Recenze - Televizní film Víta Klusáka Dělníci bulváru v sobě skrývá stejné dilema jako téma, o kterém vypráví. Kdo koho víc využívá? Pronásleduje proradný bulvár nedůstojně nešťastné celebrity za účelem mrzkého výdělku nebo udělají naopak tuzemské hvězdičky všechno proto, aby se dostaly na stránky tabloidů?
A podobně se můžeme ptát, kdo koho víc využil v prvním dílu nové série dokumentárního cyklu Český žurnál. Posloužila Vítu Klusákovi excentrická postava šéfa bulvárního serveru Extra.cz Pavla Novotného, aby dosáhl svých tvůrčích záměrů? Nebo si jeden z nejznámějších českých bulvárních novinářů udělal úžasnou reklamu? Pravda je taková, že v obou případech jde o oboustranně výhodnou symbiózu.
Manipulovat netřeba
V reakcích na předchozí Klusákovy (a Remundovy) filmy se občas objevovaly výtky, že autor své hrdiny manipuluje k něčemu, k čemu by se normálně nepropůjčili (tykadlový řidič Smetana by například sám nepřepadl Petra Nečase v přestrojení za člena televizního štábu). Pavel Novotný je ale vůči jakékoli autorské manipulaci imunní hlavně proto, že otevřeně deklaruje, že je ochotný propůjčit se k čemukoli.
Novotný si vybudoval mediální image přidrzlého šaška, který trousí silácké řeči a nehoráznosti a frackovsky se vysmívá celebritám, kolegům z branže i svým čtenářům, které opakovaně nazývá debilními Čecháčky. Sám se sebeironicky tituluje termíny jako mrdka nebo „koktavej zmrd“, chvástá se, že ho vyhulí jakákoli celebritka za příslib účasti v jeho pořadu (pokoutně natočená scénka s Kateřinou Kristelovou míru jeho vlivu nepřímo potvrzuje) a tvrdí, že ho baví ta moc, kterou nad lidmi má.
Klusák dobře pochopil, že Dělníky bulváru musí postavit hlavně na osobě Pavla Novotného. I když já osobně bych šel ještě dál a vzdal se ve střižně mnoha dalších vedlejších motivů. Zbytečně velkou část stopáže se děj přelévá z redakce na večírky a plesy – od Džambulčina samozvaného ochránce Zdeňka Macury po zvláštně afektovanou redaktorku Olgu Path Štiplovou, která na akcích české smetánky hledá – jak sama říká – krásu.
Rytmus filmu rozbíjejí tři hypnotická intermezza podbarvená hudbou Michaela Nymana. Vidíme v nich jezdící linku se suši nebo detail na tác s několika puštěnými vibrátory. Mají sondu do světa bulvárních médií zasadit do širšího kontextu naší narcistní éry.
Ale takovou hloubku zase Dělníci nemají. O mechanismech fungování bulváru neříkají nic moc pronikavého, i když Vít Klusák i v těchto pasážích potvrzuje, že jeho smysl pro ironii, údernou zkratku a výstižný detail nemá v českém dokumentu moc konkurentů.
Jak se stát součástí orgií?
O společnosti tak vypovídá film hlavně skrze Novotného a jeho sebedestruktivně manické ego, které svému majiteli vyneslo hvězdný společenský status. Je to cynický hédonista bez skrupulí, který radostně vydělává na nízkých pudech lidí, kterými pohrdá. Vít Klusák ho alespoň podobnou optikou prezentuje, a to včetně velmi otevřených scén ze soukromí, z nichž vyplývá, že Novotného blízcí nejsou z jeho kariéry vůbec nadšení.
Novotného naprostá otevřenost vůči filmaři s takovou pověstí provokatéra je jedním z nejzajímavějších elementů filmu. Sám režisér říká, že si jeho hrdina nekladl žádné podmínky a pustil si kameru k tělu tak, jak to u žádného z aktérů svých dokumentů nezažil. Exhibicionismus je zkrátka nedílnou součástí Novotného image, bez níž by se jeho mediální obraz rozpadl na kousky.
Jedna ze závěrečných scén Dělníků bulváru, která zachycuje casting na redaktora Extra.cz, mi vzdáleně připomněla Scorseseho Vlka z Wall Street. Uchazeči defilují jeden za druhým a Pavel Novotný je upozorňuje, že se budou muset vzdát všech svých morálních zásad. Nikdo tím nevypadá být nějak zvlášť pohoršen. Pro vstup do světa bulváru jsou evidentně ochotni vzdát se čehokoli.
Stejně v pointě Scorseseho filmu visí účastníci kurzu Jordana Belforta usvědčenému defraudantovi na rtech a touží z jeho úst vyčíst recept na to, jak se stát součástí světa nekonečných orgií a bláznivých večírků, v němž byl Belfort léta nekorunovaným králem.
Novotný pravděpodobně tolik nefetuje a nepaří a hlavně neokrádá své důvěřivé spoluobčany. Prezentuje se ale podobně sebestředně a cynicky jako Belfort ve své zfilmované biografii. A stejně jako Martin Scorsese svého hrdinu polopaticky nehodnotí, drží se zkrátka v hodnocení i Vít Klusák. Jestliže je Belfort typickým reprezentantem amerického snu, který se nějak pokazil, Dělníky bulváru lze brát jako konzistentní pokračování Klusákovy filmografie, která už od debutu zkoumá, co obnáší český sen.
