Zakladatel kapely DG 307 zemřel v úterý, bylo mu 72 let. Nedávno knižně vydaný soubor rozhovorů s ním nazvaný Radost je lehkost, vánek, studená voda se tak stal nezamýšleným rozloučením s autorem, který v roce 1993 na otázku, co mu na světě připadá nejšílenější, odpověděl: "Moje přítomnost v něm."
Publikace shrnuje 23 interview pro české a slovenské tiskoviny z let 1992 až 2015. Vzhledem k časovému úseku jich není mnoho. To ale nijak nesnižuje význam jednoho z nejvlivnějších českých autorů posledních pěti dekád, který se nechtěně zapletl se svou tvorbou do dějin tak zásadně, až přispěl k pádu režimu.
Zajíčkovo odsouzení v procesu s českým undergroundem, v němž byli do vězení za "výtržnictví" posláni i historik umění Ivan Martin Jirous, člen kapely Plastic People of the Universe Vratislav Brabenec a písničkář i duchovní Svatopluk Karásek, podnítilo vznik Charty 77. "Já jsem seděl za 'vulgární' poezii a to je samozřejmě nádherná věc," glosoval to Zajíček, který pro DG 307 napsal třeba verše "roztrhejte knihy / básně hoďte prasatům / a takhle čistý se vraťte k živejm snům".
Jeho život lze více než kterýkoliv jiný český osud ostře dělit rokem 1989 na dvě etapy. Ta první nabyla s léty mytický nádech, proti čemuž se Zajíček vymezoval. Rovněž otázky v rozhovorech se soustředí převážně na období za komunismu. Logicky. Přináší dramatičtější, a tedy mediálně vděčnější příběh. Svým způsobem tak přehlušuje Zajíčkovu tvorbu, s léty čím dál niternější.
V zahradě bláznů
Pavel Zajíček, který v raném období DG 307 až zuřivě deklamoval do industriální hudby verše jako "anti kvete / kdopak s náma dete / až k vokraji antižumpy / pumpující antilumpy", se časem stal intimním básníkem ticha: "Byly čtyři hodiny odpoledne, / když jsem se rozplakal, / leden, bez sněhu, pátek, / plakal jsem celou noc, / když křížem krážem / jsem rozkrajoval město, / abych nikoho nepotkal."
Setkání s Ivanem Jirousem řečeným Magor a skupinou The Plastic People of the Universe v roce 1971 mu otevřelo svět, kde se "nemožnost stávala možností". Počátkem normalizace podle Zajíčka nebylo co získat ani co ztratit. "Člověk se narodil v této surreálné krajině, skutečnosti a čase a musel toto surreálný žít," řekl. "Náš svět byl jako oáza uprostřed pouště a my jsme v té oáze kultivovali jakousi 'imaginární zahradu bláznů'," popisoval sedmdesátá léta v undergroundu, i když proti termínu underground se vymezoval. "Ten pojem přinesl Magor ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození a během let mi nad ním naskakovala husí kůže. Nevěděl jsem, co se jím nebo skrze něj dá říct," vyprávěl.
K Jirousově textu z roku 1975, který líčí Zajíčka jako chiliastického kazatele, se stavěl rezervovaně také z jiných důvodů. Nesouzněl s tím, že Jirous míchá různé skupiny lidí z neoficiální sféry, jejichž myšlenková východiska se liší. Pravděpodobně nesouhlasil s Magorovým tvrzením o pevném, semknutém, a přitom neorganizovaném společenství, založeném na duchovní spřízněnosti, vzájemném respektu individualit a toleranci, u něhož touha po ukojení duchovních potřeb stojí výše než snaha o dosažení hmotného zabezpečení.
Nejspíš se rozcházeli také v pohledu na to, zda se underground snaží o destrukci establishmentu. Zajíček tvrdil, že se nezapojoval do ničeho, co by mělo zlikvidovat systém. Nešlo mu o politiku, ale hledání krásy. "Mě ten establishment v podstatě nezajímal. Já mu nevěnoval žádnou pozornost, jako by nebyl, jako by to bylo kmitání vzduchu," řekl.
Jirouse si ale považoval. Jeho teze "hlavně aby nezmizela radost" byla pro Zajíčka "sůl všeho, co člověk dělá". Magora označoval za nesmírně zajímavého člověka. "Ale nikdy nebyl u mě doma. Nepotřebovali jsme tyhle soukromý rozhovory," řekl Zajíček po jeho smrti. Už když spolu roku 1976 strávili tři dny ve vazbě v jedné cele, než je rozvezli do jiných věznic, prý jen mlčeli.
