prostředí milionářské vily prostupuje chlad, stejně jako jsou odcizené vztahy v rodině jejího majitele, z nějž se vyklube podivínský manipulátor. Záhy vyjde najevo, že dcera pána domu má s pozvaným mladíkem leccos společného: pojí je kromě jiného i frustrace z nenaplněného vztahu k rodičům.

Poslední postavou ve hře je policista, jenž má údajně k dispozici videozáznam o podezřelé dívčině přítomnosti na dálnici v době tragédie. Téměř thrillerový půdorys ovšem autoři hry pouze útržkovitě naznačují a rozbíjejí jej odbočkami a vsuvkami. Nelze ho tedy vnímat jednoznačně.

Foto: Štěpán Pech

Pozornost tvůrců inscenace se stále více přesouvá k mladé dvojici. Zatímco dívka sleduje z ostentativního odstupu divné soužití výstředního otce a ochromené matky, mladík prozradí, že večery tráví před televizní obrazovkou, protože jeho maminka je vášnivou divačkou zábavních soutěží. Bezbřehá prázdnota vyvolává u obou mladých lidí stav totálního nihilismu a nakonec je - možná - přivádí až k cynickému teroristickému gestu.

Série bezdůvodných aktů pracuje s jazykem jako s experimentálním materiálem, který má často blíž k poezii než k dramatickému textu v konvenčním slova smyslu.

Autor Ondřej Novotný je mistr básnivého vyjádření, v promluvách hrdinů si pohrává s obsahem i formou, slovy vyčaruje bujné přízraky bizarních transplantací hlavy i plejtváků obrovských. V dramatickém textu užívá jednočlenných vět a namísto sloves v určitém tvaru vrší infinitivy. Stupňuje tak a umocňuje pocit odcizení, jenž se diváka zmocní už při prvním pohledu na scénu.

Herci jsou výborní

Režisérka Rysová a její dva scénografové se podobně jako někteří předchůdci nechali zlákat jedinečnou dispozicí Studia Hrdinů a prohodili tradiční rozmístění herců a publika. Hraje se tedy v celém monumentálním stupňovitém hledišti mezi kvádry imitujícími červený mramor, torzy bělostných soch a parapetem z umělých pokojovek.

Nervní hudební doprovod - zvuková stopa zahrnuje třeba i ruchy elektrických zkratů - umocňuje zneklidňující dojem z podivného, občas ne zcela srozumitelného dění.

Jasnou devízou inscenace jsou herecké výkony pěti účinkujících, i když Ondřej Jiráček (otec), Václav Marhold (mladík) a Jiří Kniha (policajt) stojí o stupínek výš než obě herečky ztělesňující matku a dceru.

Pohybová virtuozita se u herců snoubí se samozřejmým ovládnutím nekonvenčního jazyka, s dokonalou hrou s významy slov a jejich překvapivým propojováním. Nejdokonaleji se tak děje ve scéně dlouhého mladíkova bloudění vilou při hledání toalety.

Co ambiciózní projekt limituje, je jeho exkluzivita, myšlenková zašifrovanost a nespojitost některých scén. Ačkoliv inscenace okouzlí textovou originalitou i precizní hereckou prací, chybí jí schopnost jitřit emoce. Vážná úvaha o důsledcích vyprázdněnosti lidských vztahů a o možných příčinách agresivního chování tak zůstává uvězněna v poutech vytříbené formy.

Představení by také prospěla kratší stopáž (hraje se hodinu a tři čtvrtě bez přestávky) a hlavně víc vstřícnosti vůči divákovi. Aby se nakonec v jeho očích to, co sleduje, nestalo jen sérií bezdůvodných divadelních aktů.