Po úspěchu na karlovarském filmovém festivalu, odkud si primárně bosenský film Chlapi nepláčou odnesl hned dvě ocenění, se fikční debut dokumentaristy Alena Drljevice dostává do české široké distribuce.

Snímek se věnuje přetrvávajícímu traumatu z jugoslávských válek, od jejichž konce uplynulo pořád ještě docela málo času.

Tehdejší děti jsou dnes stále ještě mladí muži a tehdejší muži jsou pořád v plné síle - ve společnosti tedy zůstává mnoho energie a agrese, která spolu s tíživými vzpomínkami zůstává uzamčená pod povrchem.

Terapie šokem

K vypořádání se s tímto pnutím existují terapie, během nichž se veteráni schází a sdílí ty nejhrůznější vzpomínky. Kvůli rešerším pro dokument se jich účastnil i Drljevic, sám bývalý voják. Nakonec se však rozhodl, že viděné zpracuje do podoby hraného filmu. Po šesti letech příprav a angažování mnoha neherců veteránů vytvořil silné a vtahující dílo.

Film, ve kterém zuří válka emocí

Válku přežilo i osm mužů různých jugoslávských národností, kteří se dobrovolně izolují v opuštěném hotelu, kde si vyříkávají dávné křivdy. Netrvá dlouho a začne série konfliktů, během nichž se vystřídají všechny myslitelné emoce. Vyvstane několik nečekaně silných scén hádek a smiřování, jež minimalistickými filmařskými prostředky docilují až brutální emocionální odezvy.

Film Chlapi nepláčou není pomalý, meditativní zážitek, vlastně utíká kupředu až nepřirozeně rychle. Ostrá debata, kdo za válku vůbec může, se rozpoutá hned během prvního setkání. Následuje vyhrocená scéna za scénou, místy je citlivost a přecitlivělost přítomných až přehnaná.

Foto: Aerofilms

V realitě se podobné akce pořádají pro veterány jednotlivých stran konfliktu. Drljevic však místo toho každého z účastníků přiřazuje k jiné národnosti, což nevyhnutelně vede k extrémům. Režisér si navíc zahrává i s alegorickým významem - je těžké nevnímat jednotlivé postavy jako reprezentanty, jejichž činy mají vypovídat rovnou o "národní povaze".

Takto pojatá terapie by v realitě byla pravděpodobně spíš škodlivá než prospěšná, z vypravěčského hlediska jde ale samozřejmě o atraktivní posun. Kdyby se třeba Srbové devadesát minut objímali a vzpomínali, byla by to nuda.

Snímku tedy může divák vyčíst určitou strojenost a snahu o extrém za každou cenu, nicméně dokumentarista Drljevic si poprvé v životě vybral fikční přístup jistě právě proto, aby se mohl od realistické observace posunout a odvyprávět víc, než by dokázal neutrální dokument.

Ženy si trauma neodnesly?

Za problematičtější aspekt se dá považovat fakt, že režiséra a scenáristu nenapadlo na žádný z osmi postů dosadit ženu. Ne všichni přítomní totiž mají vojenskou minulost, někteří byli a jsou běžní civilisté.

Přesto film nenašel prostor ukázat, co si z války odnesly právě ženy. Film se tak připravuje o zajímavý úhel pohledu a podtrhává představu o válce coby konfliktu, který se týká výhradně druhého pohlaví.   

Zobrazení tohoto traumatu ovšem Chlapi nepláčou zvládají velmi dobře. Jugoslávské války jsou pro tamní filmaře stejně vděčné téma jako pro Čechy komunismus, přesto talentovaní tvůrci objevují nové a zajímavé způsoby, jak o bojích vyprávět.

Předloni v Karlových Varech zaujal vypravěčsky velkorysý Úpal Dalibora Matanica, letos slaví úspěch minimalistický Drljevic s Chlapi nepláčou. Ukazuje se, že žádné téma se nevyčerpá, dokud je ochota k němu hledat nové přístupy.