Zajíčkova diagnóza
Skupinu DG 307 sestavil Zajíček s baskytaristou Plastic People Milanem Hlavsou v roce 1973. "Vznikla ve spontánní atmosféře, jako když škrtneš sirkou," vzpomínal. Hlavsa se prý během "šílenýho pití" v zahradní restauraci v pražských Klukovicích pohádal s Plastiky a řekl jim, že zakládá kapelu se Zajíčkem. "A v průběhu toho dne nebo noci jsme vytvořili DG 307," vyprávěl básník, který dal Hlavsovi několik textů na zhudebnění.
Na název skupiny přišli náhodou, když Zajíčkovi z kapsy vypadl recept od psychiatra z Bohnic, na kterém stálo DG 307. "Diagnóza obsahovala skoro vše potřebné k tomu, aby člověk nebyl schopen v tom světě existovat. Stal se tak trošku chráněným zvířetem… Takto diagnostikovaná bytost byla neadaptovatelná a nepoužitelná třeba k vojenským účelům," popisoval.
Syrovost hudby DG 307 označoval za záměrnou, "protože jsme tu zdivočelost žili a vyslovovali". Zpočátku hráli především na nehudební nástroje - rouru od vysavače, ocelové tyče, rádia, plechy a další železné objekty. Sbírali je na smetišti.
Ačkoliv Zajíček v dětství získal jisté hudební vzdělání, úspěšně ho potlačil. Vliv na DG 307 měla kapela Aktual Milana Knížáka. A Zajíček obdivoval také skladatele soudobé vážné hudby, Američana Johna Cage nebo Francouze Edgarda Varèse. "Měli jsme o nich jistý povědomí, zas taková poušť tady nebyla," řekl.
Zjevením pro něho byl ale především americký experimentální skladatel Harry Partch, který v roce 1930 opustil klasické pojetí hudby a začal psát mikrotonální kompozice pro vlastní nástroje, jež vynalezl a sestavil.
DG 307 mohli vystupovat jen na soukromých akcích a to se dělo zřídka. Do roku 1976, kdy režim zinscenoval proces s undergroundem, podle Zajíčka odehráli jen čtyři koncerty a "asi tři zahrání po hospodách". Od jeho propuštění z kriminálu do emigrace roku 1980 se uskutečnily další dva v roce 1979 na usedlosti v Horní Vísce u Chomutova. "Takže tím je celá mystická maska DG 307 stržena, protože to bylo strašně obyčejný," řekl.
Jako v Hitchcockově filmu
V Československu 70. let se Pavel Zajíček cítil jako ve filmu Alfreda Hitchcocka, kde se nic neděje, ale člověk pořád čeká, že se stane něco strašného. "Rozhodli jsme se tehdy s kapelou geograficky vzdálit od Prahy a utvořit malou komunu v Mařenicích," vzpomínal na období v Lužických horách, kde pracovali jako lesní dělníci.
Právě do Mařenic si pro ně přijela StB. Spolu se Zajíčkem bylo v roce 1976 stíháno 17 mužů. Podle žaloby někteří vyjadřovali neúctu ke společnosti a "zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů" pohrdali jejími morálními zásadami. Ještě než se konal proces se Zajíčkem a dalšími, soud poslal do vězení Františka Stárka přezdívaného Čuňas, Karla Havelku a Miroslava Skalického za organizování koncertu Svatopluka Karáska a Charlieho Soukupa v Přešticích.
"Čekal jsem, že dostanu deset let. Bylo mi dvacet čtyři a říkal jsem si: Tohle je konec života," líčil Zajíček. Ve vazbě jim prý schválně nestříhali vlasy, protože justice chystala exemplární proces za podvracení republiky. "Podobný divadýlko, jako byly procesy v padesátých letech, včetně televizního přenosu, a k tomu potřebovali, abychom vypadali co 'nejdivočejc'," domníval se.
Zásah však vyburcoval intelektuály, kteří o undergroundu většinou dosud netušili. Byli mezi nimi básník Jaroslav Seifert, filosof Jan Patočka, spisovatelé Pavel Kohout a Ivan Klíma nebo dramatik Václav Havel. Zatčených se zastal také západní tisk a v něm třeba držitel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll. "Když Böllův dopis 6. září 1976 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung vyšel, situace se poněkud změnila. Termín procesu byl o tři týdny odložen," napsal novinář Jaroslav Riedel v knize Plastic People a český underground.
Zajíček se domníval, že i díky tomu režim upustil od představy monstrprocesu. Rok ve vězení byl pro něj paradoxně posilou, tvrdil, že z kriminálu odcházel "strašně nabitej, včetně poznání toho dobrýho v člověku".
