Herec a komik proslavený postavou nerudného majitele knihkupectví Bernarda Blacka ze seriálu Black Books se na pódiích stand-upových klubů pohybuje tři dekády. A jakmile se nadechl k jednomu z prvních vtípků své nové show We Got This, jejíž závěrečné představení uspořádal toto úterý v Praze, okamžitě se ukázalo, proč je stále tak populární.
"Tady se astronomové rozhodli, že Pluto už nebude planeta," spustil Moran s nenucenou samozřejmostí. A sál, kde se "z Pluta stal jen kus šutru", jako by ho nabíjel nějakou pochybnou, až lehce zlovolnou energií. Ta jen posílila závěr turné s novým projektem. Moran jím opět předvádí, že síla jeho vystoupení tkví v podání a uvěřitelné stylizaci do životem pomačkaného chlapíka, který se snad už musel narodit starý. Tentokrát se mezi jeho vtípky vetřela ještě větší porce melancholie.
V Moranovi se celou jeho kariéru zhmotňují a ožívají všechna ta klišé o Irsku plném pábitelů a vypravěčů. Když začne s historkou o Plutu, je třeba být obezřetný. Každý, kdo alespoň pár dní pobyl v Dublinu, jistě zažil podobné chvilky. Stačí se někde zastavit s mapou nebo si třeba sednout na lavičku Václava Havla v parku vedle katedrály svatého Patricka. A hned se k vám přimotá nejbližší Irčan - v této konkrétní vzpomínce autora článku usměvavý černoch zametající opodál cestu - s touhou ho nasměrovat. A k tomu přidá příběh začínající nejspíš pravdivě, avšak končící naprostou báchorkou. "Víte, čí je tohle lavička? Jo, vy jste z Prahy? A znáte ten příběh, jak támhle v Guinnessu Václav Havel přikuloval sudy…"
S podobnou ušmudlanou energií vypráví na pomezí skutečnosti a povídačky Dylan Moran. Historka o Plutu je pochopitelně pravdivá, ale Moranovi tento malý "šutr" poletující vesmírem v Praze sloužil nejen jako vracející se motiv, ale také coby trefná metafora celého jeho pobytu na pódiu. Jako by dělal vše pro to, aby byl oním drobným kamínkem v obrovském prostoru, který sotva vidíte, ale přitom vás urputně tlačí v botě.
Komik, jenž pár let po úspěchu seriálu Black Books z roku 2000 stvrdil svou pozici ve stand-upu slavným vystoupením Monster, ani v tomto svém průlomovém pořadu nespoléhal na kadenci vtipů. Uhrančivý byl díky stylizaci do rozcuchané, pomuchlané verze jakéhosi lidského nedopalku cigarety, z něhož vtípky odpadávají jako drobky popela. Napřed je to trochu otravné, ale pak se z toho člověku začnou cukat koutky úst. Cigareta k jeho vystoupením ostatně vždy patřila, stejně jako sklenka něčeho opojného.
Nyní v Praze si nezapálil a také publiku sdělil, že byl opravdu dlouho střízlivý, ale že momentálně "experimentálně popíjí". K této zkušenosti se vázal dlouze budovaný vtip o tajemství, jež znají jen abstinenti. Jenže ti ho nechtějí prozradit. Moran však byl štědrý a sdělil publiku, jak se takový abstinent po každém probuzení cítí. Jako kdyby měl nadcházející den 8000 hodin. A vy víte, že je musíte všechny prožít.
Moran si odjakživa stěžoval na vše kolem sebe - od výpočetní techniky, na jejíž účet i tentokrát padl jeden z nejpodařenějších improvizovaných vtipů vzešlých z debaty s diváky v první řadě, po genitálie, které se ukázaly jako jedna z jeho největších aktuálních posedlostí. Litanie o vlastním penisu byla dlouhá a nebyla k popukání. Podobně jako občasný pseudojazzový doprovod k některým historkám, u něhož šlo jen těžko poznat, nakolik se komik snaží být tak akorát špatný, aby pobavil, a do jaké míry skutečně bojuje s limity vlastní hry. Na jevišti měl digitální klávesy.
Ačkoli témata i styl Moranových vystoupení se opakují a variují, nakonec publikum stejně dostane svým podáním. Irský morous nemluví o penisu, aby pobouřil, aby dokázal, že stojí v opozici k dnešní době, aby působil podvratně. Prostě se zdá, že má upřímnou potřebu dlouze hovořit o tomto podivném letitém svalu, který "zažil přistání na Měsíci".
A ačkoli Moran hodně hovoří právě o vlastním věku a osamělosti, nikdy to nepůsobí jako brek starce spílajícího mračnům. Právě proto, že na rozdíl od podobných chronických stěžovatelů na stav světa umí černovlasý Ir s charismatem něčeho, co jste právě našli u popelnic, urážet všechny demografické skupiny - včetně sebe sama - rovnou měrou.
Jakmile se vysměje dvacátníkům, že jsou mladí, pohlední a nemají osobnost, nadefinuje právě slovo osobnost tak, že musíte mít zásobu příběhů. A co jsou příběhy? V podstatě hlavně marné bezobsažné zkazky o tom, kde jste se opili. A když jich máte dost, abyste je vyprávěli, už nikoho nezajímáte.
Moranův "ošoupaný" styl se v průběhu dekád jistě trochu opotřeboval. Jenže může se vůbec vyčerpat něco, co od začátku bylo trochu nakřáplé a rozbité? Ve vrcholných momentech večera se stále s kouzelnou neokázalostí dostavoval pocit, že Moran tu chyběl. A že je dobře, když se vrátil.
Některé vtípky už opakovaně zazněly v loňských recenzích prvních vystoupení turné. Jenže pak přijde pražský přídavek, během něhož nejprve Moran jízlivě popohání první odcházející diváky, ať zmizí. A když se nakonec naposledy zhasne, tak předvede, proč stále patří k první lize.
K tomu, aby rozesmál celý sál, mu stačí po správném úvodu ve správnou chvíli upustit kus tradičního místního sladkého pečiva jménem koláč, jímž se před chvilkou lehce dusil. Plesknutí těsta o stůl ještě nikdy nebylo tak k popukání.
Video: Dylan Moran při dřívější návštěvě Prahy