Ani po propuštění z vězení mu ale StB nedala pokoj. Estébáci jej sledovali, nutili k emigraci a vytahovali na něho falešná obvinění - třeba údajné zneužívání dětí. Pak ho zbili. "Házeli mě po místnosti, proti zdi, připoutali mě k topení," vyprávěl. "Když mě pak v noci pustili a šel jsem noční Prahou, tak jsem si řekl: A kašlu na to!" připomínal chvíli, kdy se rozhodl odjet. "Toho jsem pak nikdy nelitoval," řekl a přirovnával to k situaci psa, kterého někdo vyhodí, přiváže ke stromu a jiný ho najde. A ten pes si zvykne u nového pána.
Čas němoty
O politický azyl požádal na švédské ambasádě v Praze. Nechtěl do Rakouska, kam odjížděli všichni. Jakmile nastoupil do letadla, bylo mu jasné, že nastává čas "němoty".
Na počátku emigrace ještě napsal Knihu moří. "Měla být v mojí domýšlivosti poslední knihou psanou česky. Název vznikl z jednoduchého důvodu. Žil jsem v Göteborgu nedaleko moře, které jsem ve svých dvaceti devíti letech viděl poprvé. Napsal jsem ji během dvaceti dní, v jednom zátahu, a bylo to moje vnitřní vyrovnání se s češtinou," řekl. Knihu tvořil bez vidiny, že by ji někdo mohl číst, protože psát v cizině česky nemělo smysl.
A tak začal tvořit sochy ze dřeva, které vyvrhlo moře. Výtvarnou činnost, psaní poezie i písní považoval za spojené nádoby. Jako když si dítě hraje na pískovišti, vysype z kyblíku písek a postaví si hrad - to je socha. Do kyblíku potom začne mlátit lžící - to je hudba. "A pak je tam ještě to psaný slovo, že škrábe do nově natřený skříně nebo zdi nějaký figurky či sprosťárny, třeba hřebíkem - to je báseň," vysvětloval.
Když po šesti letech získal švédské občanství, přestěhoval se do New Yorku. Do míst na Manhattanu, kde žil, by prý spousta lidí nevkročila. Dokonce se učil karate, aby si posílil pocit sebedůvěry. Živil se jako stěhovák, a když nestěhoval, dělal obrovské sochy z materiálu nasbíraného na ulicích.
New York mu umožnil jednorázový návrat k hudbě při patnáctiminutovém vystoupení s kytaristou Garym Lucasem od Captaina Beefhearta. Odehrálo se v lednu 1989 ve vyprodaném klubu Kitchen coby benefice za Ivana Jirouse, tehdy opět vězněného v Československu. Zajíček v rámci performance proskočil velkým rámem s napjatým balicím papírem. Básník a saxofonista Jan Štolba, který byl akci přítomen a ke knize rozhovorů napsal úvodní slovo, to popisuje s náležitou poetickou licencí jako "symbolický skok z lůna kolektivního mýtu do 'prázdna' osobního příběhu, který pokračuje, i když mýtus skončil".
Ještě téhož roku režim v Československu padl. Pavel Zajíček se později vrátil do Prahy, kde s Milanem Hlavsou nahrál jejich poslední společné album pod hlavičkou DG 307 nazvané Uměle ochuceno. A pak už tu značku udržoval sám s hudebníky, kteří se ve skupině během tří desítek let střídali.
Náhodně vyhozená slova
Svou polistopadovou tvorbu Pavel Zajíček glosoval téměř formou kóanů. Říkal, že hudbu bere jako osobní klášterní prostor. Že za sebou zanechává spíš jen otisky. Věčně bojoval s tím, že příliš neukončuje, ale nechává věci otevřené. Že ty nejkrásnější chvíle prožívá, když příliš nepoužívá rozum. Že v podstatě nemá co říct.
Slovo zaznamenané na papíru přitom označoval za nenahraditelné. Psaní pro něho nebylo "žádný zrcadlo, a pokud ano, tak pořádně rozbitý". A nepsal prý básně, jen náhodně vyhozená slova. "To jsem já, postavenej asi na šesti termínech, který nepřetržitě vopakuju," pravil.
Měl pocit, že se jeho poezie nevyvíjí a je to spíš mapa archetypů - ptáci, tváře, oči, sen, andělé. Jindy tvrdil, že nikdy nehledal téma, jehož prostřednictvím by se vyslovil, "vždycky to téma ve mně bylo".
To své životní možná pojmenoval větou, kterou především v 70. letech doslova prožil: "Když život není na hraně, tak stojí za hovno." Za to poslední slovo se dnes už do kriminálu nezavírá.
Kniha
Pavel Zajíček: Radost je lehkost, vánek, studená voda - Rozhovory
Nakladatelství Pulchra 2023, 336 stran, 597 korun
